Urban, Miloš: Santiniho jazyk

Urban, Miloš
Santiniho jazyk

recenze beletrie česká

Motto Dva a jedna je dvacet jedna značí komplikaci, pokus o nestandardní cestu, o vymknutí se zavedeným postupům. Z okolností románové historie Miloše Urbana však vychází stále ono tradiční fádní, očekávatelné počítání, že dva plus jedna jsou „jen“ tři.

Tolik slov a takové ticho!
Miloš Urban: Santiniho jazyk, Román světla, Argo, Praha 2005, 400 str. 

Motto Dva a jedna je dvacet jedna značí komplikaci, pokus o nestandardní cestu, o vymknutí se zavedeným postupům. Z okolností románové historie Miloše Urbana (nar. 1967) však vychází stále ono tradiční fádní, očekávatelné počítání, že dva plus jedna jsou „jen“ tři.

koupit knihu: www.kosmas.cz

V případě románu Santiniho jazyk je třeba především mluvit o tom, o čem se v něm vlastně nehovoří. Autorovo poslední dílo je souborem příznaků a odkazů k jazykovým a sémantickým konotacím. Jen zůstává nejisté, zda jde o kredit autora, nebo o nevědomou shodu okolností, jakýsi vlastní život díla, které jen spisovatel na počátku zažehl (sepsal), nakladatel ve skvělé formě vydal, ale jehož sdělovací rovina se vymkla pisatelově vlivu a moci. Kupodivu, právě ona nabízí nejzajímavější okamžiky.

Hlavní postava knihy, Martin Urmann, naplňuje své osudové předurčení, neboť svůj dosavadní život sice neprožil zvlášť zajímavě ani plodně, ale vše co podnikal, se nějak týkalo jazyka. Kdysi jazyky studoval a krátký čas je i učil. Potom pracoval jako redaktor. Je zaměstnán v reklamní agentuře americké firmy v Praze, v prostředí, v němž se především „pracuje“ s jazykem využívaným k přesvědčování a manipulaci. Že tedy jazyk bude podstatným problémem Urbanova textu, je nepřehlédnutelné již po několika stránkách.

Základní zadání zní, najít slogan, který může prodat cokoli, univerzální větu, řečeno románovou reklamní agenturou The Golden Copy Project. Několik „záhadných“ setkání navazuje nitky indicií nastávajícího dobrodružství. A pak jednoduchá zkratka k baroku, k ikoně mlčenlivých - k sv. Janu Nepomuckému, k Santinimu, k tajemstvím nabité architektuře, v níž, každý kámen odkazuje k záhadě, každá socha je šifrantem i klíčem, každý oblouk je součástí nějakého poselství. Vzor mága kombinací a sémantických her, Umberta Eca, je tak evidentní, aby ho ani méně pozorný čtenář nestačil přehlédnout.

Vše od začátku mluví srozumitelným jazykem, vše polopaticky navádí hlavního hrdinu ke konečnému uvědomění, že jeho „setkání“ se záhadou univerzální věty bylo okolnostmi vynucené a očekávané. Takové je ostatně v Urbanově románu téměř vše – vykonstruované na efekt a k předem stanovenému výsledku. Paralela propozice, absolvování strastí, překonání záhad, happy end, je naplněna bezchybně. Příznaky úchylek, duševních nemocí či absurdních sexuálních praktik celkové napětí nijak nezvyšují. Lze tušit, že hrdina vše překoná po vzoru dobrodružných „románů do kapsy“ a počet mrtvol, zdemolovaný majetek či poničené památky jsou tudíž pominutelnými položkami, kterých si velkorysý čtenář nemusí všímat.

Zvláštním prvkem Urbanova příběhu je myšlenka dvojnictví, jakási „homonymická dualita“. Autor, mimochodem, sám z dvojčat, rozehrává příběh Martina Urmanna, zřejmě svého alter ega, který se zase postupně stylizuje do nepodařeného klonu historika umění Ropse. Manželka hlavního hrdiny i záhadná dívka mají svá dvojčata. Zda je smyslem takového počtu dublet nějaká osobní autorova psychoanalýza, nebo obecnější poselství, zůstane jaksi nedořečeno…

Naopak, hojně užíván i zneužíván je fenomén jazyka, který původní děj zanechává jako nevýraznou kulisu kdesi na pozadí. Celek je souhrnem příkladů literárních pojmů. Výklad a poučení, když se hlavní postava vzdělává v historii, uměnovědě, vše podbarvuje esoterickou náladou. Bible je bezchybně chápána jako posvátný text, kniha knih, do níž je zakódováno dávné poselství a samozřejmě tajemství. Přesto chybí patřičná pokora či jen prostá úcta vyhýbající se nevhodným slovům („sakra“ v kostele). Nechybí ale citace vlastní (Stín katedrály, Argo 2003, je dokonce v seznamu použité literatury) i cizí (Santiniho odkazů na kostelních sloupech), redundance (mnoho mrtvých, značek, tajemných setkání), variace (na ecovské hledání fenoménu jazyka i k mnohým spisovatelům, k Čapkovi, Nerudovi, Meyrinkovi, Kafkovi), eklektismus (režírované náměty a pospojované okolnosti), entropie (rozmělňováním zavedených příkladů), tvůrčí sterilita (vykrádání sama sebe i odrecitované pasáže odborných textů), výčet (architektonických prvků), popis (klášterních budov), výpisky (které Martin Urmann objevuje ve formě obrázků i sám pořizuje a téměř je nestačí použít), odkazy (stále někdo někoho někam posílá), interpretace (pofiderní a „podomácky“ vyrobený výklad karet či symboliky), pseudovědecký komentář k architektuře, obrazům, slovům, textům. Hádanky (kdo je nemocná dívka uměnovědce Ropse), mystérium a legenda (zpovědní tajemství jako důvod umučení) se stávají záminkou i hybatelem děje. A závěr všeho toho složitého jazykovědného bádání? Tušil jsem, že jsem se možná něčeho dotkl, ale za nic na světě jsem to nedovedl pojmenovat.

Je-li kreditem knihy poměrně čtivý text, který sám o sobě je odkazem k postupům klasických detektivních i hororových děl, pak plytký námět, vykonstruovaný, nepravděpodobný a alogický děj je jeho debetem. V současnosti, kdy je tolik módní šifrování, vyšlo i nakladatelství vstříc rozmanitě neurčitému textu. A tak, jako je obálka knihy zároveň leporelem, skládankou i ukázkou typografického umění, je text sám exhibicí plochého románu, inspirujícího právě onou ukázkovou sbírkou literárních prostředků.

Pokud by vše, co je v díle skryto, sám autor předem zamýšlel, stvořil by prokombinovanou hříčku, hlavolam s vrstveným potenciálem. Jenže vládne naivní průhlednost, konstrukce je ve svém obsahu prázdná, protože na konci románu opravdu nečeká, žádné vyústění (nepočítáme-li happy end hodný červené knihovny a snad poslední z oněch podprahových, nezamýšlených poselství: text, jenž se nějak tváří, ale jeho obsah je zcela jiného žánru – jednoduše řečeno - kýč), žádná univerzální věta. Co zbývá? Intelektuálská hříčka na téma, co autor nezamýšlel? A pak už jen slova, slova, slova…

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 226 čtenářů.

Diskuse

Vložil: mys, 08.04.2011 23:57
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Pozor. Tato kniha je opravdu blábol.
Vložil: Kate, 16.06.2009 18:29
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Já jsem tuhle knížku musela přečist do školy, to je jediný důvod, proč jsem ji dočetla celou, ale bylo to utrpení. Děj je zpočátku nudný, o ničem. Potom začíná jakési dobrodružství, ve kterém se autor zřejmě snaží zvýšit napětí několika nechutnými vraždami. Pozitivní jsou informace o Santinim, Nepomuckém... a různých stavbách, ale to je asi tak vše. Celý příběh je chaotický a někdy až příliš depresivní na můj vkus.------------------------------------------------ P.S. Uplně jsem nepochopila, jak má tomu chlápkovi k nalezení univerzální věty pomoci procházení Santiniho staveb. Jestli to někdo četl, tak mi to napište, prosím.
Vložil: Silvie, 30.06.2008 20:59
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Děkuji za všechny knihy Miloše Urbana.
Vložil: Jiří B., 19.06.2007 16:34
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Ubohá literární onanie. Klidně by to mohlo vycházet na pokračování v časopise typu Esquire. Není to vůbec o ničem, nedává to vůbec smysl a je to tak průhledně hloupé, že se v tom ani nedá očekávat nic skrytého. Ani ostatní knihy od M. Urbana nejsou příliš dobré, ale tohle je obraz bídy a utrpení.
Vložil: May, 27.06.2006 16:07
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Jo Urban je fantastický, jsem docela rád, že se v naší literatuře objevují takové talenty. Vždyť i další knížky hovoří sami za sebe. Nedávno vyšlé BEZVĚDOMÍ je taky cool…
Vložil: Ondřej, 23.06.2006 22:57
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Velmi čtivá a příjemně "ujetá" kniha. Zajímavá interpretace Santiniho díla.
Vložil: lindalee, 06.06.2006 10:32
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Od Urbana jsem cetla jen Sedmikosteli,ktere ac lehce vykonstruovane me chytilo a bavilo me. Santiniho jazyk je slabota,kterou jsem docetla jen proto,ze nerada nechavam knihy nedoctene.Lepsi detektivka,lepsi Viewegh.Mozna byla chyba,ze jsem tyden predtim docetla Foucaltovo kyvadlo...
Vložil: Tomas, 08.05.2006 10:21
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Oproti ostatním Urbanovým románům tu zásadně chybí jak jeho hra s jazykem, která Katedrálu umocnila na druhou, tak promyšlený atmosférický děj který mě dokázal v první půli Hastrmana strhnout k tomu, abych dočetl i horší druhou část. Santiniho jazyk se mi nelíbil ani za mák, průhledné a občas až nechtěně... komické. Tohle by se spisovateli s Urbanovými kvalitami stávat rozhodně nemuselo.
Vložil: Lucie, 10.04.2006 15:21
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Jsem jenom obycejny ctenar, ale musim rict, ze me knizka dost chytila. Moc prijemne osvezeni v tom, co ted vychazi. Dekuju pane Urbane!
Vložil: miloš, 04.04.2006 17:51
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
jsem teprve za polovinou, takže se zdržím soudu,nejsem až takový vzdělanec, abych poznal jemné nuance zmíněné v recenzi, ale čte se to dobře, Santini je sama o sobě dost zajímavá persona.
Vložil: Taja, 27.03.2006 14:22
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
Ať si kritici píší co chtějí, kniha se mi líbí a těšim se na další od Miloše Urbana!
Vložil: Askarinka, 06.02.2006 10:57
Urban, Miloš: Santiniho jazyk
nejlepší kniha od nejlepšího spisovatele.Miluji Vás pane Urbane!!!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

40%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 9450x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce