Weyergans, François - z  rozhovorů

Weyergans, François - z rozhovorů

rozhovor beletrie zahraniční

Spisovatel a scénarista François Weyergans, i když nepatří k náruživým psavcům, kteří každoročně nabízejí čtenářům novou knihu, vydal letos na podzim hned dva romány. Za Tři dny u matky získal cenu Prix Goncourt.

Weyergans mediální hvězdou

Spisovatel a scénarista François Weyergans, i když nepatří k náruživým psavcům, kteří každoročně nabízejí čtenářům novou knihu, vydal letos na podzim hned dva romány. Přitom první, Trois jours chez ma mère (Tři dny u matky), se v edičním plánu nakladatelství Grasset objevoval pravidelně už od roku 2003 – a nažhavení Weyergansovi obdivovatelé pomalu přestávali věřit, že ještě vyjde. A druhý, Salomé, je titul starý pětatřicet let, ovšem dosud nepublikovaný. François Weyergans si tímto tuplovaným tahem, když nic jiného, zajistil pozornost médií, tedy dobrý předpoklad pro komerční úspěch. A také mu porota začátkem listopadu přiřkla snad nejvýznamnější francouzskou literární cenu, Prix Goncourt. Z mnoha publikovaných rozhovorů vybíráme některá zajímavé sentence:

- O čem je román Tři dny u matky?
- Podle mě má dvě hlavní témata. Jednak zachycuje trápení spisovatel, jednak vzdává poctu matce. Problémy kolem psaní knihy moc lidí zajímat nebudou, většinu čtenářů ale osloví drama, jaké se může odehrávat mezi matkou a synem. Aspoň doufám. Díky ceně, co jsem dostal, si teď knihu přečtou ti, které jednoduše naláká postava matky.

- Kniha Tři dny u matky je tedy konečně v prodeji… a spolu s ním i váš první román, Salomé, který jste napsal před šestatřiceti lety a dosud nikdy nevyšel. Máte dobrý pocit? 
- Je to zvláštní, když máte před sebou díla dvou autorů, kteří mají stejné jméno jako já, a navíc by jeden mohl být otcem druhého. Úplně mě zaskočilo, jak všichni vynášejí Salomé, knížku, kterou bych dnes už neuměl napsat. Ale vlastně tvoří jakýsi diptych s mým nejnovějším románem o matce.

- Proč jste s vydáním tolik otálel? Říká se, že Tři dny u matky jste měl hotové už asi pět let, nicméně jste se každoročně zasadil o to, aby nevyšel.
- Poprvé jsem o románu začal mluvit v roce 2000. Padesátiletý muž pojede navštívit matku do domu, kde kdysi trávil prázdniny. Začne se tam probírat starými věcmi, a začne vzpomínat. Tím měla být připravena půda pro krátké vstupy do minulosti. Matka ale měla jen stát v pozadí, mít jen podružnou roli. Tehdy, v roce 2000, kniha nemohla vyjít, protože jsem přecenil své síly a jednoduše jsem ji nestačil dopsat. Nicméně jsem vymyslel název: Tři dny u matky. Jenomže lidé pak o románu se mnou začali mluvit, a najednou jsem zjistil, že čelím očekávání, které vůbec neodpovídalo tomu, co jsem se chystal psát. Oni si představovali, že matka bude hlavní postavou románu, prostě začali chtít knihu o mé matce, dokonce román! Čekalo mě tedy zdlouhavé vysvětlování, že vlastně nemá jít o mou matku, že jsem se chtěl jen tak volně inspirovat, protože každý spisovatel vychází v jistém smyslu z vlastního života, ale že nehodlám psát autobiografii. V té mé původní představě měl být protagonistou takový vykolejený, deprimovaný chlap, a najednou ho prostě měla odsunout do pozadí moje matka! Nicméně matka se popisuje mnohem snáz než syn… Vzpomínám si, že mi kdosi dokonce vyčítal, že čekám, až matka zemře, a pak knihu dopíšu a vydám. Ona se ale na knížku moc těšila.

- Vy jste tedy o knize začal mluvit, ještě než jste ji vůbec začal psát, v době, kdy jste neměl hotový ani řádek?
- V jistém smyslu ano, nic hotového jsem neměl, ale opíral jsem se o spoustu stránek napsaných už dřív bez pevného rámce, bez přesné představy o knize. Posbíral jsem je, a z toho vycházela má první představa. Ta se upřesnila, když jsem o knize poprvé mluvil jako o hotovém dílu před knihkupci, pro které můj nakladatel přichystal propagační akci ve Štrasburku. Bylo to v červnu 2000, a tenkrát jsem si říkal, že knihu budu mít do konce léta hotovou. Nějaké nečekané události v mém životě mi ale udělaly čáru přes rozpočet, nemohl jsem psát šestnáct hodin denně, jak jsem si plánoval. Jinak ale o sobě vím, že dokážu psát velmi rychle.

- Stejně jste ale za celých třicet let vydal pouze jedenáct knížek…
- V sedmdesátých letech jsem se věnoval něčemu jinému. Točil jsem filmy. Lidé si často myslí, že jsem dělal filmy, a protože se mi nedařilo (nebudu vás unavovat vykládáním o tom, jak mí producenti krachovali), dal jsem se na psaní knížek. Tehdy jsem ale dělal obojí. Přesto je pravda, že v posledních patnácti letech jsem moc knih nevydal. Baví mě snít o tom, co budu psát. Jsem schopný strávit celé měsíce sedm, hodin denně u stolu a neudělat nic.

- Skutečně? Vůbec nic?
- Tak, probírám se slovníky, desetkrát přepisuji jediný odstavec, ten mi připadá čím dál tím horší, přinutím se neodcházet od toho, zdánlivě se neděje vůbec nic, akorát že píšu knihu, což vlastně vůbec nic není!

- Děláte si poznámky?
- Někdy až moc! Když jsem dokončoval Tři dny u matky, byl jsem poznámkami zahlcen. Na začátku roku 2005 jsem si vzpomněl, že jsem v roce 2002 napsal pasáž, která nebyla špatná: hledal jsem ji deset dní v těch horách papíru, co se mi válejí po bytě, a našel jsem jen výchozí poznámky. Musel jsem to celé napsat znovu. Pevně doufám, že tahle verze je lepší, než ztracený text.

- Říká se, že jste schopný na poslední chvíli nechat pozastavit tisk svého díla, i když už jste nakladateli rukopis odevzdal?
- Je to tak trochu sadismus z posedlosti, trápím druhé tím, že jim nedopřeju, na co mají právo. Někde uvnitř cítím jako vítězství, když se mi podaří přesvědčit kohokoli o tom, že kniha vyjde, ačkoli ještě ani není napsaná. Moje matka má na zdi na plakát, kde nakladatelství Grasset ohlašuje vydání mé knihy Fakír, která nikdy nevyšla - byl to pracovní název románu Franz et Francois tři roky, než potom kniha vyšla. V roce 1985 nebo 1986 mělo nakladatelství Gallimard jiný plakát, kde byla mezi autory, kteří ten rok u Gallimarda publikovali, i moje fotka. Jenomže já tehdy rukopis neodevzdal. Pak mi řekli, že museli ty plakáty dát do stoupy, ale že prý se nezlobí…

- Prý se můžete pochlubit i oslavnou recenzí, kterou nějaký kritik sepsal na vaši knihu, která ovšem nikdy nevyšla, jen jste ji slíbil, ale pak už nakladateli neodevzdal…
- Stává se mi, že mi lidé o knihách, které mi nevyšly, říkají: Ještě jsem tu vaši knihu nestačil přečíst, ale mám ji koupenou…

- Váš nakladatel si s vámi asi docela užije, není to pro něho stresující?
- Pracuji s nakladateli, kteří dobře vědí, co je literatura…

- Proč vlastně přepisujete knihu, která už je vlastně hotová a třeba by mohla vyjít, jak je?
- S dokončením knihy Tři dny u matky jsem po pravdě řečeno měl problémy. Dopisoval jsem ji ve stavu, jemuž říkám sub-depresivní, totiž byl jsem úplně zničený, ale nebylo to na mně vidět. Dost jsem se s ní natrápil a mělo to různé fáze. Ta kniha pořád nebyla taková, jak jsem si přál. Strašné chvíle pro mě. Neprávem si o mně myslí, že jsem maniak, který váhá mezi dvěma přídavnými jmény a bez ustání opravuje tvary nepravidelných sloves v konjunktivu. Kdepak. Škoda mluvit. Rád přepisuji pasáže, aby byly svěží, jednoduše aby byly lepší, aspoň v mých očích. Pětkrát nebo šestkrát jsem přepisoval celé kapitoly, to bylo to nejmenší.

- Proč?
- Připadaly mi zkrátka moc vyumělkované, přehnané. Přepisuji, abych dosáhl svěžesti prvního napsání. Ale nemá to konce!

- V knize Tři dny u matky říká protagonista Weyergraf: „Když si to po sobě přečetl, vždycky byl zklamaný.“
- No ano, je to nekonečné. Mučení. Nad svými posledními dvěma romány jsem strávil pět let. Jakmile jdou texty do tiskárny, mám pocit, jako bych vyšel z vězení, jako bych se očistil. Proto zažívám blaho nad svou prvotinou Salomé: napsat ji byla procházka růžovým sadem.

- A jak tedy dojdete k rozhodnutí, že už bylo přepisování dost a že text může vyjít?
- Někdy mi prostě dojdou peníze… teď nedávno jsem častěji vídal exekutory než nakladatele. Takže peníze nakonec jsou k něčemu dobré. Žiju ze záloh. A občas pak musím rukopis i odevzdat.

- Proč vydáváte Salomé až dnes? A proč vůbec?
- Rukopis jsem našel, když jsem hledal něco jiného. Věděl jsem, že ho někde mám, ale netušil jsem, kde vlastně je. Začal jsem ten román psát kdysi v hotelu, v Avignonu, při festivalu v létě 1968. Pak jsem měl něco jiného na práci, tak jsem ho odložil. Vrátil jsem se k němu o rok později, několik měsíců jsem nedělal nic jiného, a dopsal jsem ho. Dal jsem ho přečíst Pierru Klossowskému, poradil mi pár podrobností a řekl, že text je závratný a že tak musí zůstat. A tak jsem s ním už nic nedělal. Také uvedl, že je to „portrét zmučeného Cassanovy“.

- Proč jste ho tedy nevydal?
- Tehdy jsem nechtěl. Možná kvůli rodičům. Můj otec byl katolický spisovatel a velmi zásadový člověk. Asi by se mu ty četné erotické pasáže nelíbily. Tenkrát jsem natočil pět nebo šest krátkých filmů, jeden celovečerní na motivy Ramuzova románu, měl jsem podepsané smlouvy na dva další scénáře… Chtěl jsem se stát spisovatelem, ale neměl jsem chuť tuhle knihu vydat. Byla příliš osobní.

- A dnes?
- Všechno má svůj čas.

- Hrají v tom roli peníze?
- Ne. Když jsem věděl, že Salomé vyjde, získal jsem aspoň motivaci dokončit Tři dny u matky. Něco takového jsem potřeboval.

- Ulevilo se vám tedy, když jsou obě knihy na světě?
- Konečně budu moct dopsat ty další dvě, které mám rozdělané.

Foto: http://olivier.roller.free.fr

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2415x

Inzerce
Inzerce