Zemřít v únoru
Grobéty, Anne-Lise: Pour mourir en février

Zemřít v únoru

Když se na tím dnes znovu zamyslím, když se na to velmi usilovně soustředím, necítím se už tak bezradná, události jsem si přivlastnila, zdá se mi, že je moje paměť rozumově zpracovala,...

Když se na tím dnes znovu zamyslím, když se na to velmi usilovně soustředím, necítím se už tak bezradná, události jsem si přivlastnila, zdá se mi, že je moje paměť rozumově zpracovala, pomalu si od nich utvářím odstup, začínám rozpoznávat jejich obrysy, jsou to skutečnosti, které se mě fyzicky již

netýkají

zůstávám stále sama, ale zvykám si, ze samoty si vytvářím zateplenou, suchou, měkkou chodbu, do které vytlačuji každou formu svého života a přidávám krajku z otisku zubů, když se mi až příliš zachce křičet. Život si pletu z příze plné uzlíků, už se je ani nesnažím rozplétat, ve vlně to nepůsobí hezky.

Nebudeš, Gabrielo, tyhle stránky číst, jako jsi mívala ve zvyku číst to, co jsem napsala. Abys lépe pochopila, co mi způsobuje bolest, co mě spaluje mysl. Tvoje tvář se sklání nad sešity a útlá ruka s vystouplými žilkami se opírá o papír.

Nevím, kde jsi, ani co děláš. Nejspíš budeš v Bruselu. Myslím, že je to tak lepší.

Kdyby ses mě dnes zeptala, jestli mám strach, odpověděla bych, že nemám, neskrývám v sobě strach, alespoň ne ten vnitřní, pomalý, plochý, jako závrať, která se nás zmocňuje, ale bojím se toho jiného strachu, toho, který je vidět na ostatních, všechno na nich tu tíseň odráží – způsob, jakým se oblékají, jak zavírají dveře, jak čekají, až naskočí zelená, zatímco se bojí, aby se nezměnila v červenou, dříve než dorazí k opačné straně chodníku, způsob, jakým se na mě dívají, jak se mnou mluví, jak mi podávají krajíc chleba, jak kolem mě větří, očichávají mě, jak sledují každý můj krok, i při toaletě. Vědělas, jak mě před jejich pronikavým strachem ochránit, vědělas, jak ho z nich smýt, aniž by mě zraňoval, aniž by se mě dotkl, někdys mi ho ukázala, ale zvolna, abys mě nevyděsila, nechalas jej po mně pomalu sklouzávat, abych mu mohla přivyknout, vidíš, říkalas, nic to není, jen tohle : neschovávají nic po kapsách, oblečení mají stejně uhlazené jako svoji tvář, nic na nich nezraňuje, nic neškrábe, a pokud se na tebe dívají, neznamená to, že tě vidí

ještě před dvěma měsíci, když mě přepadla tíseň, mohla jsem se k tobě uchýlit a tys znovu pozotevírala všechny zásuvky, jmenovalas jejich obsah : žádná záhada, nic zhoubného, nakukovaly jsme společně pod postel, do skříní, a já jsem odcházela s klidnou myslí

uchýlila jsem se k tobě, mluvila jsi se mnou, připravená mi pomoci. Ale nedá se nic dělat, strach ze mně už nikdo neodplaví, ani ty, ani nikdo jiný.

Říkám si: takhle je to lepší, ale vlastně nevím. V pokoji si nahlas opakuji: takhle je to lepší, a slova se opírají do zdí, narážejí na ně, ale vlastně nevím. Jak bych mohla dát přednost nicotě před něhou? Ti, co si tak šuškali, s dlaněmi před ústy, brblali, rozčilovali se, mi nemohou, nechtějí nic dát, ruce mají schované za zády, s nevinným, nepřítomným výrazem. Víš, na tom všem se mi nejvíc protiví, že možná měli pravdu, když si to o tobě mysleli.

Neexistuji. Přesto cítím bolest. Bolest, Gabrielo, při pomyšlení, že jsem se musela zříct těch několika měsíců důvěry, radosti z toho, že už nejsem sama

fyzicky sama

že nejsem sama, i když nejsem s tebou, tolik jsi mi toho dala, naučilas mě všechno, nevěděla jsem ani jak dýchat, ani jak být něžná nebo tolerantní, jak chodit, aniž bych bojovala se strnulostí, jak dávat či přijímat, nevěděla jsem ani, že existuje způsob, jak k lidem přistupovat, k ostatním, žila jsem ohnutá, shrbená, pokřivená, němá, vybudovala jsem si kolem sebe hradby proti všem formám vnějšího citu, nic ze mně nevycházelo, nic do mě nevstupovalo, ani hudba, ani energie, žádný vánek ze mě nevycházel, na nikoho jsem nepůsobila, a hrála jsem tu hru s vážností nevědomců, ty jsi vše rozdrtila, ale s citem, dávalas pozor, abys neporanila moji pleť blondýnky,

mně, vodní rusalce,

jak se zříci přátelství, byla jsem v tobě uhnízděná, nikdy v životě mi nebylo tak teplo.

Vím, jak nicotné a bolestné je nyní plýtvat slovy, ale víš, říkám naše přátelství ze zvyku, visím na těch slovech, zavěšuji se na ně celou svojí bytostí, jako kdyby se mocí mé bezmoci mohlo vše navrátit, vše se mohlo změnit, pokračovat, abys už nebyla takhle zesměšňovaná. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, smířila se s naším odloučením.

Vidíš, poslechla jsem je, nevrátila jsem se k tobě, už jsem s tebou nepromluvila. Tvoje zvyky, tvoji čtvrť jsem znala dobře, bylo pro mě tedy stejně lehké se ti vyhýbat, jako tě předtím vynacházet. Nyní jsi jistě ještě v Bruselu, kvůli té divadelní hře, Atlasový střevíček,

nic společného s Popelkou,

až do konce měsíce. Je to těžké, Gabrielo, tak těžké, láká mě rozběhnout se k tobě, nemám strach, včera jsem se skoro neudržela, abych nepřešla kolem tvého obchodu

je to těžké, Gabrielo, protože v zásadě mi je jedno, co se o tobě říká, kdo prý jsi, jestli je to pravda nebo ne, na tom se nedá nic změnit, ale nechci tomu uvěřit, a co na tom záleží, nechci věřit, že bys mě takhle měla ráda, ne, to by bylo hrozné, příliš stupidní, každé z našich setkání, každé vyměněné slovo, každý pohled, smích, gesto, muselo by se na všechno pohlížet v tomhle strašlivém světle, bledém, hrubém, v němž vše zešediví, jako velké nezralé ovoce, masky z mouky, zadušení mima, odkud jako švábi vystupují prázdné oči, to není možné, mluvilas o sobě tak upřímně, že i tohle bych bývala pochopila, chápu to, pochopila bych to, proč neexistuje slovesný čas pro odpuštění, k jeho vyjádření, to není možné, takhle jsi mě podvést nemohla, taková faleš, to by bylo umění, nebo jsem zešílela, ostatně kdybych nezešílela, jistě by se tak stalo.

Gabrielo, jsem bez tebe osamělá, ale není to tvoje chyba, ani moje, je to chyba těch, kteří do mně zasyli pochybnosti, ten neklid. Předtím nikdy, nic, přísahám před všemi napjatými a pobledlými tvářemi, přísahám prsty sevřenými před očima. Ty to víš moc dobře. Ale oni. Je to jejich chyba. Oni před můj práh postavili vůz naložený pomluvami. Ve chvíli, kdys pocítila, že se mám napozoru, začala ses měnit. Předtím nikdy. Vycítila jsi, že se pomalu vzdaluji, ale to stačilo, aby ses začala bát, že odejdu. Odcizila jsem se sotva jednou otázkou, ale to bylo příliš. Předtím nikdy. Nalévali do mě pochyby z bronzu, které pomalu ztuhly do pevných tvarů. Z obou stran mě obklopili, zasazovali mi rány typu "říká se, že", vráželi mi do těla ostré a rozžhavené jehly, nevěděla jsem, kudy kam, byla jsem vězněm uprostřed kruhu, drželi se kolem mě za ruce, odpusť mi, musela jsem se vysvobodit, neměla jsem o tom s tebou nikdy mluvit, odpusť mi, že jsem ti způsobila takovou bolest, uvěřilas, že jsem se proti tobě postavila, že jsem se už vydala opačným směrem

Ale nebyla to pravda, na tom nezáleželo, nic by to mezi námi nezměnilo, viď že ne, nic. Ovšem, chvíli by to bolelo, musela bych přivyknout té představě, že nejsi úplně jako ostatní, ale jaký vliv by to mohlo mít na nás, kdybych se to nikdy nedozvěděla, naším přátelstvím bych žít rozhodně nepřestala. Nic by se nezměnilo, zůstala bys pro mě matka, přítelkyně, důvěrnice, moje jediná cesta k lidem...

Gabrielo, měla bych tě stejně ráda jako předtím, o nic víc nebo míň. Jistě, měla bych zpočátku obtíže, musela bych si zvyknout pohlížet na tebe jinak, ale o co jim jde, proč jsou tak hrubí, tak zaslepení, proč tě chtějí za každou cenu dostat pod zámek, přikrýt tě tím hrozným, lepkavým slovem, má Gabrielo, moje drahá,

odpusť mi, že jsem zasadila tak hlubokou ránu, je to pravda, Gabrielo, skutečně?

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse