František z Assisi

František z Assisi

portrét beletrie zahraniční

Svatý František se narodil někdy mezi léty 1181 a 1182 v umbrijském městečku Assisi. Za svého života se František věnoval i literární činnosti. Jeho dílo bylo na tehdejší dobu velice rozsáhlé. Bohužel většina z jeho listů, dopisů a napomenutí se nám nedochovala.

František z Assisi

Svatý František se narodil někdy mezi léty 1181 a 1182 v umbrijském městečku Assisi. Při křtu obdržel jméno Giovanni (Jan), které později jeho otec změnil na Francesco (František). Pověsti, které tvrdí, že se František jmenuje František díky své schopnosti rychle se učit francouzsky, jsou neopodstatněné. Stejně tak neopodstatněné jsou legendy z 15. století, které tvrdí, že se František narodil ve stáji. Šlo pouze o snahu tehdejších hagiografů připodobnit život Františkův životu Kristovu. Františkův otec se jmenoval Pietro Bernardone a patřil v Assisi mezi bohaté obchodníky s látkami. O matce Pice se předpokládá, že pocházela z francouzské Provence, bohužel více údajů z jejího života se nám nedochovalo.

Ani z Františkova mládí nemáme mnoho doložených faktů. Historky obsažené v životopisech a různých legendách se liší a hlavně některé z nich podléhají tendenčním zájmům dob a potřeb, ve kterých byly psány. Mezi spolehlivější prameny patří „oficiální“ Františkův životopis od sv. Bonaventury, takzvaná Legenda maior, a soubor Giottových obrazů líčících Františkův život, který se později stal předlohou pro mnoho dalších malířů a životopisců. Nesmíme zapomenout ani na Tomáše z Celana, který zpracoval Františkův životopis ihned po jeho smrti na žádost papeže Řehoře. Avšak i tyto prameny musíme studovat obezřetně vzhledem k výše uvedeným důvodům. S jistotou můžeme pouze tvrdit, že František patřil k bohatým mladíkům, kteří se toužili stát udatnými rytíři po vzoru hrdinů z dobových rytířských románů. Také zvěsti o jeho marnotratnosti jsou zřejmě pravdivé, když vezmeme v úvahu Františkovo společenské postavení, které mu nákladný život předurčovalo.

Ve své touze stát se rytířem nezůstal František jen u snění. V roce 1201 se zúčastnil výpravy proti Perugi, v níž byli Assisané poraženi a František dokonce uvržen do žaláře, kde strávil celý rok, než byl uzavřen mír. Během pobytu ve vězení prodělal František těžkou nemoc, avšak ani tato nepříznivá epizoda nezlomila jeho odhodlání stát se rytířem. V roce 1205 se chtěl připojit k vojsku Waltra Brienneta, který organizoval tažení proti císaři, ale další těžká choroba ho ve Spoletu přiměla od tohoto záměru upustit, a tak se nakonec vrátil zpět do Assisi.

Po návratu domů se František pod vlivem svých snů, které ho podle legend provázely během jeho válečného tažení, rozhodl plně věnovat poslání, které mu v nich Bůh zjevil. Podle legendy jednoho dne potkali bývalí společníci velice zamyšleného Františka a v žertu se ho zeptali, zda není zamilovaný a zda se nechystá ženit. On jim odpověděl, že ano a že bude mít nevěstu neobyčejné ctnosti. V tu chvíli nikdo nechápal, co tím myslí, jen František věděl, že se jedná o chudobu a lásku ke Kristu.

To byly dny a měsíce, kdy se rodila Františkova konverze. V prvotním nadšení podnikl pouť do Říma, kde se však jeho očekávání změnilo ve velké zklamání. Ze zlosti nad místní lakotou ihned odhodil všechny své peníze, vyměnil si šat s jedním žebrákem a začal žebrat u vchodu do baziliky. Po návratu do Assisi se odebral do ústranní a věnoval se modlitbám a rozjímání. Jednoho dne při svém putování po kraji dorazil k polorozbořenému kostelu sv. Damiana a při pohledu na něj si dal za úkol opravit ho. Doma naložil bez vědomí otce na koně vzácné látky a vydal se do Foligna, kde vše včetně koně prodal a vydělané peníze se snažil vnutit knězi od sv. Damiana na opravu kostela, který je však odmítl, a František v rozčilení nad odmítnutím daru peníze vyhodil z okna kostela a sám se odebral do nedaleké jeskyně, v níž se skrýval před otcem. Po několika měsících se vrátil do Assisi a tam se stal terčem posměchu. Jeho otec ho uvrhl do domácího vězení, z něhož mu pomohla utéct matka. František se vrátil ke sv. Damianovi, kde našel u místního kněze střechu nad hlavou. Touto dobou již došla otci trpělivost a s konečnou platností se rozhodl syna vydědit. František na otcův návrh radostně přistoupil a před assiským biskupem a řadou přihlížejících se svlékl donaha a odevzdal vše, co mu nepatřilo, otci. Sám se odebral do blízkého kláštera v Gubbiu, kde vypomáhal jako umývač nádobí. Po určité době opustil i tento klášter a rozhodl se věnovat opravám kostelů sv. Petra a sv. Marie Andělské v Porziuncole a poskytovat pomoc malomocným.

Asi nejdůležitějším dnem ve Františkově obrácení byl 24. únor roku 1208. Během mše svaté František uslyšel kázání na téma chudoby apoštolů a jejich úkolu hlásat radostnou zvěst. V těchto slovech evangelia nalezl své poslání - absolutní chudobu a nabádání k lásce k Bohu.

Kolem roku 1209 se k Františkovi začali připojovat první žáci, kteří se společně s ním či ve dvojicích vydávali na cesty po blízkém kraji, pomáhali malomocným a hlásali Boží slovo. Jejich domovem se stala Porziuncola, kde si postavili malé primitivní chatrče. Když počet jeho následovníků dosáhl jedenácti, František sepsal první, velice stručnou řeholi, se kterou se vydali do Říma k papeži s žádostí o potvrzení. Po prvotním odmítavém postoji se papež Inocenc III. nechal obměkčit a řeholi ústně schválil. To byl oficiální začátek Řádu menších bratří, jak sebe sami nazvali.

Tuto první řeholi František doplnil v roce 1221 a svěřil ji bratru Eliášovi, který ji bohužel ztratil. František řeholi po čtyřicetidenním půstu znovu přepracoval a roku 1223 ji předložil papeži Honoriovi III. ke konečnému schválení.

František se svými spolubratry i nadále pokračoval ve svém misionářském poslání, což ovšem v době plné herezí a jiných bludařských učení nebylo jednoduché. Ne všude vítali Františka s otevřenou náručí a ne všude toužili lidé naslouchat jeho slovům. A tak se podle legendy jednoho dne stalo, že když se František setkal s nechutí lidí naslouchat jeho kázání, odebral se do lesa a kázal zvěři, která mu na rozdíl od lidí věnovala oddanou pozornost.

V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára. František nejdříve poslal Kláru do benediktýnského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry (Ordo Sanctae Clarae, u nás známé jako Klarisky ). Jeho zakladatelka Klára byla po své smrti svatořečena.

Hned od počátku zaznamenal Řád menších bratrů velký rozkvět a kolem roku 1218 se František rozhodl založit takzvaný třetí řád pro ty, kdo ho chtějí následovat, ale zároveň pokračovat ve světském životě. Kromě toho začal pořádat první misijní cesty do různých koutů Evropy a s křížovou výpravou se vydal až do Egypta – jeho cílem bylo ovšem navštívit především svátá místa v Jeruzalémě.

Po návratu z Egypta se Františkův fyzický stav neustále zhoršoval. Podle tradice se mu 14. září 1224 na těle objevila stigmata (rány, které Ježíšovi způsobily hřeby, kterými byl přibit na kříž). František trpěl řadou nemocí způsobených jeho životosprávou a ke všem těmto problémům se ještě přidala oční choroba, která ho připravila na sklonku života o zrak.

František byl do svých posledních dnů na cestách. Roku 1226 se nechal dopravit zpátky do osady ke svým spolubratrům v předtuše blízké smrti. 3. října téhož roku pak ukončil svou pozemskou pouť ve své milované Porziuncole, v chatrči na zemi, ve vypůjčeném plášti. Už 16. července 1228 byl František svatořečen papežem Řehořem IX.

Za svého života se František věnoval i literární činnosti. Jeho dílo bylo na tehdejší dobu velice rozsáhlé. Bohužel většina z jeho listů, dopisů a napomenutí se nám nedochovala. Pokud jde o ty dochované, po celá staletí se vede veliká debata o tom, které z nich jsou pravé a které jsou dílem jeho následovníků.

Též je otázkou, do jaké míry se na Františkových dílech podíleli jeho spolubratři. I když František patřil k hrstce lidí, kteří tehdy uměli psát, nebyl v tomto oboru profesionálem. A tak je daleko pravděpodobnější, že svá díla diktoval a že je dokonce dával upravovat svému písaři, jímž byl bratr Lev. Jazykem jeho děl je přirozeně latina, i když víme, že František velice dobře ovládal i francouzštinu. Jedinou nám dochovanou výjimkou je Píseň tvorstva (Laudes creatuarum) psaná v umberském (Františkově rodném) dialektu. Mezi spolehlivě připsatelná Františkova díla je počítáno pět řeholí (tři prvnímu řádu, jedna řádu třetímu a jedna Řádu svaté Kláry), dále Františkova Závěť (Testamentum), několik listů a napomenutí a především zmíněná Píseň tvorstva. Všechna tato díla mají stejné ústřední téma: Boha.

Řehole pro první řád byla sepsána roku 1206, kdy se František vydal se svými bratry do Říma za papežem Inocencem III. Jedná se o velmi krátkou řeholi, postavenou na citátech z evangelií. Druhá řehole, též pro první řád, byla rozšířenou verzí první, nicméně se nám nedochovala, neboť byla ztracena, jak již bylo řečeno. Třetí řehole prvního řádu, jež byla schválena papežem Honoriem III., je konečnou verzí františkánské řehole. Má 12 kapitol a její platnost a nabádání k jejímu dodržování je zachycena i v dalším Františkově díle, v Závěti. Tu František napsal těsně před Františkovou smrtí v roce 1226 a obrací se v ní k bratřím s prosbou, aby následovali jeho stopy, a s upozorněním, aby se nesnažili nikterak jeho Závěť komentovat či dokonce měnit řeholi, jak se někteří jeho spolubratři v obavách o „správné“ směřování řádu snažili.

Nejslavnějším Františkovým dílem je báseň Píseň tvorstva. Vedou se spory, byla-li napsána naráz či postupně a zda-li je jejím autorem jen František. Mnozí odborníci se totiž domnívají, že na její konečné úpravě pracoval bratr Pacifik. Jedná o zcela zásadní text v literární historii Itálie, neboť je jednou z nejstarších dochovaných básní psaných v některém z italských dialektů a vůbec první básní s nespornými uměleckými kvalitami.

František z Assisi patří mezi nejvýznamnější, nejznámější a nejoblíbenější svaté. Nejdůležitějšími prvky jeho víry byla chudoba, láska ke Kristu a niterný vztah k eucharistii. Svým upřímným životem se zasadil o upevnění těchto hodnot, které ve středověké církvi prožívaly krizi. Na dlouhá staletí se stal vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu. Je patronem Itálie a ekologie.

Bibliografie
Brejcha, L.: Spisy a myšlenky sv. Františka z Assisi, B. Stýblo, Praha 1915.
Cardini, F.: František z Assisi, Zvon a Vyšehrad, Praha 1998.
Hesse, H.: František z Assisi, Volvox Globator, Praha 1998.
Legendy o sv. Františkovi, Ottobre 12, Velehrad 2003.
Le Goff, J.: Svatý František z Assisi, Vyšehrad, Praha 2004.

Internetové odkazy
www.newadvent.org (v angličtině) - Rozsáhlá křesťanská encyklopedie, Františkův životopis.
www.san-francesco.org (fr, it, por, šp, něm) - Františkovy životopisy, zajímavosti, díla.
www.sanfrancescoassisi.org (v italštině) - Františkův životopis, obrazová příloha, díla.
http://www.c-box.cz/plzen.ofm/literatura.html (česky) - Přehled základní literatury o sv. Františkovi a františkánech.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4190x

Inzerce
Inzerce