Foer, Jonathan Safran: Extremely Loud & Incredibly Close

Foer, Jonathan Safran
Extremely Loud & Incredibly Close

recenze beletrie zahraniční

Nesmírně nahlas a neuvěřitelně blízko je román s nádherným lidským příběhem. Ač formou postmoderní, nikdy nesklouzává do pastiše, ani s ním spojené ironie. Je upřímný, dojemný, hluboce lidský, ale ne kýčovitý ani citově vyděračský.

Kde jsi byl, když spadly Věže?
Trauma 11. září na stránkách Foerova druhého románu

Jonathan Safran Foer: Extremely Loud & Incredibly Close. Houghton Mifflin Company. Boston, New York 2005. 368 stran, 24.95 USD

Určitá data znamenají předěl v historii národa. Pro poválečné Spojené státy se takovým mezníkem stal 22. listopad 1963. V ten den miliony Američanů sledovaly prezidentovu návštěvu v texaském Dallasu, rutinní podívaná se však během vteřiny změnila v tragédii. Okamžik, kdy se zasažený Kennedy v otevřeném kabrioletu hroutí na sedadlo, zoufalá manželka jej kryje vlastním tělem a celá kolona se řítí k nemocnici, aby devadesát minut poté prohlásili lékaři prvního vůdce, který dokázal beze zbytku využít přízně a vlivu médií, za mrtvého, se Američanům nesmazatelně vryl do paměti. Vražda prezidenta v přímém přenosu všechny fascinovala, a ačkoliv Kennedy nebyl první prezident, jenž zemřel při výkonu funkce rukou vraha, bezprostřednost a sdílení této události skrze televizní obrazovku dala celému národu pocit společného traumatu. Lidé si mnoho let navzájem kladli otázku: „Kde jsi byl, když zabili Kennedyho?“ Tu chvíli si pamatoval každý, stala se pojítkem napříč generacemi i sociálními skupinami, jakousi společnou identifikací národa.

Zmíněná otázka vydržela Američanům takřka čtyřicet let. Postupně však bledla a ti, kteří byli příliš mladí, už touhle sdílenou zkušeností nedisponovali. A pak přišlo slunečné ráno 11. září 2001, v němž letadla řízená teroristy zapříčinila pád obou budov Světového obchodního centra. V troskách věží našly smrt skoro tři tisícovky lidí. Od onoho dne se už na Kennedyho nikdo neptá. Díky moci a globálnímu dosahu médií tentokrát lidé na celém světě vzpomínají, co dělali onoho dne, kdy se na Manhattanu udála ona tragédie, která předznamenala konec starého pořádku a skutečný počátek nového, nejistého milenia.

I když ve válkách zahyne mnohem víc lidí, tři tisíce obětí jsou nepředstavitelné číslo. Při válečných konfliktech narůstá počet oběti postupně, v průběhu mnoha týdnů, měsíců, roků. Výjimku tvoří jen události, které se rozsahem i způsobem vymykají dosud poznanému; namátkou jmenujme výbuch atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, které během jedné vteřiny vymazaly ze světa desítky tisíc životů. Anebo, pokud přihlédneme k románu Jonathana Safrana Foera Nesmírně hlasitě a neuvěřitelně blízko (Extremely Loud & Incredibly Close), nálet na Drážďany, který Spojenci provedli 14. února 1945. Právě nezměrná tragédie města na Labi a jeho obyvatel zásadně ovlivní život prarodičů hlavního hrdiny Foerova druhého románu, devítiletého Oskara Schella, a tvoří historickou paralelu k newyorské katastrofě.

Ale pěkně po pořádku. Oskar je zvláštní dítě, tak trochu podobné Christopherovi Booneovi, protagonistovi Podivného případu se psem Marka Haddona. Christopher trpí autismem a na jeho poznámkách je to znát: jsou přísně racionální a logické, oproštěné od citu. Oskar sice není úplný autista, ale jisté znaky téhle poruchy vykazuje. Ani on nerozumí metaforám, když se mu něco nepovede, pořádně sám sebe praští, miluje exaktnost, logiku a vědu, kterou pro něj zosobňuje fyzik Stephen Hawking, jemuž neustále píše dopisy. Líbí se mu vynalézat nejnemožnější věci, nesnáší jízdu veřejnými dopravními prostředky, bojí se cestovat podzemní drahou a má fobii z výškových budov. Poslední jmenovaná porucha má ovšem logické vysvětlení: před pár měsíci, ano, přesně 11. září 2001, přišel Oskar o svého otce. Na druhou stranu má Oskar rád francouzštinu a slova „nesmírně“ a „neuvěřitelně“, jimiž vyjadřuje sílu svých emocí. K tomu trpí nezměrným smutkem kvůli otcově smrti. Jednoho dne najde náhodou v modré váze v otcově šatníku v obálce nadepsané Black zvláštní klíč. Jak si poznamená do svého deníku „Věci, které se mi staly“, ke svému životu vždy potřebuje nějaký raison d’etre; tím se pro něj stane hledání zámku, do nějž by tajemný klíč pasoval. „Black“ může znamenat jak barvu, tak i jméno nějaké osoby; ač k tomu nemá řádný jasný důvod, Oskar zvolí druhou variantu a vydává se navštívit všechny osoby s tímhle příjmením, co jich jen v New Yorku je. Podle Zlatých stránek je jich přesně 472 a žijí na 216 adresách po celém městě. S Oskarovými cestami se tak čtenáři dostane neuvěřitelné tour-de-force po nejrůznějších městských čtvrtích, rasách a sociálních úrovních. Oskarovi se během několika měsíců povede navštívit prakticky všechny, aby mu pak Abby Blacková, která byla na řadě hned jako druhá, nechala na záznamníku vzkaz, který jeho hledání ukončí. Oskar sice nenajde kýžené vysvětlení, proč zrovna jeho otec musel zemřít rukou teroristů, přesto mu putování, které tolik připomíná Percivalovo hledání svatého Grálu, přinese rozhřešení z trápení, které jej provázelo od onoho osudného dne, kdy se k zemi poroučelo všech sto deset pater severní věže společně s jeho otcem.

Leitmotiv novodobého amerického traumatu je i leitmotivem románu Nesmírně hlasitě a neuvěřitelně blízko. Foer si troufl na to, nač neměl odvahu žádný z jeho kolegů: jasně a bez vytáček, bez berliček metafory apokalyptické vize pádu západní civilizace či alespoň jedné části její historie popsat pocity těch, kteří onoho tragického dne ztratili své blízké. Rodina Schellových – Oskar, jeho matka, ani jeho babička – nevidí za neštěstím jen nějaký symbolický, transcendentní význam. Všichni tři především cítí nezměrný smutek nad ztrátou otce, manžela a syna a snaží se pochopit ony nevysvětlitelné nitky, které vedly k tomu, že Thomas Schell toho rána seděl v restauraci Windows on the World v posledním patře severní budovy WTC. Jenže prožité trauma ovlivňuje životy všech zúčastněných, členové rodiny spolu prakticky nejsou schopni mluvit. Oskar skrývá jedno tajemství z rána 11. září; až na konci románu zjistíme společně s ním, že zbytečně, protože jeho matka je na tom podobně. Vše podstatné se tak odehrává v psané formě, v Oskarově deníku či v dopisech prarodičů. Pro Oskarova dědečka je psaní dokonce životně důležité, postupem času totiž ztratil schopnost mluvit. I to však pramení ze skrytého děsu: Oskarovi prarodiče, jak ostatně německé příjmení naznačuje, zažili spojenecký nálet na Drážďany, který jim, stejně jako o 56 let později jejich synovi, snaše a vnukovi, radikálním způsobem změnil život. Foerova paralela je nečekaná, ale o to více funguje. Akce, při níž bylo z mapy vymazáno celé centrum města a zahynuly desetitisíce jeho obyvatel, byla vždy chápána jako čin, který lze ospravedlnit logikou vítězů, a jako spravedlivá odplata za válečné hrůzy, které způsobilo nacistické Německo. Jenže stejně chápou útok na Světové obchodní centrum radikální islamisté. Liší se jen optika pohledu, diskurz. V očích fundamentalistů je terorismus jednou z deviz svaté války. Co ovšem stejné oči nevidí (a co neviděly – nebo vidět nechtěly – ani oči vítězů světové války), je prosté konstatování, že za triumfem ideologie se skrývá utrpení obětí. Ne těch, které při něm zahynuly, ale těch, které přežily. Právě z takového vyvěrá neschopnost Oskarova dědečka mluvit. A stejně jako v případě WTC ani tady nejde prvotně pocity střetu civilizací, ideologií, jen o základní lidské reakce: strach, zmatek, smutek.

Hrůzy bombardování vyústily ve stránky sešitů, které dědeček popsal stovkami nejvšednějších vět (v nichž převládá „Omlouvám se“; snad za to, že přežil, kdežto Anna, jeho milá a sestra jeho ženy ne), ale i dopisy, které psal svému nikdy nepoznanému synovi. Na dlaně si nechal si vytetovat ANO a NE: prožité trauma je redukováno na prostou dichotomii souhlasu a nesouhlasu, pravé a levé ruky. Ve finále příběhu nemůže emocemi přemožený Oskar mluvit, takže když se jej jeho dědeček na něco ptá, použije jeho způsob vyjadřování. Vytetuje si i on jednou na své dlaně ona dvě slova, ztratí i on vinou fundamentalistů a potažmo západní civilizace schopnostverbální komunikat, stejně jako jeho příbuzný?

Ještě složitější je to ve Foerově románu s teroristy. Samozřejmě že je Oskar nenávidí, vždyť mu zabili otce. Jinak se však žádného kategorického odsouzení nedočkáme. Strůjci útoku Muhammadu Attovi je v kartotéce jednoho z Blacků, které Oskar navštíví a který jej na jeho putování po New Yorku dlouhou dobu doprovází, přiřazeno heslo „válka“, stejně jako bývalému americkému ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi, profesionálnímu revolucionáři Che Guevarovi, ikoně nenásilí Mahátmovi Gándhímu či spisovateli Eliemu Wieselovi. Do této vybrané společnosti jako by Atta nepatřil, vždyť západní diskurz jej hned po útoku označil termíny absolutní zlo nebo zbabělec. Problém tkví v samotném systému klasifikace Blackovy kartotéky. Zjednodušené vidění světa může vést k tomu, že postavy, které se ať už aktivně, nebo pasivně účastnily nějaké události, budou v budoucnu, bez patřičné znalosti kontextu, hodnoceny stejně. Foer v žádném případě neobhajuje Attovu pověst, jen varuje před svůdností jednoduchého nálepkování. Tak jako Gándhí není bez výhrady jen dobrý, tak ani Atta nemůže být absolutně špatný. Dobro a zlo jsou dvě strany jedné mince, nikoli dva vzájemně se vylučující principy. Attovi, který podle FBI pravděpodobně pilotoval letadlo, jež narazilo do severní věže WTC, ostatně vděčí román za svůj název. Na jednom místě svého zápisníku si Oskar poznamená svůj vynález, jímž by chránil životy ptáků, kterých po nárazu do oken výškových budov ročně zahynou desetitisíce. Když by byl opeřenec „neuvěřitelně blízko“ budovy, zazněl by z jiné výškové budovy „nesmírně nahlas“ signál, který by jej odlákal, a tím zabránil nárazu ptáka do mrakodrapu. Paralela s letadly je nasnadě.

Foerův román je triumfem i po formální stránce. Kniha je jakousi summou Oskarova života a hledání. Plynulý tok Oskarovy přímé řeči zápisků pravidelně přerušují dopisy prarodičů, z nichž ani jeden nenašel adresáta, najdeme tu však i počmárané papíry, náčrtky a obrázky. Těmto dokumentům dominují fotografie padajícího těla oběti z horních pater věže, tedy z míst, z nichž nebylo po nárazu letadla úniku. Z míst, kde byl při neštěstí i Oskarův otec. Na konci románu však najdeme sekvenci snímků, na nichž tělo padá směrem vzhůru. Oskar i jeho babička totiž mají sen, v němž čas běží pozpátku, a tak vnuk poskládá fotografie v obráceném pořadí. Ze strašlivého, zoufalého skutku se rázem stane vzdušná akrobacie. Co se rozbilo, zázračně se slepí.

Naprostým vrcholem experimentování s formou jsou však dědečkovy dopisy. V jednom z nich je přepsán jeho telefonický hovor s manželkou. Němý stařec, který se po čtyřiceti letech vrací ke své ženě, vyťukává svůj vzkaz pomocí alfanumerické klávesnice tak, jak by vypadala textová zpráva přepsaná do čísel, která mačkáme na klávesnici mobilního telefonu. Na jiném místě mu při psaní dopisu dochází papír. Písmo se postupně zhušťuje, až má čtenář před sebou černou stránku. Nejedná se tu o jinak mnohdy samoúčelné formální hrátky. V knize skutečně stojí, co dědeček své ženě do telefonu řekl a svému synovi napsal do dopisu, jen čtenáři nemají možnost či trpělivost vzkazy luštit. Foer tu předvádí svrchovanou autoritu, kterou jako tvůrce má nejen nad textem, ale především nad svým publikem.

Nesmírně nahlas a neuvěřitelně blízko je román s nádherným lidským příběhem. Ač formou postmoderní, nikdy nesklouzává do pastiše, ani s ním spojené ironie. Je upřímný, dojemný, hluboce lidský, ale ne kýčovitý ani citově vyděračský. Stránky, na nichž Oskarova babička rekapituluje nejstrašnější chvíle svého života (možná proto, že už podobnou hrůzu zažila tehdy v Německu na vlastní kůži), jsou bezesporu nejlepším literárním ztvárněním pocitů přeživších, těch, kteří 11. září ztratili někoho blízkého. Právě takové pasáže činí z Foerova románu jednu z nejlepších knih, které v posledních letech ve Spojených státech vyšly.

Richard Olehla
Autor pobývá v tomto akademickém roce na Fulbrightově stipendiu v New Yorku.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 175 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Franny_Glass, 22.03.2010 00:26
Foer, Jonathan Safran: Extremely Loud & Incredibly Close
Jedním slovem - výborná. tohle byla kniha, která mě po dlouhé době dostala na kolena zas.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 4068x

katalogy

Inzerce
Inzerce