Švédská akademie byla letos na podzim zase jednou důkladně propírána v médiích. Povyk kolem ní tentokrát spustil jeden z jejích dlouholetých členů, spisovatel a nordista Knut Ahnlund, když 11. října, tj. dva dny před zveřejněním jména letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu, publikoval obšírnou a nevybíravou kritiku jejího loňského rozhodnutí. Ahnlundův veřejný záchvat zlosti, o němž den nato krátce poreferovala dokonce i MF Dnes, byl ve skutečnosti jen špičkou mohutného ledovce, který od té doby ještě dále zmohutněl.

„Udělením Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové bylo toto vyznamenání do budoucna znehodnoceno,“ zněl přibližně podtitul článku, v němž Ahnlund literární tvorbu Jelinekové označil mj. za „parazitickou“, za „beztvarou změť textu postrádající myšlenku i literární strukturu, plnou klišé, překypující násilím a pornografickými výjevy“. Veleváženou „osmnáctku“ porotců Ahnlund nařkl z toho, že se o držitelce loňské ceny (jako už mnohokrát) usnesli pod nátlakem několika nejmenovaných členů, tvořících v Akademii jakousi ideologicky obzvlášť agresivní kliku. Přičemž ve většině případů se prý dokonce ani neobtěžovali přečíst si alespoň některé z děl dotyčné spisovatelky. Závěrem svého pamfletu Ahnlund vyslovil přání ze Švédské akademie vystoupit. Zákon ale něco takového neumožňuje, dvě stě dvacet let stará struktura by se nejdřív musela dát rozmrazit.

Pro Švédskou akademii, zřízenou po francouzském vzoru osvícenským absolutistou Gustavem III., totiž dosud platí stanovy z roku 1786: Členové se do ní volí na doživotí. Jediné dvě cesty, jimiž lze členství pozbýt, jsou vyloučení z mravnostních důvodů a úmrtí. Knut Ahnlund se sice od činnosti Akademie veřejně distancoval až letos, ale na pravidelná zasedání nedochází už dlouho. Tajemník Akademie Horace Engdahl označil proto jeho triumfální vale za „pseudonovinku“, neboť Ahnlund Akademii za posledních devět let poctil svou návštěvou „jen u cca čtyř příležitostí, vesměs slavnostních“. Přestřelka mezi Ahnlundem a Akademií vyvolala ve švédském tisku bouřlivé reakce všeho druhu, div že vyhlášení letošní ceny nezastínila úplně. Kromě jiného se v ní znovu oprášily některé starší skandály, například liknavost v případu Rushdie, pro niž se s Akademií v roce 1989 neformálně rozžehnali dva její členové, (shodou okolností vynikající) spisovatelé Lars Gyllensten a Kerstin Ekmanová. Už téměř jednu dekádu tak vlastně v porotě místo slavných osmnácti zasedá slavných maximálně patnáct.

Ahnlundovy stížnosti na poměry ve Švédské akademii nejsou zajisté neoprávněné. V institucích zmražených staletími tradice se vždycky dobře daří všelijakým nešvarům. Závažnější než neprůhledné hospodaření, na něž se v historii Akademie také nejednou přišlo, je však v tomto případě principiální problém, který Ahnlund ve svém hanopisu na Elfriede Jelinekovou zmínil spíše okrajově. Švédská akademie, a koneckonců i švédská humanitní věda obecně, se při posuzování literárních a jiných uměleckých děl odjakživa zcela neadekvátně spoléhá na politická kritéria. Například ženský hlas znamená už po desetiletí automaticky body navíc. Zamyslíme-li se nad všeobecnou náladou v zemi, kde agresivní rétorika médií obyvatelstvu soustavně sugeruje dojem války mezi pohlavími a kde se předpojatý feminismus stal doslova státní ideologií, nejeví se už loňské rozhodnutí poroty jako nekonvenční nebo překvapivé. Jelineková se švédské kulturní politice hodila do krámu, a tak Akademie některé „problematické“ stránky její tvorby opomenula nebo si jich vůbec nevšimla. Ahnlundovi se tím dostalo záminky k otevřené kritice. Nespravedlivě draze na to však doplatila literární pověst Jelinekové. O ni šlo přitom v celém sporu teprve v druhé řadě. Tomu nasvědčuje nejen argumentace Ahnlundova odsudku, z literárněvědného hlediska dosti naivní a plochá, ale i prazvláštní načasování jeho uveřejnění, tj. s ročním křížkem po funuse a zároveň dva dny před oznámením nového laureáta.

Jak bohužel prokázal následný vývoj celé polemiky, Knutu Ahnlundovi ve skutečnosti nešlo ani o Jelinekovou ani o princip. Přestože 11. října ostře zkritizoval své kolegy za to, že loni zohlednili hodnoty výhradně politické, o šest dní později už hřímal nad tím, že kontroverzní politické názory čerstvě oceněného Harolda Pintera znamenají pro Nobelovu cenu další „znesvěcení“. I když tento jeho protimluv definitivně prokázal, že proti Švédské akademii nehraje tak docela čistou hru, napomohla Ahnlundova invektiva dvěma dobrým věcem: Švédští nakladatelé mezitím stihli v panice uspořádat kampaň za rehabilitaci Elfriede Jelinekové a pod jednou dvě stě dvacet let starou ztuhlou strukturou začal praskat led.