Rushdie, Salman: Shalimar the Clown

Rushdie, Salman
Shalimar the Clown

recenze beletrie zahraniční

Románem Shalimar the Clown (2005) se Salman Rushdie snaží odpovědět na otázku, jak se mohlo z oblasti proslulé tolerancí a liberalismem stát přes noc jablko sváru a válečné pole a jak z jejích obyvatel, známých do té doby tak spíše kuchařským a pěstitelským uměním, mohli povstat nejmilitantnější a nejkrutější bojovníci džihádu na světě.

Rushdieho pláč nad ztraceným rájem
Salman Rushdie: Shalimar the Clown, Random House, New York 2005, 398 stran, 25.95 USD

Na jednom z mnoha veřejných čtení svého nejnovějšího románu Shalimar the Clown na podzim 2005 se Salman Rushdie kromě odpovědí na dotazy typu „Jakou část dne nejraději píšete?“ podrobněji rozhovořil o rodné Indii a také o Pákistánu, místu, kam jeho rodiče odešli z Indie v roce 1964. Při této příležitosti zmínil Kašmír a přirovnal tuto oblast a její obyvatele k Polsku. Pro Středoevropana může znít podobné přirovnání poměrně překvapivě, zvlášť pokud se dozví, že Poláci figurují v úplně stejných vtipech, v jakých si Češi berou na paškál „policajty“ a popřípadě blondýny. Ve výsledku vytvářejí totiž tyto vtipy dojem, že Kašmířané jsou viděno očima okolních národů (stejně jako Poláci očima Angličanů) národ trochu přihlouplých a do značné míry lenivých obyvatel, kteří by ani za nic nevyměnili pohodlí svých domovů a už vůbec by se nenamočili do nějakých bojů o vyšší cíle, ať již politického či náboženského rázu.

Románem Shalimar the Clown (2005) se Salman Rushdie snaží odpovědět na otázku, jak se mohlo z oblasti proslulé tolerancí a liberalismem stát přes noc jablko sváru a válečné pole a jak z jejích obyvatel, známých do té doby tak spíše kuchařským a pěstitelským uměním, mohli povstat nejmilitantnější a nejkrutější bojovníci džihádu na světě. Jak je možné, že se Kašmír, kdysi nejbohatší a zároveň nejospalejší provincie, proměnil z doslovného ráje na místo ze všech nejchudší a nejproklínanější? Co vedlo muslimské a hindské obyvatele, aby po staletích pokojného soužití a vzájemné úcty najednou obrátili zbraně proti sobě?

Nebyl by to Salman Rushdie, kdyby pro svůj nejnovější román neužil stejné literární metody, která se mu již tolik osvědčila v minulosti – u Dětí půlnoci a Hanby. Pro zachycení své verze dějin Kašmíru zvolil opět alegorii, tentokráte využívající milostného příběhu Boonyi, klauna Shalimara a ostatních lidí zapletených do jejich tragického vztahu. Osud každého z protagonistů představuje ve své podstatě přímou paralelu k situaci v Kašmíru. Každý z nich – ve vší odlišnosti – zobrazuje jednu z mnoha stránek, které vývoj v této oblasti vykazoval.

Boonyi i Shalimar pocházejí z vesnice Pachigam, která je po celé zemi proslulá kuchařským uměním, především bankety o minimálně 36 chodech spojenými s varietním představením, které obstarávala ta část vsi, která sice nebyla obdařena talentem v oblasti gastronomie, ale až téměř nadpřirozeným kouzelnickým talentem či, jako v případě klauna Shalimara, dovedností kráčet po visutém laně. Nezvykle mírumilovná a přátelská symbióza muslimských a hindských obyvatel Pachigamu, přinášející vsi nejen celonárodní proslulost, ale především mimořádné finanční zabezpečení, není narušena ani v okamžiku, kdy se prozradí sexuální vztah mezi dvěma stěžejními protagonisty představení, věkem ještě dětmi - muslimského provazochodce klauna Shalimara a krásné hindské tanečnice Boonyi, která jej, váhajícího a nezkušeného, svede. Netuší však, jak zásadní byla pro Shalimara ona noc, kdy se stal mužem, a především nedokáže v dané chvíli plně pochopit vážnost přísahy, ke které ji Shalimar té samé noci zavázal:

„Neopuštěj mě,“ řekl a převalil se na záda, slastně vzdychaje. “Teď mě neopouštěj, nebo ti nikdy neodpustím. Pomstím se. Zabiju tě a pokud budeš mít děti s jiným mužem, zabiju je také.“

Boonyi jako by představovala jednu část místního obyvatelstva, ne příliš svázanou náboženskými dogmaty a plně užívající radostí života. Okamžik, kdy zradí Shalimara, není jen počátkem jejího tragického konce, ale předznamenává též konec pozemského ráje v Pachigamu. Boonyina avantýra s americkým ambasadorem je paralelou k pákistánskému koketování s Amerikou a přirozeně končí prozrazením. Naivní sny se rozplývají a Boonyin morální i tělesný rozklad je završen porodem nemanželské dcery, které se musí pro vlastní záchranu vzdát. Není se však již kam vrátit. Její blízcí ji prohlásili za mrtvou a jen zásah rodičů zastavil Shalimara od naplnění přísahy. Boonyi však velmi dobře ví, že se jim pouze podařilo oddálit nevyhnutelné. Dlouhá léta trpělivě čeká na smrt z rukou manžela a stejně jako většina obyvatel čeká s obavou, co jí přinese zítřek z rukou bývalých přátel a sousedů.

Podobnou proměnou prochází i klaun Shalimar. Z nadaného provazochodce, citlivého a po vzdělání dychtícího chlapce, se přes noc stává bojovník džihádu, nemilosrdný a zabíjející na počkání, nájemný vrah a terorista. Boonyi ho zradila hned dvakrát. Nejprve ho připravila o idylické dětství plné tajuplných příběhů a kouzelnických vystoupení tím, že ho proti jeho vůli uvedla do světa dospělých. Podruhé, když ho opustila, aniž by si uvědomovala oběť, kterou Shalimar jejich vztahu přinesl, a když dala přednost luxusu a bohatství před jeho láskou. Shalimar v sobě zabíjí veškeré city, nejen k Boonyi, ale i k lidem obecně, a vydává se na dlouhou a krvavou cestu pomsty. Rushdie nedefinuje Shalimarovu proměnu ani politicky, ani nábožensky. Spíše poukazuje na to, jak prostě lidská může být motivace některých teroristů. Stačí málo, zklamání či osamělost, a do té doby zcela neškodní kouzelníci a kuchaři se stanou stroji na zabíjení.

Román Shalimar the Clown je druhým románem, který Rushdie situoval též do Spojených Států. Po Zběsilosti (Fury, č. Paseka 2004), která nebyla publikem ani kritikou přijata nikterak nadšeně, se tentokráte vydal zcela novou cestou a vdechl život dvěma postavám, které se staly protiváhou Boonyi a Shalimarovi. Americký ambasador Max Ophuls, onen svůdce Boonyi, je pravděpodobně první opravdu velkou „západní“ postavou, kterou kdy Rushdie ve svém románu stvořil. Rushdie v něm oživil mýtus velkého západního hrdiny, bojovníka ve francouzském odboji, padělatele, specialistu na asijský terorismus a především mimořádně aktivního a společenského člověka, byť v mnoha situacích trochu povrchního a zjednodušujícího. Tento všemi obdivovaný a uznávaný „hrdina“ se však jako indický ambasador chová spíše jako bývalí koloniální důstojníci, když žije v bublině luxusního života velvyslance a přehlíží zásadní odlišnosti mezi životem svým a místních lidí. Jeho hra na profesora Higginse a Lízu Doolittlovou, kterou sehraje s Boonyi, je stejně bezohledná, jako byla ve slavné Shawově hře. To, co stvořil, ho nejen po čase přestane bavit, ale dokonce se mu hnusí. Vytvořil mutanta, hybrid, který pozbyl své původní krásy a bezprostřednosti, ale nedokázal naplnit cíle, které mu jeho nový stvořitel předurčil. Co s takovým nepovedeným výtvorem? Není nic jednoduššího, než svěřit osud Boonyi do rukou jiných, kteří ho za něj vyřeší. Max Ophuls je tak další z řady literárních postav anglických a amerických intelektuálů či úředních autorit, kteří přišli do Indie či Pákistánu s dobrou vůlí, ale díky zaslepenosti a lpění na západním pohledu na svět se v celkovém důsledku chovali jako sloni v porcelánu.

Dcera Maxe Ophulse a Boonyi, pojmenovaná matkou jako Kašmíra, ale přejmenovaná otcem na India, je přesně takovým ideálním křížencem, který se její otec pokoušel vytvořit z její matky. Její životní příběh a snad již jen výběr jmen jsou přímou paralelou k historii Kašmíru. Celá léta netuší, kdo vlastně je a odkud pochází, a když to nakonec zjistí, je ještě mnohem více rozpolcená. Stejně jako obyvatelé Kašmíru neví, ke které straně se má přidat, kdo jsou její přátelé, komu může věřit, které náboženství je to správné. Ty nesprávné chrámy byly rozvaleny, ženy se musely zahalit, sousedé, kteří nebyli zabiti či nemuseli odejít pryč, jsou najednou někým, s kým se nesmí mluvit, jejichž jídlo se nesmí jíst a jejichž písně zpívat či tance tančit. V Indii (Kašmíře) Ophulsové zbylo to krásné z její matky, jakási připomínka toho dávného ráje, a zároveň v ní je i mnoho nového ze světa, kterému již nikdo z dřívějška nerozumí.

Když psal ve svých dřívějších románech Rushdie o Indii a vyhlášení nezávislosti či o poválečném Pákistánu, byla to vždy období, která znal především z doslechu a většinou nezažil přímo. V případě románu Shalimar the Clown se pustil do tématu, které je jeho srdci velmi blízké – do příběhu obyčejných lidí v Kašmíru. Proto nabývá román v několika místech na pro Rushdieho netypické citové intenzitě. Tato místa zaznívají mnohde jako nářek nad zničenou idylou a promarněnými lidskými životy a zároveň jako výčitka těm, kteří se o tuto zkázu zasloužili. Rushdieho hněv se podepisuje i na jinak tradiční jazykové stránce románu. V nejvyhrocenějším místě se autor dokonce nechává touto emocí strhnout k pro něj ne příliš typické syntaktické hře. (Viz ukázka)

Mnozí kritici mohou oprávněně namítnout, že román Shalimar the Clown nepředstavuje v díle Salmana Rushdieho nic nového. Je možné zařadit ho bez většího přemýšlení po bok Dětí půlnoci a Hanby. Vrátil se k tématu, které se ho osobně dotýká, a zpracoval ho tak, jak se od něj očekává. Je to přesně ten Rushdie, kterého všichni čtou a chtějí číst. Možná je chudší o onu hru s nečekanými kontrasty, o groteskní nadsázku a nadpřirozenou hravost. Avšak na druhou stranu jde o významný posun. Za prvé se Rushdie dokázal postavit čelem ke zcela současným problémům terorismu a náboženského fanatismu, aniž by byl poplatný společenskému ovzduší po 11. září 2001, za druhé do svého alegorického historického světa vpustil i postavy ze zcela jiného prostředí. Max Ophuls, jeho dcera India či manželka Peggy tak vstoupili ve velkém stylu do barevného a fantaskního světa, kde doposud vládly postavy pákistánské a indické.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 151 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Václav, 10.07.2008 11:42
Rushdie, Salman: Shalimar the Clown
viz HOST 2006, č. 4
Vložil: vlad, 16.06.2007 22:57
Rushdie, Salman: Shalimar the Clown
Už je známo, kdy román vyjde česky? Nemohu se dočkat!
Vložil: Sofi, 06.02.2006 14:11
Rushdie, Salman: Shalimar the Clown
Je to super autor.Niet co dodat
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 3769x

Inzerce
Inzerce
Inzerce