Yahya Kemal Beyatlı
Beyatlı, Yahya Kemal

Yahya Kemal Beyatlı

Portrét tureckého básníka Yahyi Kemal (1884-1958) a poznámky k jeho tvorbě.

Básník Yahya Kemal (1884–1958, příjmení Beyatlı přijal až po zákonu o příjmeních v roce 1934 a téměř ho neužíval) se narodil roku 1884 v tehdy tureckém Skopje (Üsküpu), kde vychodil základní a střední školu. V roce 1903 odešel do Paříže, kde se zapojil do aktivit mladoturků (hnutí, které požadovalo konstituční monarchii a brojilo proti despocii sultána Abdülhamida II.) a také začal studovat na Ecole Libre des Sciences Politiques. Ovlivnily ho zvláště přednášky historika Alberta Sorela, díky nimž se začal důkladně zajímat o tureckou historii, přesvědčen, že si Turci musí vybudovat stejně silné povědomí o svých dějinách a své kultuře jako Francouzi. Paradoxně právě ve Francii se pustil do studia arabštiny a perštiny, aby lépe porozuměl osmanské poezii. Sám to později shrnul slovy, že se do Francie vydal jako přesvědčený „westernista“ a vrátil se jako přesvědčený „turecký vlastenec.“

Pod vlivem učení Alberta Sorela si vytvořil originální pojetí tureckých dějin, jejichž počátek nekladl – jako mnozí panturkisté – kamsi do Střední Asie, ale označil za historický moment zrodu tureckého národa bitvu u Malazgirtu (1071), kdy turecké oddíly porazily byzantská vojska a Turci se začali usazovat v Anatolii.

Do Istanbulu se vrátil v roce 1912 a začal vyučovat na Istanbulské univerzitě tureckou a západní literaturu. V této době se také již intenzivně věnuje psaní básní, jednak inspirovaných starou dívánskou poezií, jednak ovšem také básně ovlivněné francouzským symbolismem. Jeho básně jsou prodchnuty silným historickým vědomí a své motivy čerpají ze slavných vítězství turecké historie, tureckých zvyků a obyčejů a tureckých uměleckých děl. Typická je v tomto ohledu jedna z nejkrásnějších básní Yahyi Kemala, Sváteční ráno v Süleymanově mešitě (Süleymaniye´de Bir Bayram Sabahı). Süleymanova mešita, architektonický skvost osmanského umění, která shlíží s vršku na celý Istanbul, se stává symbolem celé vlasti, do níž přicházejí Turci ze všech koutů Anatolie a jíž se jako ozvěna rozléhají hlasy turecké minulosti (řinčení mečů, ržání koní, prastaré hudební skladby, útržky staroturecké poezie atp.) a dávají všem Turků pocit sounáležitosti a společně sdílené minulosti. Yahya Kemal se tak stává jedním z prvních, kdo vytváří pevné kulturní povědomí Turků, povědomí, které není založeno na panturkistickém přeludu „jednoty všech tureckých národů na světě“, ani na zdůrazňování předislámské turecké historie Turků ve Střední Asii, ale na ohraničení „turecké identity“ prostorově do hranic Anatolie (tu nazývá „naší nebeskou klenbou“) a časově na příchod Turků do Malé Asie v 11. století.

Své básně Yahya Kemal uveřejňoval v různých časopisech, knižně vyšly až po jeho smrti. K těm stěžejním patří sbírka Eski şiirin rüzgârıyle (Ve větru starých básních, 1962), inspirovaná tradičními formami staré osmanské poezie, a Kendi gök kubbemiz (1961, Naše nebeská klenba), z níž pochází báseň Sváteční ráno v Süleymanově mešitě. Krom toho Yahya Kemal krásně přebásnil čtyřverší (rubaí) Omara Chajjáma do turečtiny a sám také napsal několik vlastních čtyřverší (sbírka Rubâîler, 1963). O literární odkaz Yahyi Kemala, dodnes mimořádně silný, se dnes stará Institut Yahyi Kemala v Istanbulu.

 Beyatli

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse