Foer, Jonathan Safran: Extremely Loud & Incredibly Close

Foer, Jonathan Safran
Extremely Loud & Incredibly Close

ukázka beletrie zahraniční

Když se to stalo, byla jsem v pokoji pro hosty. Dívala jsem se na televizi a pletla jsem ti bílou šálu. V televizi běžely zprávy. Čas ubíhal jak ruka mávající z vlaku, v němž jsem chtěla být...

Mé pocity
Jonathan Safran Foer: Extremely Loud & Incredibly Close. Houghton Mifflin Company. Boston, New York 2005, strany 224–233, překlad Richard Olehla

Když se to stalo, byla jsem v pokoji pro hosty.   Dívala jsem se na televizi a pletla jsem ti bílou šálu.   V televizi běžely zprávy.   Čas ubíhal jak ruka mávající z vlaku, v němž jsem chtěla být.   Zrovna jsi odešel do školy a já už na tebe čekala.   Doufám, že nikdy na nic nemyslíš tolik, jako na tebe myslím já.
Pamatuji se, že zrovna zpovídali otce pohřešované dívky.   Pamatuji si, jaké měl obočí.   Pamatuji si na ten jeho smutně hladce oholený obličej.
Stále věříte, že ji najdou živou?
Ano.
Občas jsem sledovala, co jde v televizi.
Občas jsem se dívala na své ruce, jak ti pletou šálu.
Občas z okna do tvého okna.
Objevily se ve vašem případě nějaké nové stopy?
Pokud ano, nevím o nich.
Ale stále věříte.
Ano.
A co by vás donutilo přestat věřit?
Proč bylo potřeba takhle ho mučit?
Sáhl si na čelo a řekl: Její tělo.
Žena, která mu kladla otázky, si sáhla na ucho.
Pardon, řekla.   Chviličku.
Řekla: V New Yorku se právě se něco stalo.
Otec pohřešované dívky si sáhl na prsa a podíval se za kameru.   Na svou ženu?   Na někoho, koho neznal?   Na něco, co chtěl vidět?
Možná to bude znít divně, ale když ukázali tu hořící budovu, nic jsem necítila.
  Dokonce mě to ani nepřekvapilo.   Pořád jsem ti pletla šálu a myslela na otce té zmizelé dívky.   Pořád věřil, že se mu vrátí. Z díry v budově se pořád valil kouř.
Černý kouř.
Pamatuji se na nejhorší bouřku mého dětství.   Z okna jsem viděla, jak z otcových poliček rve knihy.   Ty knihy létaly.   Strom starší než muž se vytrhl z kořenů a odlétl od domu.  Ale možná, že to bylo naopak.
Když udeřilo druhé letadlo, novinářka, která uváděla přímý přenos, začala křičet.
Z budovy se vyvalila ohňová koule a pomalu stoupala vzhůru.
Oblohu vyplnily miliony listů papíru.   Zůstávaly na místě, jako by tvořily okolo budovy prstenec.   Jako prstence okolo Saturnu.   Jako obtisk kávového hrnku na stole mého otce.  Jako prsten, o němž mi Thomas řekl, že jej nepotřebuje.   Řekla jsem mu, že není sám, kdo něco potřebuje. Ráno poté nám otec řekl, abychom vyryli do kmene stromu, který spadl u našeho domu, svoje jména.   Vzdávali jsme mu díky.
Volala tvoje matka.
Díváš se na televizi?
Ano.
Ozval se ti Thomas?
Ne.
Mně taky ne. Mám strach.
Proč máš strach?
Vždyť jsem ti to říkala. Neozval se mi.
Ale vždyť je v obchodě.
Měl v té budově schůzku a ještě se mi neozval.
Otočila jsem se a najednou se mi chtělo zvracet.
Upustila jsem sluchátko, běžela na záchod a zvracela jsem.
Přece bych si nezničila koberec.   To jsem celá já.
Zavolala jsem tvé matce zpátky.
Řekla mi, že už jsi doma. Že s tebou právě mluvila.
Řekla jsem jí, že přijdu k vám a že tě pohlídám.
Ať se nekouká na televizi.
Dobře.
Když se bude na něco ptát, řekni mu, že všechno bude v pořádku.
Pověděla jsem jí: To bude v pořádku.
Odpověděla: V metru je hrozný zmatek.   Půjdu domů pěšky.   Dorazím tak za hodinu.
A pak dodala: Mám tě moc ráda.
S tvým otcem byla dvanáct let.   Já ji znala celých patnáct.  Ale tohle bylo poprvé, co mi řekla, že mě má moc ráda.   A v tu chvíli jsem pochopila, že ona už to ví.
Přeběhla jsem ulici.
Recepční mi řekl, že jsi přišel před deseti minutami.
Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku.
Přikývla jsem.
Co to máte s rukou?
Podívala jsem se na svou paži.   Skrz košili prosakovala krev.   Spadla jsem, aniž bych si toho všimla?   Rozškrábala jsem si ji?   V tu chvíli jsem pochopila, že já už to vím taky.
Na zvonění nikdo neodpovídal, tak jsem si odemkla sama.
Zavolala jsem na tebe.
Oskare!
Byl jsi potichu, ale já věděla, že jsi tam.  Cítila jsem tě.
Oskare!
Podívala jsem se do šatní skříně.   Podívala jsem se za pohovku.   Na konferenčním stolku bylo rozložené Scrabble.   Slova narážela jedno do druhého.   Šla jsem do tvého pokoje.   Byl prázdný.   Podívala jsem se k tobě do skříně.   Nebyl jsi tam.   Šla jsem do ložnice.   Věděla jsem, že tam někde jsi.   Podívala jsem do skříně v ložnici.  Rukou jsem přejela po saku, které nechal tvůj otec přehozené přes opěradlo židle.   Propátrala jsem mu kapsy.   Měl ruce po svém otci.   Ruce tvého dědečka.   Zdědíš je i ty?   Ty kapsy mi je připomněly.
Vrátila jsem se zpátky do tvého pokoje a lehla si na tvou postel.
Hvězdy namalované na stropě nebyly vidět, protože svítilo světlo.
Vzpomněla jsem si na stěny domu, v němž jsem vyrůstala.   Otisky mých prstů.   Když se ty stěny zřítily, zmizely i ty stopy po mých rukou.
Pak jsem uslyšela, jak pode mnou dýcháš.
Oskare?
Klekla jsem si na zem. Rukama a koleny jsem se dotýkala podlahy.
Našlo by se tu místo pro dva?
Ne.
Jsi si jistý?
Určitě.
Nevadilo by ti, kdybych to zkusila?
Asi ne.
Málem jsem se pod tu postel nevešla.
Oba jsme leželi na zádech.   Nebylo tam dost místa, abychom se mohli dívat se jeden druhému do tváře.   Nedopadalo se téměř žádné světlo.
Jak bylo ve škole?
Šlo to.
Byl jsi tam včas?
Přišel jsem dřív.
Takže jsi čekal před školou?
Jo.
Co jsi dělal?
Četl jsem si.
Co?
Jak co?
Co sis četl?
Stručnou historii času.
Je to dobrý?
Na to se člověk v souvislosti s takovou knihou asi nemůže ptát.
A cesta domů?
Šlo to.
Venku je nádherně.
Jo.
Nepamatuju si, že by někdy bylo hezčí počasí než dneska.
To je pravda.
Škoda zůstávat zavřený doma.
Taky si myslím.
Ale my jsme tady.
Chtěla jsem se k němu otočit, ale nemohla jsem.   Rukou jsem našla jeho ruku.
Pustili vás ze školy domů?
Prakticky ihned.
Víš, co se stalo?
Jo.
Ozvala se mi maminka nebo tatínek?
Mamka.
Co říkala?
Řekla, že všechno bude dobrý a že bude brzo doma.
Tatínek bude taky brzy doma.  Hned jak bude moci zavřít obchod.
Jo.
Zabořil jsi dlaně do matrace nad sebou, jako bys ji chtěl z nás shodit.
Chtěla jsem ti něco říci, ale nevěděla jsem co.   Věděla jsem jenom, že ti něco musím říci.
Chceš mi ukázat svou sbírku známek?
Ne, děkuju.
Nebo bychom si dát zahrát palcový souboj.
Možná později.
Máš hlad?
Ne.
Chceš tu počkat, než se maminka a tatínek vrátí domů?
Myslím, že jo.
Chceš, abych tu počkala s tebou?
Můžeš.
Víš to určitě?
Ano.
Můžu tu prosím zůstat s tebou, Oskare?
Jo.
Někdy jsem cítila, jako by se na nás měla ta klenba zřítit.  Někdo byl na posteli.   Mary na ní skákala.   Tvůj otec na ní spal.   Anna mě dávala pusu.   Měla jsem pocit, že jsem pohřbená v zemi.   Anna držela mou hlavou v dlaních.   Můj otec mě štípal do tváře.   Všichni nade mnou.
Když přišla domů tvoje matka, objala tě tak strašně pevně.   Chtěla jsem tě před ní bránit.
Ptala se, jestli volal tvůj otec.
Ne.
Žádné vzkazy na záznamníku?
Ne.
Zeptal ses jí, jestli měl tvůj otec v té budově nějakou schůzku.
Řekla ti, že ne.
Snažil ses podívat se jí do očí a tehdy jsem si uvědomila, že to víš.
Zavolala na policii.   Měli obsazeno.   Volala tam znovu.   Pořád měli obsazeno.   Pořád tam telefonovala.   Když to konečně zvedli, chtěla s někým mluvit.   Nebylo s kým mluvit.
Šel jsi do koupelny.   Řekla jsem jí, aby se ovládala.   Alespoň před tebou.
Volala do novin.   Nic nevěděli.
Zavolala k hasičům.
Nikdo nic nevěděl.
Celé odpoledne jsem ti pletla tu šálu.   Byla delší a delší.   Tvoje matka zavřela všechna okna, ale i tak byl v bytě cítit kouř.
Zeptala se mě, jestli bychom neměli vyrobit nějaké letáky.
Řekla jsem, že je to dobrý nápad.
Rozplakala se, protože teď na mně závisela.
Tvoje šála se pořád prodlužovala.
Použila fotku z dovolené.   Byla stará jen dva týdny.   Byls na ní ty a tvůj otec.   Když jsem ji uviděla, řekla jsem jí, že by tam neměla dávat fotku, na které jsi i ty.   Odpověděla, že nechce použít celý obrázek.   Jen obličej tvého otce.
Přesvědčovala jsem ji: Stejně se mi to nezdá jako dobrý nápad.
Odpověděla: Teď bychom se měli starat o jiné věci.
Prostě tam dej jinou fotku.
Nech to být, mami.
Nikdy předtím mi neřekla mami.
Vždyť můžeš vybrat tolik jiných snímků.
Starej se o svoje věci.
Tohle je moje věc.
Nebyly jsem jedna na druhou naštvané.
Nevím, čemu všemu z toho rozumíš, ale asi rozumíš všemu.
To odpoledne šla s těmi letáky do centra.   Vzala si na ně kufr na kolečkách.   Vzpomněla jsem si na tvého dědečka.   Pomyslela jsem si: Kde asi právě teď je?   Nebyla jsem si jistá, že bych chtěla, abych trpěl.
Vzala si sešívačku.   A balení svorek.   A lepící pásku.   Teď na tyhle věci myslím.   Papír, sešívačka, svorky, páska.   Dělá se mi z toho špatně.   Fyzické věci.   Čtyřicet let lásky k někomu se změní v sešívačku a lepící pásku.
Zbyli jsme tu jen my dva. Ty a já.
V obýváku jsme hráli hry.   Vyráběl jsi šperky.   Šála byla pořád delší a delší.   Šli jsme na procházku do parku.   Nemluvili jsme o tom, co na nás sedělo jako tlustá deka.   Co nám jako strop bránilo v rozletu.   Když jsi mi usnul s hlavou na klíně, zapnula jsem si televizi.
Stáhla jsem hlasitost, až nebylo nic slyšet.
Pořád ty samé obrázky.
Letadla narážející do budov.
Padající těla.
Lidé mávající košilemi z oken vysoko nad zemí.
Letadla narážející do budov.
Padající těla.
Letadla narážející do budov.
Lidé pokrytí od hlavy k patě šedým prachem.
Padající těla.
Padající budovy.
Letadla narážející do budov.
Letadla narážející do budov.
Padající budovy.
Lidé mávající košilemi z oken vysoko nad zemí.
Padající těla.
Letadla narážející do budov.
Občas jsem cítila, jak se ti třepou víčka.   Byl jsi vzhůru?   Snil jsi o něčem?
Tvoje matka přišla domů pozdě večer.   Kufr byl úplně prázdný.
Objala tě a pustila, až když jsi jí řekl: To bolí.
Zavolala každému, kdo znal tvého otce a každému, kdo by mohl něco vědět.   Řekla jim: Promiňte, že vás budím.   Chtělo se mi jí zakřičet do ucha: Neomlouvej se!
Pořád si sahala k očím, i když jí nekanuly žádné slzy.
Mínili, že zraněných by mohly být tisíce.   Lidí v bezvědomí.   Lidí bez vzpomínek.   Odhadovali, že mrtvých budou tisíce.   Hodlali je skladovali na zimním stadionu.
Pamatuješ si, jak jsme před pár měsíci byli bruslit a já se otočila, protože jsem ti řekla, že když se dívám na lidi, jak bruslí dokola, dělá se mi špatně?   Pod ledem jsem tehdy viděla těla vyrovnaná do řad.
Tvoje matka mi řekla, že už můžu jít domů.
Odpověděla jsem, že nechci.
Nabídla mi: Vezmi si něco k jídlu.   Pokus se usnout.
Nemůžu jíst ani spát.
Řekla mi: Já musím jít spát.
Řekla jsem ji, že ji mám moc ráda.
Rozplakala se, protože teď na mně závisela.
Přešla jsem ulici k sobě do bytu.
Letadla narážející do budov.
Padající těla.
Letadla narážející do budov.
Padající budovy.
Letadla narážející do budov.
Letadla narážející do budov.
Letadla narážející do budov.
Když už jsem nemusela před tebou hrát silnou, byla jsem najednou strašně slabá. Lehla jsem si na zem, tam kam jsem patřila.   Bušila jsem do podlahy zaťatými pěstmi.   Chtěla jsem si polámat ruce, ale když to začalo moc bolet, přestala jsem.   Byla jsem příliš sobecká na to, abych si zlámala ruce kvůli svému jedinému dítěti.
Padající těla.
Sešívačka a svorky.
Necítila jsem v sobě prázdnotu.   Přála jsem si, abych ji v sobě cítila.
Lidé mávající košilemi z oken vysoko nad zemí.
Chtěl jsem být prázdná jako překocený džbán. Ale byla jsem plná jako kámen.
Letadla narážející do budov.
Musela jsem jít na záchod.   Nechtělo se mi vstát.   Chtěla jsem ležet ve vlastních výkalech, to bych si totiž zasloužila.   Chtěla jsem být jako prase rochnící se ve vlastní špíně.   Ale vstala jsem a došla jsem na záchod.   To jsem celá já.
Padající těla.
Padající budovy.
Letokruhy toho stromu, který málem padl na náš dům.
Tak strašně jsem chtěla být pod tou sutí. Aspoň na minutu.   Na vteřinu.   Bylo to tak jednoduché, jako chtít být na jeho místě.   A bylo to stejně tak složité.
Pokoj osvětlovala jen televize.
Letadla narážející do budov.
Letadla narážející do budov.
Pomyslela jsem si, že bych se cítila jinak.   Ale i tehdy jsem to byla já. Oskare, pamatuji si tě na jevišti před všemi těmi cizími lidmi.   Toužila jsem jim říci: To je můj chlapec.   Chtěla jsem vstát a zakřičet: To úžasné dítě je moje!   Moje!
Když jsem se na tebe dívala, byla jsem tak hrdá a tak smutná.
Ach.   Jeho rty.   Tvé písně.
Když jsem se na tebe podívala, najednou můj život dával smysl.   Dokonce i špatné věci dávaly smysl.   Byly nezbytné, abys existoval.
Ach.   Tvé písně.
Životy mých rodičů dávaly smysl.
Životy mých prarodičů.
Dokonce i Annin život.
Ale znala jsem pravdu, a proto mi bylo tak smutno.
Každá chvíle před touhle chvílí na ní závisí.
Historie celého světa se může v jedinou chvíli změnit v hromádku smetí.
Tvoje matka si přála pohřeb, i když nebylo koho pohřbít.
Co na to mohl kdokoli říci?
Všichni jsme jeli v jedné limuzíně.   Pořád jsem se tě musela dotýkat.   Nemohla jsem se toho nabažit.   Byla bych potřebovala více rukou.   Žertoval jsi s šoférem, ale mně bylo jasné, že uvnitř trpíš.   Když jsme přišli k hrobu a pomocníci do něj začali spouštět prázdnou rakev, vyrazil jsi zvuk jako zvíře.   Nikdy jsem nic podobného neslyšela.   Byl jsi jako raněné zvíře.   Ten zvuk mi pořád zní v uších.   Tohle bylo to, po čem jsem pátrala celých čtyřicet let, co jsem chtěla udělat ze svého života.   Tvá matka tě vzala stranou a držela tě.   Do hrobu tvého otce házeli pomocníci lopatou hlínu.   Na prázdnou rakev mého syna.   Nebylo v ní nic.
Všechny zvuky byly zamčené hluboko ve mně.
Limuzína nás dovezla zpátky domů.
Všichni jsme mlčeli.
Když jsme přijeli k mému domu, doprovodil jsi mě ke dveřím.
Recepční mi řekl, že mi přišel dopis.
Řekla jsem mu, že se na něj podívám zítra nebo někdy jindy.
Recepční odpověděl, že ta osoba jej právě donesla.
Trval jsem na svém: Zítra.
Recepční namítnul: Vypadal zoufale.
Požádala jsem tě, abys mi to přečetl. Řekla jsem: Mám špatné oči.
Otevřel jsi ten dopis.
Omlouvám se, řekl jsi.
Za co se omlouváš?
Ne, to tady stojí.
Vzala jsem si ten dopis od tebe a podívala se na něj.
Když mě tvůj dědeček před čtyřiceti lety opustil, vymazala jsem všechno jeho psaní. Umyla jsem jeho slova ze zrcadel a ze stěn.   Nechala jsem znovu vymalovat.   Vyčistila jsem závěs v koupelně.   Dokonce jsem nechala přetřít i podlahu.   Zbavit se všech jeho slov mi trvalo stejně dlouho jako jsem ho předtím znala. Jako když člověk převrátí přesýpací hodiny.
Pomyslela jsem si, že musel jít hledat to, co chtěl, a musel si uvědomit, že už to neexistuje, nebo že to ani nikdy neexistovalo.   Říkala jsem si, že napíše.   Nebo mi pošle peníze.   Nebo bude chtít aspoň fotky svého dítěte, když už ne moje.
Čtyřicet let ani slovo.
Jen prázdné obálky.
A pak, v den pohřbu mého syna, dvě slova.
Omlouvám se.
Vrátil se zpátky.

 

Diskuse

Vložil: I, 05.02.2006 19:57
Foer, Jonathan Safran: Extremely Loud & Incredibly Close
pěkné
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3636x

katalogy

Inzerce