Cunningham, Michael: Specimen Days 2

Cunningham, Michael
Specimen Days 2

recenze beletrie zahraniční

Románem Specimen Days se Michael Cunningham zařadil po bok současným autorům vyjadřujícím se k ožehavým problémům počátku 21. století.

Příkladné dny aneb tak trochu moc lásky
Michael Cunningham: Specimen Days. Farrar, Strauss & Giroux, New York, 2005, 320 stran, 24.95 USD

Když se řekne Michael Cunningham, první, co každého napadne, jsou oceněními ověnčené Hodiny (1998); k jejich slávě však nemalou měrou přispěl film. V Čechách sice vyšel i Cunninghamův román Domov na konci světa; ale všichni pravděpodobně stejně podlehnou lehkému zjednodušení a řeknou – aha, to je ten, co psal o Virginii Woolfové a o homosexuálech.

Na svůj nový román nechal autor čtenáře čekat dlouhých sedm let. Tu a tam nechal médii problesknout zprávu, jako např. že inspirací pro název Specimen Days mu byla sbírka deníkových záznamů Walta Whitmana nebo že tentokráte půjde o spojení tří příběhů a zároveň tří odlišných žánrů, mezi nimi překvapivě i sci-fi. Nezbývalo než dohadovat se, do jaké míry se Cunninghamovi podaří překročit vlastní stín a především, jestli se dokáže zcela oprostit od svého tématu č.1 – lásky, velmi často homosexuální.

Ať již budou ohlasy na Specimen Days jakékoliv, pravdou je, že změna tu nastává, a to nejen po tematické stránce, ale také v žánru a stylu vyprávění. I zde bychom našli pro Cunninghama tak typické dělení románu na tři části, chybí však ono rozdělení na jednotlivé hlasy, které by se střídaly, doplňovaly a skládaly by tak dohromady celý příběh.

Pro Specimen Days je příznačná přesně daná a jednoduchá matematika. Tři příběhy, tři hrdinové v každém z nich, jeden z nich vždy v hlavní roli. Mnohem důležitější však je, že nejde o izolované příběhy. Spíše naopak. Hlavní trojice protagonistů se s více či méně pozměněnými jmény vrací v každé části, aby sehrála svou další roli ve zcela odlišné době a situaci a aby splnila poslání, kterým ji autor pověřil. Setkáváme se tak se ženou, Catherine, Cat nebo Catereen, která je Cunninghamovi symbolem mateřství, a proto je ve Specimen Days také prezentována hlavně ve vztahu k této roli: Cathereen z prvního příběhu („In the Machine“) je těhotná a její budoucnost svobodné matky není právě růžová, Cat v příběhu „The Children´s Crusade“ je navždy poznamenaná ztrátou dítěte. Catereen, mimozemšťanka s tělem plaza z „Like Beauty,“ je skrze ilegální činnost na domovské planetě zodpovědná za smrt svých dětí a vnoučat. Chování všech tří žen je ovlivněno jejich zkušeností a až trochu pateticky ústí v akt sebeobětování či milosrdenství.

Hlavní mužská postava Simon, která se jeví ze všech tří postav nejméně konkrétní, je vždy obestřená jistou dávkou tajemství či neurčitosti. Simon v „In the Machine“ zemře na samém počátku příběhu a veškerá jeho existence je umožněna prostřednictvím ostatních postav a jejich víry v přítomnost mrtvých mezi živými. V „The Children´s Crusade“ stojí Simon spíše na okraji zájmu, je pouze doplněním Cat jako chápající a tolerantní partner. Android Simon v „Like Beauty“ naopak přebírá vůdčí roli. Právě on iniciuje veškeré dění a na samém konci se stává šiřitelem Cunninghamova poselství. Vždy však končí jako poražený – ať již je obětí strojů a tíživé každodenní reality továrních dělníků 19. století, přílišného idealismu či prostě a jednoduše zakázané lásky.

Zásadní úlohu hraje ve všech třech částech postava Luka-Lucase, malého chlapce, který vybočuje z běžných představ o dvanáctiletých chlapcích. Luke je opomíjené dítě, na druhou stranu však obdařené mimořádnými schopnostmi. Lucas v příběhu „In the Machine“ je dítětem, které díky rodinné tragédii muselo předčasně dospět a je schopno ve stresu či emočním vypětí citovat pasáže z Whitmana. Má navíc pocit, že všechny stroje mají někde uvnitř duše mrtvých lidí a že si žádají živých. Proto se riskantně zraní, aby zachránil Catherine od nebezpečí, které jí podle něj hrozí. Jak se ukáže, jeho tušení bylo oprávněné. Luke z druhého příběhu je postavou mnohem komplexnější. Výběrem postavy a vůbec celou atmosférou příběhu se Cunningham zařadil po bok dalších autorů, kteří se ve svých románech snaží vyrovnat se společenským klimatem po teroristických útocích v září 2001. Pocit ohrožení a především anti-hrdinové v podobě teroristů či psychopatů nejsou v současném románu žádnou novinkou. Cunningham však šel ještě o kousek dál a svému zlu dal podobu nevinných dětí jednajících jménem poezie. Podle Cunninghama jsou to právě děti, které podlehnou špatnému vlivu, neboť jejich svět je mnohem jednodušší: funguje pouze na polaritě dobro – zlo. Proto jsou také náchylnější k manipulaci či špatné interpretaci toho, co vidí a slyší. Každopádně postavy dětských sebevražedných atentátníků, kteří jednají pod vlivem poezie Walta Whitmana, jsou v současné literatuře něčím novým. Cunningham totiž vyslovil nahlas něco, čeho se asi většina z nás obává, a to, že zlo, ztělesňované až doposud někým zvenku – příslušníkem jiného etnika či kultury, může na sebe velmi snadno vzít podobu něčeho důvěrně známého a nečekaného. Našich dětí.

Při četbě Specimen Days se nelze ubránit dojmu, že se Cunningham pokouší svými postavami vytvořit něco jako „Svatou rodinu“, která přechází z jedné části do druhé a která plní stále stejný úkol: nehledě na žánry příběhu, nehledě na historické období, do kterého Cunningham postavy situoval, vždy jako by jimi autor vysílal stále stejné poselství: není nad to, když si lidé (mimozemšťané či androidi) vzájemně pomáhají, není nad mateřskou lásku, která překoná veškeré předsudky či obavy, a především, láska vše přemůže, i když se týká umírající mimozemšťanky a androida, který byl sice stvořen, aby citoval Whitmana, ale ne aby byl schopen cokoliv cítit. Ve spojení s až kýčovitým finále knihy, v němž malý Luke opouští planetu Zemi vstříc novému domovu a lepším zítřkům ve společnosti prapodivné společnosti lidských a mimozemských vizionářů a kdy Simon, poté co pochoval Catereen, odjíždí na hřbetě koně zalit slunečným světlem směrem na západ, k horám, s pocitem, že konečně ví, kam patří, vyznívá celý román až pateticky.

Na druhou stranu, pokud pomineme některá kýčovitá a trochu křečovitá rozuzlení, je nutné zmínit řemeslnou mistrnost, s níž se Cunninghamovi povedlo zcela věrohodně vystihnout specifika jednotlivých žánrů románu Specimen Days. Za nejzdařilejší kritika považuje část první, „In the Machine“, za kterou by se nemusel stydět žádný povídkář druhé poloviny 19. století. S až naturalistickou přesností líčí Cunningham každodenní realitu městských dělníků a jejich otrockou práci v továrnách či dílnách. Jejich bohy a zároveň noční můrou se staly stroje, které pro ně na jedné straně znamenaly obživu, na straně druhé každodenní ohrožení života.

Část druhá, „The Children‘s Crusade“, nikterak nevybočuje z řady současné prózy inspirované událostmi 11. září 2001. Cunninghamovi se opět podařilo přesně se trefit do žánru, v tomto případě na pomezí mezi detektivkou a thrillerem. Bohužel je nutné také brát v úvahu jistou poplatnost době a ovzduší – od takto zaměřených próz se takový scénář předem očekává a podobné (rozhodně ne pesimisticky vyznívající) vyústění.

Like Beauty“ je asi nejslabší ze všech tří částí. Zřejmě je to dáno faktem, že pro Cunninghama se jedná o zcela nový žánr. Problémem detektivních románů či sci-fi je, že jsou vždy založeny na přesně dané logice a propracovaném systému, který, jak se zdá, u Cunninghama mnohde pokulhává. Komplikovanější věci málokdy vysvětlí, například původ mimozemšťanů, úlohu androidů či příčinu současné situace na Zemi. Vypadá to, že volba žánru sci-fi tu byla spíše prostředkem než cílem.

Patrně největší kvalitou románu je zmiňované prolínání všech tří částí. Nejedná se, jako například v Hodinách či Domě na konci světa, o výpověď tvořenou více hlasy, které až teprve jako celek poodhalují podstatu. Tentokráte se autor pustil až do postmoderní hříčky, kdy nechává procházet postavy jednotlivými časovými obdobími nejen díky stejným jménům, ale vždy jim také zanechává nějakou stopu, společný rys. Závěr povídky „The Children's Crusade“ se v nezměněné podobě objevuje ve vyprávění Luka z části poslední, Cat-herine-Catereen může být brána jako totožná postava ženy, jen zobrazená v různých vývojových etapách (jako dívka, žena-matka, bilancující stárnoucí žena). Stejně tak i Simon může být interpretován jako obraz toho samého muže v různých situacích a stádiích dospělosti. Jednou jako floutek, lehkomyslně hazardující se životem svým i druhých, podruhé jako slaboch lpící na druhořadých hodnotách a nakonec jako někdo, kdo v sobě našel morální sílu a především cit, byť k tomu svým původem nebyl předurčen.

Spolu s postavami, které se znovu a znovu vrací, spolu s poezií Whitmana, která podbarvuje celý román a kterou se Cunningham snaží podpořit motivaci svých postav, se románem táhne jako červená nit přítomnost jednoho malého detailu, který se vyskytuje ve všech třech částech. Je to keramická mísa, umělecké dílo nejasného původu, které se objevuje znovu a znovu jako symbol nadčasovosti a neměnnosti a především trvalé hodnoty. Asi z tohoto důvodu je právě tento předmět pro malého Luka tak důležitý, aby si jej vzal na novou planetu.

A jakou roli hraje Walt Whitman a jeho poezie ve struktuře Specimen Days? Pokud bychom srovnali úlohu Whitmanova díla a například Paní Dallowayové v Hodinách, nezbavíme se pocitu, že v Cunninghamově novém románu hraje předloha druhořadou, možná účelovou roli. Mnohá místa románu – především když Lucas až vizionářsky cituje Stébla trávy, a když „žena“, které malí chlapci říkají Walt Whitman kvůli její zálibě v jeho poezii, navádí malé sebevražedné atentátníky, aby zlepšovali svět – spíše svádí k dezinterpretaci Whitmanovy poezie. Sám Cunningham přitom vysvětloval mylné chápání motivace svých postav jako zneužití poezie velkého básníka. Bohužel jeho pojetí poezie velké amerického básníka je příliš útržkovité a schematické a ve spojení s finálním vyústěním opravdu svádí k výkladu Whitmana jako budovatele lepších zítřků a moralisty. Přitom není důležité, jestli žijí lidé (androidi, mimozemšťané) ve městě, či na venkově, v 19. století, či budoucnosti. Neexistuje umělé a přirozené, staré a nové. Vše vytváří jeden celek, který se ani stoletími nemění.

Románem Specimen Days se Michael Cunningham zařadil po bok současným autorům vyjadřujícím se k ožehavým problémům počátku 21. století. Je otázkou, do jaké míry byl jeho krok účelový a nakolik naplnil očekávání svých čtenářů. Čtenáři, očekávající především dobře odvedené řemeslo a čtivou knihu, budou spokojeni. Pro ty, kteří čekali variaci na Hodiny, bude jeho nový román zklamáním. Zbývá jen poslední otázka, a to, zda plánovaný český název románu Specimen Days – Příkladné dny (= vzorné dny čili jak by se mělo žít?) nenasadí ještě kazatelskému a přecitlivělému vyznění knihy korunu. Protože to by té lásky bylo opravdu přespříliš.

Vyšlo v týdeníku A2.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3385x

Inzerce
Inzerce
Inzerce