Glovjuk, S. N.; Dobiaš, D: Iz veka v vek. Češskaja poezija

Glovjuk, S. N.; Dobiaš, D
Iz veka v vek. Češskaja poezija

recenze beletrie česká

Objemná antologie české poezie 2. poloviny 20. stoletívyšla letos v Moskvě pod názvem Iz věka věk: Češskaja poezija (Ze století do století: Česká poezie).

 

Slované všech národů spojte se!
Iz veka v vek: Češskaja poezija: Stichotvorenija. Ed. S. N. Glovjuk, D. Dobiaš, Pranat, Moskva 2005, 608 stran

O ruském národu stále ještě panuje představa – dosti povšechná, zato však jedna z mála kladných, že je národem, který nejvíce čte. A skutečně, stačí nahlédnout do některého z vagonů moskevského či petrohradského metra. Každý druhý cestující, bez ohledu na to, zda sedí, nebo se mačká u východu s nápisem Neopírat se!, třímá v ruce knihu. Většinou se sice jedná o nějaké lehké čtivo, jakým jsou třeba detektivky populární autorky a chovatelky mopsů Darji Doncovové. Mezi cestujícími čtenáři se však najdou i četné výjimky začtené například do Dickense, Bartha nebo Puškina.

Dohnat šestimístné cifry
Přestože po rozpadu Sovětského svazu náklady knih prudce poklesly (ze statisíců na pouhé tisíce či jejich desítky), knižní kultura v Rusku ještě docela neupadla. Producenti masového čtiva se samozřejmě snaží dohnat sovětské šestimístné cifry, jimiž se pyšnily socrealistické romány. Svou sílu, byť již nikoli fyzickou, má v jistém ohledu i serióznější literatura. Najdou se tací, kteří stále ještě věří v moc slova, zvláště v souvislosti s teroristickými útoky. Hlavním úkolem literatury a především poezie, je podle nich podobným neštěstím předcházet. V ruském kontextu je taková myšlenka, když ne na místě, tak alespoň pochopitelná. Jedná se však spíše o jakýsi výkřik do tmy ve snaze znovu zajistit poezii její výsadní místo. Situaci, v níž jen těžko najít nakladatele i pro kvalitní sbírku básní (a značná část autorů, i těch, kteří se již staly klasiky, si je proto vydává na vlastní náklady), do jisté míry supluje bohatý literární život v podobě nekonečných čtení na ulicích, v kavárnách, knihovnách a speciálních klubech. To je však možnost převážně pro domácí autory, které se zahraničním básníkům dostává jen zřídka – nejsnáze jednou za dva roky na Mezinárodním moskevském bienále básníků, jehož čtvrtý ročník proběhl letos na konci září; čeští autoři se ho bohužel nezúčastnili.

Zatímco v Sovětském svazu vycházely celé řady knih na způsob Poezie Dálného východu, Poezie arabského světa nebo třeba Poezie severských národů, jejichž překlady živily celou řadu básníků, kteří sami nemohli publikovat, dnes se o vydávání kvalitní překladové poezie snaží jen pár nadšenců. V tomto ohledu mile překvapí objemná antologie české poezie 2. poloviny 20. století, která vyšla letos v Moskvě pod názvem Iz věka věk: Češskaja poezija (Ze století do století: Česká poezie). Editoři ji, zřejmě s ohledem na slovanskou vzájemnost, přeložili do legionářské češtiny, takže zní Z věku na věk.
Čilé styky mezi Ruskem a Čechami s rozpadem bratrské jednoty socialistických zemí samozřejmě poněkud ustaly. Jejich výsledkem je beztak jen to, že si většina ruských čtenářů pod českou literaturou představí Jaroslava Gašeka či Karla Čapeka. Jejich znalosti mohou být nyní rozšířeny až o 94 (!!!) českých básníků, kteří jsou zabaleni do po sovětsku nevkusné obálky z umělé hnědé kůže, která je opatřena zlatým písmem. Takový počet autorů překvapí, dokonce více nežli obálka, kterou je nakonec vždy možné zabalit do novin. Ne že by se v českých zemích nenašlo tolik básníků, které stojí za to představit za hranicemi. Co však může mít takový ohromný počet autorů společného, že se dostali do jednoho svazku? A tak otevírá onu šestisetsránkovou knihu a napjatě pátrá v předmluvách (kniha je má hned dvě) po vysvětlení.

Bondy a slovanské impérium
Autorem první z nich s poněkud zavádějícím názvem Poezie slovanského světa je spisovatel a překladatel Vjačeslav Kuprijanov. Čtenář se hned na začátku podiví: Jakýpak slovanský svět v jednadvacátém století, kdy si každý slovanský národ jde svou cestou? Vše se postupně vyjasňuje, když autor svou předmluvu začíná nostalgickým povzdechnutím nad rozpadem impéria v podobě zemí socialistického bloku, který pro něj mimo jiných ztrát představuje i ztrátu finanční podpory. Hořekování například nad odtržením Ukrajiny, a tedy i nad ztrátou všemi Rusy vyhledávanými letovisky na Krymu, není v současném Rusku ničím neobvyklým. Zdálo by se však, že takové politikum do literatury, alespoň té české, nepatří. Kuprijanov uzavírá téma stesku po společné socialistické minulosti nekompromisním prohlášením demokracie za vládu rozjásané bandy, která žádné básníky ani filosofy nepotřebuje. Vzhledem k některým autorům, kteří se do antologie dostali, působí takové nářky doslova tragikomicky. Je jen stěží představitelné, že by komunistické Československo dotovalo vydávání knih Egona Bondyho, Zbyňka Hejdy, Jana Zábrany, Václava Havla či Ivana Martina Jirouse aj. a že by tito autoři chtěli obnovit impérium, ať již socialistické nebo slovanské. Pro autora stati se však zánikem velmoci nejspíše rozplynuly i veškeré jistoty, kterých je nezbytné znovu nabýt. Musí se tudíž začít odjinud. A Kuprijanov volá po vytvoření staronové jednoty slovanské. Protože Slovanské národy mají samozřejmě mezi všemi ostatními výlučné postavení: Slovanské kultury jsou literaturocentrické, slovo pro Slovany znamená mnohé (třeba ne více než v jiných kulturách, ale svým zaměřením je hlubší)... (6) Aby nedošlo k mýlce Kuprijanov ještě podotkne, že se to týká neméně i Slovanů západních, a to i přesto, že používají latinku. Úvahu o nové slovanské vzájemnosti a celou svou stať pak zakončí výzvou myšlenou bohužel bez nadsázky: Dnes, když se Slované snaží od sebe navzájem osvobodit, úkolem poezie je uchovat toto přátelství a probouzet svou lyrou „dobrotivé city“. (10) A tak se beze vší ironie ukazuje, že antologie české poezie má vlastně jen přispět k posílení a udržení slovanské vzájemnosti násilně přervané vpádem dravého kapitalismu a individualismu.

Literatury českých kmenů
Druhá předmluva napsaná Sergejem Glovjukem (autorem myšlenky edice slovanských literatur, kterážto se podle svědectví Vjačeslava Kuprijanova zrodila, kde jinde než v lůně Slovanů, v Makedonii) a Daliborem Dobiášem (českým bohemistou, který mimo jiné do antologie vybíral české básníky) je komentářem k samotné antologii. Na osmi hustě potištěných stranách se tu autoři snaží v kostce podat dějiny české poezie za uplynulých šedesát let, což je pokus více než smělý, zvláště když si uvědomíme, že se Češi sami v poslední době potýkají s neexistencí kvalitních a nezaujatých Dějin české literatury. Autoři předmluvy se omezují na výčet domácích tradic, na něž navazovali autoři zahrnutí do antologie, konstatujíc, že česká literatura začíná v podstatě národním obrozením a snahou vymanit se zpod německého jha. V daleko větší míře se pak věnují vlivům ze zahraniční. Neznalý čtenář by si tak pomyslel, že žádná česká poezie by neexistovala bez německé literatury či vlivu francouzských avantgardistů a surrealistů. Neméně záhadné a zavádějící je i teritoriální rozdělení české literatury na českou, moravskou a slezskou, které však pro nedostatek místa zůstává neobjasněno. Ruský čtenář zvyklý na nedozírné dálky své země a množství malých národů, které v ní sídlí, nabude představy, že Čechy musí být tvořeny jednotlivými kmeny oddělenými pevnými hranicemi, které se pak projevují i v oblasti slovesnosti, protože například Slezanům je vlastní naprosto samostatná poetika, pro níž je charakteristický vlastní originální systém obraznosti. (12) Následuje dlouhá řada jmen českých básníků, ať již se do antologie dostali či nikoli, přerušovaná ukázkami básní. Vše uzavírá neblaze očekávané vyřešení zmíněné hádanky: Hlavním, co spojuje autory je český jazyk, talent a básnické mistrovství. (18)

Ústřední část antologie, tedy samotné zrcadlově uspořádané texty (český originál proti ruskému překladu) vyvolává další naléhavou otázku: Co je klíčem k posloupnosti autorů? Ti jsou za sebou poskládáni podle data narození – od roku 1926 do roku 1975 (stejně tak jsou řazeny i biografické údaje na konci knihy, které se tak stávají naprosto nepřehlednými). Samozřejmě že takové řazení by mohlo být relevantní například u šlechtického rodokmenu. Jenže pokud bychom si kladli takový zvláštní cíl, sestavit básnický rodokmen českých autorů, museli bychom vycházet nikoli z data narození, ale přinejmenším z data, kdy ten který básník začal psát verše, nebo alespoň, kdy mu vyšla první sbírka.

Na překladech se podíleli ruští studenti bohemistiky i básníci, kteří verše převáděli z podstročniků. Výsledkem jsou texty, za nimiž je mnohdy skutečně čitelná snaha o pochopení originálu, o jeho interpretaci a jeho zasazení do vlastního poetického chápání. Nejspornějším je v této části samotný výběr autorů. Do antologie dostali ti, kteří v českých čítankách pro gymnázia figurují nanejvýše jen jako doplněk a do toho, aby se stali maturitní otázkou mají ještě bohužel daleko, a zároveň i tací, jejichž přítomnost je více než sporná a výběr z jejich veršů více než zavádějící. Samozřejmě, že snaha o propagaci české kultury za hranicemi je chvályhodná. Avšak tento způsob zdá se být poněkud nešťastným, neboť kvantita není kvalita... Navíc v poezii druhé poloviny 20. století se zřetelněji než kde jinde proplétají básnické osudy s osobními a dějinnými událostmi, které nejsou v knize ani v nejmenším nastíněny, daleko spíše jsou zamlženy. Čtenáři nezbude než sáhnout mimo tuto hromadu českých básníků s cedulkou: Toto je česká poezie!, aby zjistil, co všechno může česká poezie být.

 

 

© Alena Machoninová
článek vyšel v  Kulturním týdeníku A2, 2005/5
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 72 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

61%čtenáři

zhlédnuto 2077x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce