Walser, Robert: Jakob von Gunten

Walser, Robert
Jakob von Gunten

studie beletrie zahraniční

Tento malý román-deník zůstal od okamžiku svého vydání pro většinu čtenářů jedním z nejpodivuhodnějších příběhů podivuhodného spisovatele – zarážejícím i fascinujícím, zádumčivým i půvabným, nelíčeným i umělecky vypjatým.

Odstupem času nedotčený půvab literatury
Robert Walser: Jakob von Gunten, přeložil a doslov napsal Radovan Charvát, Opus, 2005, 112 stran, ISBN: 80-903456-4-6

Tento malý román-deník zůstal od okamžiku svého vydání pro většinu čtenářů jedním z nejpodivuhodnějších příběhů podivuhodného spisovatele – zarážejícím i fascinujícím, zádumčivým i půvabným, nelíčeným i umělecky vypjatým. K mnohoznačnostem a hádankám, jimiž nás příběh provádí, neexistuje mimo vlastní text žádný klíč. Román vznikl v údobí autorova života, o jehož okolnostech nevíme nic jistého. Původní rukopis se nezachoval, nemáme k ruce žádnou korespondenci. Ani od Roberta Walsera samotného neexistují žádné pozdější komentáře k tomuto dílu, odhlédneme-li od několika poznámek v rozhovorech s Carlem Seeligem.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Jakob von Gunten vyšel roku 1909 jako dílo již poměrně zavedeného autora, o němž se hovořilo příznivě a kterého znala přinejmenším mladá inteligence. Přesto nebylo přijetí třetího románu v řadě jednoznačné a kniha se neprodávala. Její náklad zřejmě nepřesáhl 1000 exemplářů a Jakob byl na dobu nejméně deseti let jediným Walserovým románem, vydaným jeho nakladatelem. Kritiky byly v řadě případů rozpačité. Pozoruhodně zareagoval na Jakoba von Guntena jako jeden z mála Hermann Hesse. Cítí v něm „nefalšovaný údiv básníka, jak zvláštní svět na nás hledí, jak proměnlivý a výmluvný je jeho výraz, jak uvnitř nás vedle sebe klidně existují laskavá samozřejmost a děsivá pomatenost (…) Ale všechno, co snad v dřívějších románech ještě znělo hezky a příjemně, je v Jakobovi již hluboké a trpké, postavy na nás hledí pokřiveněji, a přece jsou ze skutečného života, jako z fotografie pořízené příliš zblízka…“

Zvláštní, podivuhodné – taková slova se opakovala v recenzích nejčastěji. Příběh tajuplně přitažlivý a zároveň tak podivně překvapující – v některých případech dokonce až nesrozumitelný. Bylo jasné, že Jakobem von Guntenem se Walser svým současníkům odcizil. Byl-li předtím nadějí literatury, ocitl se teď spíše na okraji zájmu. Neúspěch přispěl ke krizi jeho posledních berlínských let a Walser si nad psaním románů pravděpodobně zoufal, dalších pokusů se vzdal a možná i některé již existující texty zničil. Dnes, kdy se v mnoha článcích, dizertacích a recenzích píše o okouzlení, které právě Jakob von Gunten v čtenářích druhé poloviny dvacátého století vyvolal, můžeme říci, že skutečná hodnota Walserových textů zůstala tehdejším čtenářům ještě skryta. A pro nemálo znalců platí Jakob za jeho nejvýznamnější a nejuzavřenější dílo vůbec.

Walser sám o Jakobovi řekl, že „je z větší části básnickou fantazií“. Text však obsahuje i autobiografické pasáže, vzpomínky na čtyřtýdenní kurs pro sluhy v roce 1905 a na gymnaziální studia v Bielu. V pozadí poznáváme Berlín a Friedrichstrasse, rovněž vylíčení schůzek s bratrem Karlem vychází ze skutečnosti.

Odchod do pouště, který Jakob ke konci prožívá ve snu, tento útěk z kultury, při němž se jako mladý panoš podřizuje rytíři Benjamentovi, může být ozvěnou nezvěstného románu Pomocník o cestě do Asie. Přestože tyto poukazy na případné souvislosti slouží interpretaci románu jen zprostředkovaně, svědčí o tom, že ani tento podivuhodný text nestojí ve Walserově díle osamoceně a že má vazby na skutečné prožitky a ostatní texty.

Jakobovu cestu ústavem Benjamenta lze ovšem vidět i ve světle vážně míněného rozchodu se světem tradičních hodnot, ztělesněným spícími, zdánlivě mrtvými, zkamenělými a zbytečnými učiteli, což není nic než kritika, kterou nihilisticky formuluje Jakobův bratr Johann: „Dav, to jsou otroci dneška, a jedinec je otrokem velkolepé davové myšlenky. Krásné a vynikající věci už na světě neexistují. O krásném, vynikajícím a řádném světě si můžeš nechat jen zdát.“ A o něco později: „Zůstaň chudý a opovrhovaný, milý příteli (…) Být posledním chuďasem, to je nejkrásnější a největší triumf.“ Být nejmenší, bezvýznamný – to je únik ze světa zbytečností, ochrana před odcizením a otupěním: „Možná že jako bůhvíkde v životě ztracený a nezvěstný člověk zůstanu opravdovějším a hrdějším Guntenem, než kdybych hnil doma, zapomněl na své srdce a ustrnul (…) Nu, ať se stane, co se má stát.“ Toto „rien ne va plus“ vyslovuje nedlouho předtím, než definitivně opouští Berlín. Odchází ze světa, v němž individualismus nastupuje svou cestu dvacátým stoletím, uniká procesu, v němž statky ducha padají za oběť „pokroku“, který z vědění, umění a náboženství dělá materiální prostředky k dosažení účelu a nakonec zboží: Walser tu intuitivně předvídá společenskou a politickou katastrofu, do níž se řítí nastupující generace a kterou byl on schopen spatřit pouze z pozice své extrémní izolace. Vykupuje se však za cenu „sacrificium intellectus“: teprve bezmyšlenkovi- tostí lze dosáhnout nového stupně neviny. Program vzdělání osobnosti tak vrcholí v jejím vyhlazení, ve výchově naprostých „nul“, protože jen těm nemohou stávající společenské poměry uškodit. Anonymita a uniformita jsou pozitivní znaky této nové společnosti: chrání učitelčin odkaz, čistou, poezií projasněnou niternost, prozatím prostou činu – ten Jakob přenechává rozpoutaným silám vulkánu v osobě pana Benjamenty.

K textu lze přistupovat z několika stran: je možné zkoumat jeho strukturu a styl, všimnout si deníkové formy, její tradice v literatuře a jejího významu u jiných moderních autorů, vysvětlit alegorické motivy, pozastavit se u walserovské ironie jako kontrapunktu jeho narativní melodiky – a stále budeme objevovat něco nového a budou se před námi otevírat nové souvislosti. Také tento charakteristický rys Walserovy prózy svědčí o autorově velikosti.

Jak píše výstižně Jiří Stromšík v doslovu k dosud jedinému vydání autorových malých próz u nás (Pěší putování, Odeon 1982), dílo Roberta Walsera je obtížné zařadit. Autor se po celý život spontánně bránil všemu zavedenému, vyhýbal se uzavřeným společenstvím a tvorbu nechápal jako prostředek společenského vzestupu či možnost, jak odhalovat zásadní pravdy či dokonce měnit svět. Psaní bylo pro něho spíše způsobem, jak být sám sebou. Nevěřil však v samospasitelnost umění a v exkluzivitu vzdělanosti. Těžko bychom u něho hledali texty, v nichž se zaobíral filozofickými tezemi; naprostá většina jeho próz je zachycením čistého zážitku a přímé zkušenosti. Právě v této schopnosti čistě fantazijních sond do nitra lidí a věcí tkví jeho originalita. Byl schopen nezkaleného a intenzivního požitku z nejjednodušších věcí, které nabízí příroda a lidské společenství. Byl přesvědčen, že život lze zredukovat na snadno dosažitelné minimum o krajíci chleba, talíři polévky a sklence vína. Jeho tulácké založení – rád se ztrácel svým přátelům na celé dny z očí a toulal se přírodou, protože mu nabízela nepřeberné množství vjemů a poznatků, které byl pak schopen literárně zpracovat – ho přirozeně odvádělo od salonu a měšťanské spořádanosti. Miloval svobodu, kterou mu život nabízel a z níž se podle něho může těšit každý, kdo se nedá svázat zdánlivými hodnotami. Žil a prožívané radosti i strázně artikuloval v literárních textech. Psaní považoval za primární životní projev jako jídlo, spánek, smích či pohyb v přírodě. Zachycoval realitu s dětskou bezprostředností, která prožívá skutečnost jako hru a hru bere vážně jako skutečnost. Ale hravost mu nebyla cílem. Umění chápal jako neodmyslitelnou součást života, jako postoj, pronikající všemi jeho projevy. Jeho ideálem byli lidé, kteří dokáží používat svých smyslů jako čehosi vzácného a mají přirozeně jemné a živé cítění. Je jen logické, že ve společnosti své doby se Walser nemohl dočkat výraznějšího pochopení. Ostatně jeho pojetí světa bude těžko hledat porozumění a „cestu k úspěchu“ v kterékoli době. Vždyť kdo je schopen přijímat život v jeho prvotní čistotě a pravdivosti? Několikrát se tohoto fenoménu dotýká i vypravěč v Jakobovi, a svůj postoj formuluje jasně: Jak může být spokojen ten, kdo dá na projevy uznání davu? A o Krausovi říká: „Možná byl [přírodě] svou povahou příliš čistý, a proto ho uvrhla do nevzhledné, slabé a nehezké skořápky, aby ho uchránila před zrádnými vnějšími úspěchy.“

Walserovo dílo zůstávalo proto dlouho stranou zájmu kritiky i čtenářů. Uměl se s tím hůře či lépe vyrovnat, ale později mu představa, že se musí ve světě, s nímž se tak nesnadno srovnával, uživit, naháněla stále větší hrůzu. Svět kolem něho nebyl uzpůsobený tak, aby mu jeho úděl usnadňoval.

Robert Otto Walser se narodil roku 1878 v Bielu v rodině malého obchodníka, který jen stěží zvládal uživit ženu a osm dětí. Výraznou postavou byl Robertův dědeček, farář Johann Ulrich Walser, který pocházel z kantonu Appenzell a věnoval se mimo jiné také politice a svobodomyslnému žurnalismu. Podobně jako jeho vnuk byl i on přesvědčen, že nejlepším vysvědčením duchovního pastýře by bylo, kdyby své ovečky dovedl k tomu, aby se mohly o své duše postarat samy. Ve Walserově črtě Podivné město čteme: „Je dobré, když už lidé nepotřebují umělce, aby byli lidmi nadanými a vnímavými k umění.“ Otec Adolf nemohl dát dospívajícím dětem na cestu životem víc než příklad rezignované, ale vyrovnané a veselé mysli. V malé Walserově próze Dopis otce synovi se budoucímu básníkovi ospravedlňuje za poněkud volnější výchovu: „Představ si, že bych ti umožnil, abys byl vzorně vychován. S jak strašnou tíhou odpovědnosti, která by spočívala na tvé hlavě i bedrech, bys tu pak stál! (…) Buď šťastný, synu, že budeš moci dýchat, aniž bys musel bez ustání myslet na to, jak něčeho dosáhnout (…) Budeš svobodný. Budeš synem přírody (…) Budeš moci dýchat a žít. Ti vzorní a příkladní totiž nežijí.“ Důležitou roli hrála v rodině matka Elisa a Robert ji vždy vnímal jako velkou autoritu. Životním cílem ženy pocházející ze statku bylo pozdvihnout rodinu na vyšší, měšťanskou úroveň, a když se její sen po hospodářské krizi v devadesátých letech 19. století rozplynul, nesla to velmi těžce. Trpěla schizofrenií a zemřela náhle v roce 1894. Její snad dědičný vklad i nešťastný osud ovlivnil život všech osmi dětí; některé z nich trpěly podobnou nemocí, jiné se obávaly komplikací a zůstaly raději bez rodiny. I Robertovi bylo dáno prožít si později mnohé z matčina duševního utrpení víc, než si byl možná sám ochoten přiznat. Ze všech sourozenců mu byli nejbližší Karl (1877), později malíř a jevištní výtvarník v Berlíně, a učitelka Lisa (1874). Oba bratrovi hodně pomáhali, Karl jako profesně i společensky úspěšný umělec, Lisa jako starostlivá sestra, plná pochopení pro jeho zvláštní, umíněnou povahu. Rodinným prostředím a rolí sourozenců ve svém životě se Walser podrobně zabývá ve svém prvním berlínském románu Sourozenci Tannerovi (Geschwister Tanner, 1907).

Vzhledem k neutěšeným rodinným poměrům musel Robert už rok před ukončením nižšího gymnázia do učení v bance. K rodičům si uchoval pěkný vztah, velmi dobře snášel otce a miloval matku. Ale ve smyslu Rilkovy Legendy o ztraceném synovi nechtěl být ve své přecitlivělosti milován a v Jakobovi o tom píše: „Škoda, neměl bych mít milující rodiče. Nechci, aby mě někdo miloval a ctil.“ Musel se totiž podobně jako všichni jeho sourozenci příliš brzy starat sám o sebe. Nechtěl být nikomu na obtíž, ani rodičům. Komplex viny se tu mísí s přirozeným soucitem: „Měli by si [rodiče] zvyknout na to, že už žádného syna nemají.“ Ve svých mnoha zaměstnáních jako mladý kancelista však nebyl šťastný. V milostné povídce Marie (1916), pocházející z druhého bielského období, píše: „Nemohu však pokračovat v dalším vyprávění, dokud se nezmíním (…) o skutečnosti, že jsem právě uprchl z báječného místa, které jsem po krátké úvaze opustil v naději, že mám ještě právo vyjádřit své pochyby nad nutností vysedávat na jedné a téže židli do konce života (…) I sebejistější a nejkrásnější roční či měsíční příjem mě totiž stěží může dostatečně odškodnit za to, že se předčasně vzdám svobody pohybu.“

Roku 1895 pracuje osmnáctiletý Walser krátkou dobu v Basileji, než odejde na zkušenou do Stuttgartu, kde vážně uvažuje o tom stát se hercem. Brzy však poznává, že vrozená nesmělost a uzavřenost nejsou pro herectví nejlepšími předpoklady. Znovu nastupuje na místa u nejrůznějších podniků, bank a pojišťoven v Curychu a Thunu, pobývá krátce v Mnichově a Solothurnu, a začíná psát. První sešit asi čtyřiceti básní dokončil závěrem roku 1897 a našel svého prvního zastánce: významný curyšský kritik a vydavatel Josef Viktor Widmann zaslechne v jeho tvorbě nový, neotřelý hlas a uveřejní mu několik básní. Walser píše několik dramoletů a jeho práce se objevují v mnichovském avantgardním časopise Die Insel. Přesouvá se na nějaký čas do Mnichova, ale nenachází v sobě odvahu ani předpoklady zařadit se do proudu mladé, výrazně esteticky zaměřené umělecké bohémy a vrací se do Curychu, kde píše část své první knížky Písemné práce Fritze Kochera, v níž se věnuje svým pracovním začátkům a marné snaze o společenské zakotvení. Zvolna si začíná uvědomovat, že psaní a literatura ho neodolatelně přitahují, a pociťuje odcizení, které mu přinášejí různá nucená zaměstnání. Jeho svobodný duch se brání, třebaže zatím neuvědoměle. Netuší, že tento boj bude svádět ještě dlouhých třicet let.

Počátkem roku 1902 navštěvuje poprvé krátce Berlín, kde se marně snaží některé ze svých prací publikovat. Vrací se k sestře Lise do Täuffelenu a v Curychu dochází do veřejných písáren, aby si přivydělal opisováním textů. O této zkušenosti se později podrobně a s ironickou hořkostí rovněž zmiňuje v románě Sourozenci Tannerovi. O rok později pobývá ve Winterthuru a od července do prosince pracuje jako asistent inženýra Dublera ve Wädenswillu u Curyšského jezera. Tuto zkušenost později mistrně zachytí v románu Pomocník (Der Gehülfe). A v prosinci 1904 vychází konečně v lipském nakladatelství Insel jeho první knížka, Písemné práce Fritze Kochera (Fritz Kochers Aufsätze).

V roce 1905 dochází ve Walserově životě k velkému zlomu. Po dřívějších neúspěšných pokusech odjíždí do Berlína za svým bratrem Karlem, pevně rozhodnut konečně se v tomto centru německé kultury prosadit. Je mu dvacet osm let. Ubytuje se v bratrově bytě a díky jeho kontaktům získává přístup do berlínských kulturních kruhů. V Jakobovi von Guntenovi věnuje těmto pokusům několik opatrných, více či méně rozladěných deníkových záznamů, v nichž se jasně odráží pravá Walserova povaha: ostýchavost, přecházející v hlubokou nechuť přizpůsobovat se salonní společnosti: „V tomhle ohromném městě žije můj bratr (…), který se jmenuje Johann a je něco jako proslulý a uznávaný umělec (…) Nepůjdu za ním. Potkáme--li se náhodou na ulici a on mě pozná a bude se ke mně hlásit: dobrá, pak mi bude příjemné potřást si s ním bratrsky rukou. Ale sám takové setkání vyvolávat nebudu, nikdy v životě. Co jsem já, a co je on?“ A dále, na jiném místě, poznamenává ústy svého bratra: „Bohatí lidé jsou nespokojení a nešťastní (…) Mocní, to jsou ti, kteří opravdu hladovějí.“ Z těchto slov jasně zaznívá Walserovo odmítnutí světa moci a peněz a niterná potřeba vyčlenit se. V živých psychologických miniaturách se projevuje jeho schopnost citlivě posuzovat lidskou povahu a odhalit její sklon k přetvářce. Z takové pozice si ovšem přístup k vydání svých próz neusnadňoval. Doba před první světovou válkou nebyla ještě nakloněna podobně kritickým soudům o lidské duši, třebaže již byla plná rozporů a směřovala ke katastrofě.

S ohledem na pozdější tvorbu je na tomto místě patřičné zmínit se o Walserově šestiměsíčním pobytu na zámku Dambrau v Horním Slezsku, kde působil od října do konce roku 1905 jako sluha.

První, kdo v Berlíně uvěřil v jeho nadání, byl nakladatel Bruno Cassirer; počátkem roku 1906 mu dal podnět k napsání románu. V pouhých šesti týdnech vzniká tak text Sourozenci Tannerovi, Walserovo vylíčení rodinných poměrů a vztahů, v němž zachází do podrobností a o mnoho let později toho lituje. Cassirer není knihou nikterak nadšen, ale redaktor nakladatelství Christian Morgenstern ji vřele doporučí. Kniha vyjde ve dvoutisícovém nákladu a povzbuzený Walser píše koncem roku svého prvního (asijského) Pomocníka. S Christianem Morgensternem udržuje nejužší kontakty, má se od staršího kolegy co učit. Jeho texty jsou dosud gramaticky a stylisticky nedokonalé a také jeho švýcarské kořeny jsou místy znát. Morgenstern je však o Walserově výjimečném talentu naprosto přesvědčen: „Tento muž bude celý svůj život mluvit tak jako teď, a bude mluvit stále krásněji a významněji, jeho knihy budou stále podivuhodnějším a divuplnějším zrcadlem života, kterým on, zatím ještě více podoben květině než člověku, prorůstá a bude prorůstat. Dnes se v něm teprve probouzí den, ale až jednou vyjde jeho slunce naplno, až se z tohoto mladíka (…) stane muž zralého ducha, bude to možná neslýchané divadlo.“ Walser se stěhuje do vlastního bytu v Charlottenburgu, kde píše svého druhého Pomocníka (Der Gehülfe, 1908).

Rukopis prvního románu se stejným názvem u nakladatelů neprošel a Walser jej buď zničil, anebo se ztratil. Sepsal pak jiný text, popisující jeho několikaměsíční práci asistenta u inženýra Dublera, a dal mu stejný titul. Pomocník je jediný Walserův román, který má pevně stanovený děj a vypráví skutečný příběh. Dodnes stojí u Curyšského jezera vila Abendstern, v níž Walser strávil několik měsíců. Příběh je metaforou neschopnosti mladého člověka zařadit se do reálného života a prvním náznakem ztráty víry ve smysl průmyslového pokroku. Kniha vychází u Bruna Cassirera a povzbuzený Walser píše na podzim Jakoba von Guntena. Ten vychází o rok později a je na dlouhou dobu poslední významnou publikací Walserova díla. Walser se cítí unavený a zklamaný, a navíc je bez prostředků. Bruno Cassirer nemá chuť dál pokračovat ve vydávání knih, které se jen obtížně prodávají.

Walserův literární svět nenachází patřičný ohlas u čtenářů. V letech 1909 až 1911 mu vychází mizivý počet malých prozaických textů. V následujících dvou letech se Walser marně pokouší dokončit další román, a aby měl vůbec kde spát a mohl v Berlíně existovat, slouží bohaté mecenášce Anně Scheerové v bytě na Spandauer Berg 1. Po její smrti se v březnu 1913 s Berlínem definitivně loučí. Odjíždí do Švýcar za sestrou, učitelkou v Bellelay, kde se s její pomocí snaží najít ztracenou rovnováhu. Podniká dlouhé procházky po okolí a žije zahálčivým životem. Jeho hrdost je silně narušená, je na dně se silami. Po šesti měsících se vrací do Bielu, kde žije jako jeho otec v domě bielské milovnice umění Flory Akeretové (povídka Marie). Později se stěhuje do mansardy hotelu Modrý kříž a zůstává tam sedm dlouhých let. Během tohoto tzv. druhého bielského období poznává také svou dlouholetou přítelkyni Friedu Mermetovou.

Když v srpnu 1914 vypukne první světová válka, musí Walser narukovat. Odbude si několikatýdenní službu ve Sv. Mořici a v září roku 1916 píše povídku Procházka (Der Spaziergang), v níž se vedle půvabných psychologických miniatur vyjadřuje k úloze a chování umělce ve společnosti. Při hledání nových možností uměleckého vyjádření používá místy až příliš přejemnělého stylu, v němž se nezřídka pohybuje na hranici banality. Později na tento přístup žehrá, ale dodává, že z této doby pochází několik jeho nejkrásnějších textů. V zimě 1918 pracuje na svém pátém románu Tobold (pravděpodobně ho sám zničil) a v listopadu 1921 dokončuje předposlední román Theodor (text se asi ztratil). V té době již žije v Bernu – začíná básníkovo bernské období. Zajímavé je, že v této době mu povídky uveřejňoval kromě jiných i pražský německý deník Prager Presse. Roku 1925 vychází jeho poslední kniha Růže v berlínském nakladatelství E. Rowohlt.

Walser trpí přepracovaností a uchyluje se k terapeutické metodě psaní tužkou. Mnohem později vypráví v ústavu Herisau svému poručníkovi Carlu Seeligovi, že jinak už tehdy tvořit nemohl. Tak vznikají kratší či delší texty, později nazývané mikrogramy, psané dvoumilimetrovým písmem a na první pohled zcela nečitelné. První dešifrovací pokusy po Walserově smrti (Jochen Greven) odhalily z tohoto období tzv. Felixovy scény a hlavně poslední, nesouvislý a útržkovitý román Loupežník (Der Räuber, 1925). O konečné rozluštění se zasloužili až v osmdesátých a devadesátých letech Bernhard Echte a Werner Morlang (Ze zápisků tužkou, Aus dem Bleistiftgebiet. Mikrogramme I–VI, 1924–32).

Básníkův osud se začíná naplňovat. Walser trpí silnými depresemi a slyší v noci hlasy, které ho pronásledují a vyčítají mu, že se v životě nedokázal prosadit. Příčinou duševních poruch nebyla pravděpodobně jen vyčerpanost a poznání neodvratného životního neúspěchu, ale i emocionální zklamání a rezignace před světem, dané snad i rodovými dispozicemi. Po dvou nezdařených pokusech o sebevraždu se nechává odvést k psychiatrovi a v doprovodu sestry Lisy vstupuje 25. ledna 1929 do brány léčebného ústavu Waldau nedaleko Bernu. Tuto životní tragédii předjímá již roku 1908 v Jakobovi: „Možná nikdy nerozprostřu větve a nevyženu haluze. Jednoho dne se z mého bytí a jednání uvolní jakási vůně, proměním se v květinu a budu docela málo, jen jakoby pro vlastní potěšení, vonět, a pak svěsím hlavu (…) Paže a nohy mi jaksi podivně ochabnou, duch, hrdost a charakter, všechno, všechno se zlomí a povadne a já budu mrtvý, ne doopravdy, ale jistým způsobem, a pak budu možná šedesát let takhle živořit a umírat.“

Diagnóza, která není dodnes považována za jednoznačnou, zněla: schizofrenie. Ještě před vchodem do ústavu se Walser vyčerpaně, ale napůl rezignovaně obrátí k sestře: „Myslíš, že opravdu děláme dobře?“ Uvnitř se po čase zklidní a dokonce obnoví svou spisovatelskou činnost. Když však roku 1933 nový ředitel rozhodne, že se má z reorganizačních důvodů přemístit do léčebny pro duševně choré v appenzellském Herisau, postaví se pacient na odpor. Marně. Po převozu ztrácí definitivně zájem o literaturu a navždy se odmlčí. Literární dráha jednoho z nejsvébytnějších švýcarských autorů se uzavírá. Na tom nic nemění ani nové vydání Sourozenců Tannerových v curyšském nakladatelství Rascher koncem roku 1933.

V roce 1936, kdy v St. Gallenu vychází nové vydání Pomocníka, navštěvuje polozapomenutého Roberta Walsera v ústavu v Herisau curyšský spisovatel, žurnalista a velký obdivovatel jeho díla, obětavý Carl Seelig. Má v úmyslu přesvědčit spisovatele, aby se vrátil na literární dráhu. Po konzultacích s lékaři i s Walserem navrhuje terapeutické procházky, a když se mu dostane svolení lékařů, zahajuje poslední šťastnější období ve spisovatelově životě. V mnohaměsíčních odstupech jezdí po celých dvacet let za básníkem do Herisau a spolu pak podnikají dlouhé vycházky okolní krajinou, nastupují do vlaku, odjíždějí daleko od zdí ústavu a pochodují desítky kilometrů přírodou, aby spolu mohli diskutovat. Walser občas Seeligovi ochotně vypráví o svém životě, získává v něj opravdovou důvěru a seznamuje ho s mnoha svými názory na literaturu a kulturu obecně. Z procházek postupně vznikaly jedinečné záznamy, dokazující Walserův nezkalený způsob myšlení i po dlouhých letech dobrovolného odchodu do ústraní. Seeligovo Putování s Robertem Walserem (Wanderungen mit Robert Walser) vyšlo v nakladatelství Tschudy v St. Gallenu v roce 1957, tedy až po Walserově smrti, a je cenným svědectvím o autorově myšlení z doby, kdy o něm již kromě strohých lékařských zpráv neexistují prakticky žádné další prameny.

Na Boží hod vánoční roku 1956 si devětasedmdesátiletý Walser vyšel sám na procházku a po namáhavém výstupu na vyvýšeninu u Herisau byl stižen mrtvicí. Svůj konec jasnozřivě předpověděl již roku 1908 v Jakobovi: „Jednoho dne mě trefí šlak, opravdu zničující a smrtící, a pak bude všem těmhle zmatkům, vší té touze, neznalosti, vděčnosti a nevděčnosti, všem těm lžím a sebeklamům, tomu rádobyvědění a marnosti nevědění jednou provždy konec.“

 

Diskuse

Vložil: martin, 09.12.2006 11:52
Walser, Robert: Jakob von Gunten
Knihu jsem začal číst ráno a musel jsem na chvíli přestat. Je tam moc věcí na přemýšlení najednou. Překvapují mě pak narážky na nedokonaný sex mezi muži. Na 30 stránkách se jedná o polibek, dotek ruky, sáhnutí na genitálie a především obdiv Jakoba k řediteli ústavu a jeho představy, jak ho svojí hrubou... rukou trestá. Sex s prostitutkou je pak naznačen spíše jako nepovedený zážitek. Neměl autor také problémy se svojí orientací?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3921x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce