Adıvar, Halide Edip

Adıvar, Halide Edip

portrét beletrie zahraniční

Halide Edip Adıvar (1882-1964) byla jednou z nejvýraznějších postav kulturního a politického života pozdní osmanské říše a rodící se Turecké republiky.

 

Halide Edip Adıvar

Halide Edip Adıvar (1882-1964) byla jednou z nejvýraznějších postav kulturního a politického života pozdní osmanské říše a rodící se Turecké republiky. Narodila se v Istanbulu ve vzdělané osmanské rodině z vyšší vrstvy. Poměrně brzy jí zemřela matka, a poté ji vychovávala její zbožná, tradičně založená babička, členka mystického mevlevíjského řádu, která velmi ovlivnila i její pozdější literární tvorbu. Kromě pevného ukotvení v tradičních osmansko-islámských hodnotách se Halide Edip dostalo i důkladného vzdělání západního typu. Studovala na Americkém dívčím gymnáziu v istanbulském Üsküdaru a krom toho ji otec platil soukromé hodiny literatury, filozofie, matematiky, arabštiny aj. u předních istanbulských vzdělanců. Jednoho ze svých učitelů, matematika Saliha Zekiho, si nakonec vzala. S ním se ovšem později rozvedla (ostře nesouhlasila s tím, že si k ní chtěl vzít ještě další ženu) a provdala se za známého intelektuála a historika vědy, dr. Adnana Adıvara.

Po obnovení ústavy v roce 1908 a uvolnění cenzury (tzv. „druhé konstituční období“) začala Halide Edip přispívat články na různá témata politického, společenského i literárního dění do mnoha novin a časopisů (zvláště do deníku Tanin) a současně se výrazně zapojila do společenského života osmanské říše: vyučovala na Pedagogické škole pro ženy (Darülmuallimat), spoluzakládala ženské spolky, účastnila se aktivit panturkistů kolem organizace Turecké ohniště (Türk ocağı) a v roce 1918 začala přednášet západní literaturu na Istanbulské univerzitě. Po okupaci Izmiru Řeky (1919) se začlenila i do politického života. Proslula jako plamenná řečnice na protestních shromážděních proti okupaci, později se pak sama aktivně účastnila tureckého národně osvobozeneckého boje. Nejprve pracovala za bojovou frontou jako zdravotní sestra v různých nemocnicích, psala vášnivé vlastenecké články a romány (její román Ohnivá košile se uvádí jako nejčtenější kniha vojáků na frontě) a nakonec se podílela i na samotných bojových operací, získala titul rotmistra (başçavuş) a stala se mezi lidmi živou legendou.

S ideologií Turecké republiky, která se zrodila jako výsledek národně-osvobozeneckého boje v roce 1923, se ovšem Halide Edip začala postupně rozcházet. Nesouhlasila s úplným přerváním všech pout s osmanskou minulostí a s islámem a hájila pozitivní prvky tradice a náboženství. Díky ideologickým neshodám s Mustafou Kemalem (Atatürkem) byla nucena spolu s manželem opustit Turecko. Během svého čtrnáctiletého pobytu v exilu (1925-1939), zprvu v Anglii a Francii, později v USA a na čas i v Indii, sepsala v angličtině – především pro západní publikum – své zásadní práce o Turecku, memoáry i svůj nejslavnější román Ulička Sinekli Bakkal. Do Turecka se vrátila až v roce 1939, rok po Atatürkově smrti. Kromě čtyř let, které strávila jako poslankyně tureckého parlamentu, až do konce života vyučovala anglickou literaturu na Istanbulské univerzitě a věnovala se literární činnosti.

Halide Edip na jednu stranu svým životem vytvářela ideál vlastenecké turecké ženy a svým zapojením do bojů proti okupačním vojskům i svými romány měla obrovský vliv na proměnu vnímání postavení žen v turecké společnosti a jeho reinterpretaci, na druhé straně to byla ona, kdo Západu předkládala a interpretovala obraz nového Turecka. Halide Edip splňovala jakousi dvojroli: proti typu pasivních osmanských dam žijících v uzavřeném světě svých honosných paláců nenaplněný život v luxusu i proti konzervativním představám poslušné, bezvýrazné ženy v domácnosti vytvářela novou představu autentické turecké ženy-vlastenky a rovnocenné partnerky mužů, která musela doma bojovat proti přežitým praktikám, zpátečnictví a fanatismu (srv. např. román Zabijte tu děvku); na druhé straně byla ale nucena bránit osmansko-islámské ideály proti předsudkům, harémovým mýtům a pohrdlivému zesměšňování se strany Západu.

Ve svých románech vytvořila nový typ turecké ženy, ženy, která si sice ponechává své tradiční hodnoty a zůstává věrna islámské morálce, jejíž postavení je ale zároveň reformulováno v rámci kemalismu, který jí poskytl nové možnosti sebevyjádření a zapojení se do veřejného života. Její hrdinky nejsou poddajnými, pokornými a nevzdělanými ženami zavřenými v domácnosti, jaké se stávaly terčem kritiky reformistů již od počátku tanzimatu (reformní hnutí započaté v roce 1839), nýbrž jsou to vlastenky, bojovnice, vzdělané a hrdé ženy. Na rozdíl od dekadentních, evropeizovaných Turkyň, kritizovaných řadou autorů tohoto období, si však Halide Edibiny hrdinky hluboce váží tradičních hodnot a jejich čest nemůže být nikdy zpochybněna.

Zvláště výrazně se tento typ „nové turecké ženy“ objevuje v již zmiňovaných vlastenecky zabarvených románech Ohnivá košile (Ateşten Gömlek, 1922) a Zabijte tu děvku (Vurun Kahpeye, 1926), které dodnes patří k velmi vydávaným a čteným románům. Z ostatních románů je třeba vyzdvihnout alespoň román Ulička Sinekli Bakkal (román vyšel nejprve anglicky jako The Clown and his Daughter, současně ale autorka připravila i jeho tureckou verzi pod názvem Sinekli Bakkal, 1936), který se odehrává v jedné zapadlé istanbulské uličce na sklonku 19. století a je alegorickým příběhem o střetávání a následném splynutí Východu a Západu v osmanské říši. Tématu kulturních rozdílů mezi Východem a Západem se Halide Edip věnuje i v mnoha svých teoretických pracích, zvláště v anglicky publikovaných studiích Turkey Faces West (Turecko tváří v tvář Západu, 1930) a Conflict of East and West in Turkey (Střet Východu a Západu v Turecku, 1935).

adivar

© Petr Kučera

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2778x

Inzerce
Inzerce