Brambilla, Simona: Itinerari nella Firenze di fine Trecento

Brambilla, Simona
Itinerari nella Firenze di fine Trecento

recenze literární věda

Snad s výjimkou Avignonu se ve 14. století žádné evropské město nemůže pyšnit tak mimořádnou úrovní vzdělanosti, tak intenzivní kulturní aktivitou a takovou koncentrací výrazných osobností jako Florencie.

 

Florentské itineráře konce 14. století
Simona Brambilla: Itinerari nella Firenze di fine Trecento (Florentské itineráře konce 14. století), Edizioni C.U.S.L., Milano 2002, 226 stran.

Snad s výjimkou Avignonu se ve 14. století žádné evropské město nemůže pyšnit tak mimořádnou úrovní vzdělanosti, tak intenzivní kulturní aktivitou a takovou koncentrací výrazných osobností jako Florencie. Do tohoto města a do období posledních zhruba dvaceti let 14. století nás zavádí monografie Simony Brambillové, působící v ústavu středolatinské filologie milánské Università Cattolica Sacro Cuore. Jak název výstižně předjímá, práce se skládá ze dvou „itinerářů“, částečně se prolínajících a věnovaných dvěma významným představitelům florentského spirituálního života, blahoslavenému Giovannimu delle Celle a Luigimu Marsilimu.

Život Giovanniho delle Celle (cca 1310 – cca 1394) je svázán především s poustevnou Celle u proslulého kláštera Vallombrosa. Giovanni byl ve své době nejvzdělanějším vallombrosanským mnichem a měl znatelný vliv na florentské kulturní a spirituální prostředí. Jeho dílo zahrnuje především 34 s jistotou atribuovaných latinských a italských listů vynikající stylistické úrovně a těšících se úctyhodné rukopisné tradici. Většina z nich je adresována florenstkému magnátovi Guidovi del Palagio, který si Giovanniho zvolil za duchovního vůdce a poradce ve věcech zbožné četby. Guido patřil k nejbohatším florentským obchodníkům, byl členem vládnoucí oligarchie a zastával významné státní funkce. Je to právě on, kdo je konstantním pojítkem itinerářů Giovanniho delle Celle a Luigiho Marsiliho.

Giovanni doporučoval a někdy i opatřoval Guidovi texty (v italském překladu), které považoval za prospěšné jeho duši. Autorka analyzuje překlady latinských pasáží v Giovanniho italských dopisech (přesněji ve florentském volgare) a dospívá k závěru, že Giovanni buď vůbec nevyužíval existující překlady, ani doporučovaná díla nepřekládal systematicky sám, nýbrž překládal vybrané pasáže ad hoc. Novými argumenty však autorka podporuje Giamboniniho názor, že Giovanni používal Cavalcův překlad Vitae patrum a rozšířený Zanobiho překlad Řehořových Moralií, ne však důsledně a ne bez vlastních úprav.

Ve stejné souvislosti se Brambillová, kromě řady dílčích otázek, zabývá Giovanniho hypotetickým autorstvím řady překladů do italštiny, které ve Florencii kolovaly a bývají mu někdy atribuovány. Činí tak na základě zmínek v korespondenci, na základě zkoumání pohybu dochovaných rukopisů a zejména stylistickým rozborem korpusu duchovních a filozofických textů, jež se podle jejích závěrů sešly v rukou Guida del Palagio a byly sjednoceny někým z další generace této rodiny. Korpus, o který se jedná, je dochován ve čtyřech rukopisech a ná tento obsah (všichni latinští autoři jsou ve volgare): Cicero (Somnium Scipionis, Paradoxa), Pseudo-Seneca (Formula vitae honestae, De remediis fortuitorum), Ser Garzo (Proverbi), Petrarca (protiavignonské sonety RVF 136-138), listy Luigiho Marsiliho a Giovanniho delle Celle a Transito (legenda o blahoslaveném Giovannim delle Celle). Především stylistickou analýzou autorka dospívá k názoru, že ani jeden překlad nepochází od Giovanniho.

Se skromným poustevníkem kontrastuje postava Luigiho Marsiliho (1342-1394), jenž si budoval kariéru v augustiniánském řádě i na florentské politické scéně. Studoval v Padově, kde se seznámil s Petrarkou (se kterým si pak dopisoval), ale pro dosažení magisterského titulu se odebral do Paříže. Florentské republice natolik záleželo na jeho brzkém návratu, že si dokonce stěžovala u papeže na průtahy s jeho promocí. Marsili se vrací do Florencie roku 1379 a krátce nato začíná figurovat v závažných diplomatických misích. Ve školním roce 1391/1392 vykládá na univerzitě Augustinovo De civitate Dei. Z jeho děl se mnoho nezachovalo: listy (většina Guidovi del Palagio), zpovědní manuál Formula di confessione a komentáře k Petrarkovým kancónám RVF 28 a 128.

O tom, že Marsili byl jednou z hlavních postav kulturního a náboženského života, svědčí četné zmínky, které nalézáme v korespondenci, traktátech i uměleckých dílech. Základem této tradice jsou dva listy (1385 a 1390), jež Salutati adresoval papeži jménem florentské republiky, která chtěla Marsiliho prosadit na post biskupa (papež nevyhověl). Autorka analyzuje a klasifikuje Salutatiho argumenty a sleduje, nakolik se odrážejí v pozdějších hodnoceních Marsiliho – dále se o něm zmiňují např. Poggio Bracciolini, Leonardo Bruni, Giovanni Gherardi da Prato nebo Giannozzo Manetti.

Nejcennější autorčiny poznatky se týkají dvou nově nalezených textů, které podrobně zkoumá. V Archivio Datini v Pratu objevila dosud neznámý kodex (rkp. Misc. 1174) obsahující Marsiliho příručku Formula di confessione. Tento text existuje v kratším a delším vydání a rkp. Datini obsahuje kratší verzi. Autorka přehodnocuje dosavadní teorie o vztahu a autorství obou verzí a prosazuje teorii, že Marsili původně konfesní manuál napsal pro osobní potřebu Guida del Palagio, který jej později nechal rozšířit o nové pasáže a rozdělit do paragrafů, čímž vznikla delší verze (autorka provádí detailní rozbor obou verzí). Fakt, že rukopis ve fondu Datini odkazuje ke kupci Francescovi Datinimu, Guidovu příteli, potvrzuje Guidovu roli objednavatele, adresáta a šiřitele konfesní literatury. Jako kopista se pod Formuli podepsal Benedetto del Banco, příbuzný Guidovy manželky Niccolosy.

Dále se Brambillová podrobně věnuje Marsiliho komentářům k Petrarkovým politickým kancónám Italia mia (RVF 128) a O aspectata in ciel (RVF 28). Nalezla nový exemplář doposud přehlížený v jinak poměrně známém rukopisu Parmense 1081, obsahujícím antologii nejstarší italské lyriky. Autorka provádí detailní ohledání kodexu, analyzuje inkousty a ductus zřejmě jednoho jediného autora, který v průběhu dlouhé doby tento svůj „zibaldone“ vytvářel. Komentář je tradován bez jména autora, je zestručněn a vepsán přímo mezi verše. Autorka uvádí nalezený exemplář do genealogie kodexů podle Belloniho kritického vydání Marsiliho komentářů a reprodukuje jej jako diplomatické vydání.

Brambillová prokazuje vysokou kompetenci jak v otázkách filologie, kodikologie a paleografie, tak v širších souvislostech literárně-historických. Její filologické a stylistické analýzy jsou precizní, transparentní, všechna zmiňovaná fakta jsou důsledně podložena odkazy na prameny a sekundární literaturu, často stěží dostupnou. Drobnou vadou na kráse je pouze absence rejstříku a bibliografického seznamu – jinak je to práce exemplárně dokonalá.

Kniha, zejména v historiografických kapitolách, odhaluje vzrušující spleť kontaktů mezi mnoha činiteli kulturního, obchodního a politického života Florencie, jako jsou písař a mnich kláštera Santa Croce Tedaldo della Casa, který v Padově opsal Petrarcova díla a přivezl je do Florencie, Petrarkův zeť Francescuolo da Brossano, komentátor Dantovy Komedie a Petrarkovy Bucolicum carmen Benvenuto da Imola, kronikář a filolog Filippo Villani, Petrarkův korespondent markýz Bonifacio Lupi, Petrarkův „asistent“ a první redaktor jeho děl Lombardo della Seta a uprostřed všeho samozřejmě Guido del Palagio. Titul rozhodně nelze doporučit těm, kdo nemají alespoň základní ponětí o literární historii italského Trecenta. Autorčin výklad je velmi hutný a nezdržuje se s vysvětlováním, kdo je kdo a co je co. Pokud se čtenář neorientuje, musí si základní informace opatřit jinde.

Monografie dokumentuje zajímavou skutečnost, že hlavní proud florentské kultury konce Trecenta odpovídá koncepci augustiniánského či křesťanského humanismu v Petrarkově duchu. Samotný Salutati bývá někdy dokonce označován za jakýsi poslední záchvěv gotiky, těsně předtím než přijde ke slovu ortodoxní klasicismus humanistů narozených na konci čtrnáctého století nebo na začátku 15. století (Bracciolini, Valla, Piccolomini aj.). Práce tak právem zpochybňuje stereotypní obrázky pozdně středověké Florencie viděné na jedné straně jako dějiště košilatých novel, na druhé jako humanistické Athény.

 

 

© Jiří Špička
Recenze byla publikována v „Listech filologických“, CXXVIII, 1-2/2005, str. 215-217
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 73 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.