Cunningham, Michael: Domov na konci světa 2

Cunningham, Michael
Domov na konci světa 2

recenze beletrie zahraniční

Než se americký spisovatel Michael Cunningham (1952) proslavil svým mistrovským čtvrtým románem Hodiny (The Hours) z roku 1998 (č. 2002), výrazně na sebe upozornil již v roce 1990 vydáním svého druhého románu Domov na konci světa (A Home at the End of the World). Kvůli jeho tematice byl pak autor rázem považován za významného gay spisovatele.

Láska na konci světa
Michael Cunningham: Domov na konci světa. Přeložil Miroslav Jindra. Euromedia Group – Odeon, Praha 2005, 400 stran

Než se americký spisovatel Michael Cunningham (1952) proslavil svým mistrovským čtvrtým románem Hodiny (The Hours) z roku 1998 (č. 2002), výrazně na sebe upozornil již v roce 1990 vydáním svého druhého románu Domov na konci světa (A Home at the End of the World). Kvůli jeho tematice byl pak autor rázem považován za významného gay spisovatele a svými dalšími díly toto své postavení víceméně potvrdil a ještě zvýraznil.

Hlavními postavami tohoto díla a také jeho čtyřmi vypravěči jsou Jonathan a Bobby, kamarádi z dětství, Jonathanova matka Alice a konečně Clare, Jonathanova a později i Bobbyho přítelkyně. K nim ještě patří další výrazné postavy, Jonathanův otec Ned, Jonathanův milenec Erich a Bobbyho rodiče a starší bratr Carlton. Časové rozpětí románu sahá od šedesátých let až ke konci let osmdesátých minulého století a děj se z Ohia přesunuje do New Yorku a také do Arizony. Mezi Jonathanem a Bobbym se v dospívání rozvine intimní homoerotický vztah. Ještě než se jejich cesty na dlouhou dobu rozdělí, odhalí pravou podstatu jejich přátelství Jonathanova matka Alice. Nadaný Jonathan pak z ohijského Clevelandu odjede studovat do New Yorku a Bobby, který postupně ztratí za velmi tragických okolností obdivovaného bratra i rodiče, si v domě Alice a Neda vymění jakoby s Jonathanem místo a stane se jejich „náhradním“ synem. Zatímco Jonathan si v New Yorku užívá studentského života a střídá své lásky, Bobby pracuje v pekařství a vede samotářský život jen se svou novou rodinou. Kvůli Nedově nemoci se však oba manželé musí přestěhovat z vlhkého Clevelandu, ležícího u jezera Erie na severu USA, do suché pouštní Arizony a Bobby se rozhodne zkusit své štěstí v New Yorku, protože jinde nikoho nezná. To už Jonathan bydlí v bohémské čtvrti Greenwich Village s blízkou přítelkyní Clare a živí se jako novinář, píšící sloupky o newyorských restauracích, barech a kavárnách. Bobby se nastěhuje k nim a začíná nová fáze vztahu nejen s Jonathanem, ale i s Clare, neboť se mezi nimi vytvoří zajímavý trojúhelník. Další fáze nastane ve chvíli, kdy Clare otěhotní a trojice se rozhodne vychovávat dítě společně. Opustí New York a usadí se na venkově. Rozpad této „nové“ rodiny je však nevyhnutelný…

koupit knihu: www.kosmas.cz

Mohlo by se zdát, že půjde o nějaké sladkobolné melodrama, opak je však pravdou. Z příběhu na nás dýchne kus reality, dějové zvraty jsou logické a psychologicky zdůvodněné a především je celá kniha ozvláštněna čtyřmi střídajícími se vypravěči, z nichž každý má svůj pohled na probíhající události a autorovi to navíc umožňuje přeskočit nedůležité okamžiky a přejít vždy rovnou k těm klíčovým pro jeho hrdiny. Navíc je to kniha svým tématem jistě i provokující zvláště v dnešní době, kdy se neustále v mnoha zemích a také u nás diskutuje (a někde to již bylo přímo povoleno) o umožnění sňatků osob stejného pohlaví, o možnosti adopce dětí u takovýchto párů, stejně jako o tzv. krizi klasické rodiny i jejím možném „ohrožení“ ze strany právě zmíněných svazků homosexuálů nebo leseb. Mnohovrstevná kniha má pak ještě řadu dalších významných aspektů a nuancí.

Najdeme zde jakési tři fáze příběhu ve třech částech románu: dětství a dospívání v první části, hledání sebe sama a krize v části druhé a idyla a její konec v části třetí. Děj je pak rámován nejprve zmínkami o legendárním rockovém megakoncertu ve Woodstocku, který zejména pro Bobbyho představuje vysněné místo hudby a svobody i komunity hippies. Ve Woodstocku se Clare při koncertu seznámila také se svým manželem, s nímž se později rozvedla, a Bobby je pak fascinován, když se dozví, že se Clare akce zúčastnila. (Oba však mají svůj pohled: Bobby vysněný ideál, o němž jen slyšel vyprávět legendy, Clare pak skutečnost, která byla jiná: hluk, bláto, drogy.) A konečně přímo tam jakoby symbolicky skončí cesta tří hrdinů, když zde najdou své útočiště a vytvoří zde svou „novou rodinu“. Symbolicky vyznívá i název románu: oproti New Yorku je venkov skutečně jako na konci světa, ačkoli z New Yorku do Woodstocku to tak daleko není. Hudba samotná zde hraje velmi důležitou roli, neboť všechny hlavní postavy hudbu milují, neustále ji poslouchají nebo jim zní v hlavě či o ní mluví. Je také prostředkem sblížení některých postav (např. Alice s Bobbym i s pubertálním synem). Autor si také libuje v kontrastech: maloměstský Cleveland proti megapolis New Yorku, vlhký Cleveland proti suché a zase jinak nevlídné Arizoně, hlučné velkoměsto New York proti venkovské idyle Woodstocku. Cunningham je dostatečně otevřený v dialozích, v názorech na partnerské soužití a na rodinu i v erotických scénách, přitom si však zachovává určitou jemnost, jisté meze, které nikdy nepřekročí, takže nesklouzne k vulgárnosti.

Postavy jsou velmi dobře prokreslené a odstíněné: Jonathan je nevyrovnaný, poněkud sobecký, stále se hledá, ale dokáže i hluboce milovat. Bobby je postava jakoby z jiného světa, nevinný, naivní, nesobecký až jednoduchý, mlčenlivý, věrný, jakoby bez ambicí, ale přitom velmi citlivý a oddaný. Clare je velmi moderní a pokroková žena s uměleckými sklony, vymykající se běžným stereotypům, trochu ochranitelka obou „slabých mužů“ a pak milující matka. Alice je typem ženy v domácnosti nespokojené v manželství s mužem, který přitom není zlý, ale jaksi nesplňuje to, co by si ona představovala; a přitom vlastně ani neví, co přesně by chtěla či jak by to změnila, není schopna té změny a tak podléhá setrvačnosti a teprve po mužově smrti radikálně změní svůj život po všech stránkách: vzhled, zaměstnání, mladší milenec. Ned je tichý a nenáročný muž, majitel kina, v němž tráví většinu času, možná trochu záhadný samotář, ale se smyslem pro rodinu a s dobrým vztahem k synovi. Jonathanův dlouholetý milenec Erich je věčný outsider, smolař, který stále touží nějak se prosadit, jednou jako herec, pak zase díky nejrůznějším kurzům, jež absolvuje, a nakonec bohužel ještě ke všemu umírá nakažen AIDS.

Tři hlavní postavy také pocházejí z nefunkčních či narušených rodin: Jonathan nemůže nevnímat chlad mezi Alicí a Nedem, Bobby postupně přijde o celou rodinu a Clare se místy letmo zmiňuje o otcově opilství a násilnictví. Alice se zase vdávala za Neda velmi mladá a nezkušená, jen aby unikla rodině a jižanskému maloměstu. Hlavní trojice se pokouší vytvořit novou rodinu, ale žije v rozpolcenosti, která se nedá dlouho vydržet: každý z trojice je zamilován do ostatních dvou a Jonathan navíc udržuje dlouhodobý vztah s Erichem, který je však založen jen na sexu (sám Jonathan smrtelné nemoci uniká, neboť se s Erichem zavčas rozešel). Potom ještě navíc přijde dítě a tak jejich experiment nutně zkrachuje. Ve vztahu Jonathan – Erich navíc autor vylíčil jeden takový vztah typický pro dnešní dobu: je založen pouze na sexu, duše zde nehraje roli, partneři spolu o sobě příliš nemluví, o tom druhém toho mnoho neví; pokud je však na této úrovni vztah udržován dlouhodobě, jak dlouho takto může fungovat? A neztroskotá pak právě ve chvíli, kdy nám to najednou přestane stačit, ale již není možné se k sobě duševně přiblížit, ačkoli tělesně se tak již stalo? Paradoxně však nemocný Erich hledá pomoc právě u Jonathana a on mu ji společně s Bobbym poskytne.

Cunningham se vedle těchto složitých vztahů partnerských či rodinných (je to nejen ona „nová rodina“ ve třech, ale i rodina Jonathanova a Bobbyho) zabývá také dalšími důležitými věcmi života: vedle sexu a lásky je to také nemoc a smrt (Nedova, Erichova) nebo jakési dědictví, které si chtě nechtě každý z nás s sebou nese po svých blízkých; zde se např. musí Jonathan vyrovnat s posledním otcovým přáním a „nějak“ po jeho smrti naložit s jeho popelem, který mu Alice předá a sama s ním už nechce mít nic společného, protože se od Neda již odpoutala a začala nový život. Nejpozoruhodnější je pak ona již zmíněná idyla na počátku třetí části, pokus o založení nového typu rodiny, o život na venkově, o odchod z velkoměsta i opuštění dosavadních činností (zejména u Jonathana, který se z novináře stane majitelem restaurace). Idyla, již představují dítě, domov, rodina, venkov, restaurace a zpočátku úspěšné soužití jedné ženy a dvou mužů s dítětem, se postupně rozpadá až k drastickému závěru, který však opět působí velmi realisticky a vlastně logicky: čtenář vytuší, že tahle „pastorální symfonie“ nemůže trvat věčně. Jako přízrak se zde objeví nemocný vyhublý Erich, který pochopitelně vyděsí zejména Jonathana, jehož už mnohokrát vzhledem k jeho minulosti napadla možnost, že se mohl nakazit AIDS (jsme v polovině 80. let 20. století, kdy se epidemie AIDS objevila především mezi homosexuály). A Clare, milující oba muže, ale mnohem víc své dítě, nakonec odejde. Citlivý Bobby to vytuší a přesto nic neudělá, zatímco Jonathan věří, že Clare jede jen navštívit svou matku. Jonathan je příliš sobecký, aby si možnost takové „zrady“ připustil.

Autor si libuje v bohatých metaforách, má smysl pro detail, neulpívá na zbytečnostech a většinou pohání děj kupředu rychlými skoky a změnami vypravěčů; když už hrozí pocit zdlouhavosti, vždy včas poskočí zase dál nebo změní vypravěče. Román se rozhodně nenese jen v tragickém či vážném tónu a takové není ani jeho vyznění: to je naopak plné vyrovnanosti a naděje. Najdeme zde řadu krásných tragikomických scén, z nichž k těm nejlepším patří party u Bobbyho rodičů, která vyvrcholí tragickou náhodou, při níž zemře Bobbyho starší bratr Carlton (Bobby pak najde „náhradního“ bratra v Jonathanovi, jako najde po smrti rodičů „náhradní“ rodiče v Alici a Nedovi); dále postupné sblížení Alice s Bobbym i s pubertálně vzpurným Jonathanem, které začíná poslechem rockové hudby a vrcholí společným kouřením trávy a kdy se upjatá vzorná hospodyňka neobvykle „odváže“; Alicino přistižení Jonathana a Bobbyho v intimní chvíli a její následné přemýšlení o synově homosexualitě, kterou tušila, ale nechtěla si ji přiznat; scéna Alice s Clare a hádka Jonathana a Bobbyho po Nedově pohřbu; scény života na venkově u Woodstocku.

Víceméně jediným záporem na tomto vynikajícím románu je jisté splývání jednotlivých vypravěčských hlasů. Všechny čtyři střídající se monology jsou vlastně stejné, jejich jazyk není nijak rozdílně charakterizován či individualizován a přitom jsou čtyři vypravěči románu velmi rozdílní. Jiný je jejich pohled na život či na vztahy, jejich „příběh“, ale v rovině jazykové jde o promluvy stejné, takže místy až přehlédneme, čí promluvu právě čteme. Nejrozporněji se to jeví zejména u Bobbyho, který je prezentován jako až jednoduchý prosťáček, „bloud“, člověk mimo reálný svět (rozhodně ne však hloupý či citově zakrslý), a přitom je i styl jeho promluv stejný jako u ostatních čtyř vypravěčů. Nicméně tím nechci říci, že by využití čtyř hlasů bylo zbytečné nebo samoúčelné, naopak svou funkci plní dobře. Zejména pak hlas Alicin je jasným obohacením celého románu: je to hlas starší ženy, manželky a matky, takže její pohled i její příběh a zkušenosti jsou zcela jiné, než Jonathanovy, Bobbyho a Clařiny.

Ve vynikajícím překladu Miroslava Jindry tak máme možnost poznat další dílo výrazné postavy současné americké literatury. Závěrem jen dodávám, že podobně jako Hodiny dočkal se i Domov na konci světa své filmové verze (2004), která však nebyla zdaleka tak zdařilá a úspěšná jako adaptace mnohem složitějších a neobvyklejších Hodin.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 81 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

65%čtenáři

zhlédnuto 2764x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce