Rushdie, Salman: Děti půlnoci

Rushdie, Salman
Děti půlnoci

ukázka beletrie zahraniční

Narodil jsem se v Bombaji... za onoho času. Ne, to ne­půjde, tomu datu se nemohu vyhnout, narodil jsem se 15. srpna 1947 na soukromé porodnické klinice doktora Narlíkara. Ráno, nebo večer? Doba je také důležitá. Tak tedy: v noci. Ne, musím být mnohem...

Díra v prostěradle
Salman Rushdie: Děti půlnoci. Překlad Pavel Dominik. Mladá fronta, Praha 1995, 710 stran

Narodil jsem se v Bombaji... za onoho času. Ne, to ne­půjde, tomu datu se nemohu vyhnout, narodil jsem se 15. srpna 1947 na soukromé porodnické klinice doktora Narlíkara. Ráno, nebo večer? Doba je také důležitá. Tak tedy: v noci. Ne, musím být mnohem... Ve skutečnosti s úderem půlnoci. Ručičky hodin mě při mém příchodu na svět uctivě pozdravily sepnutými dlaněmi. Ale no tak, prosím tě, ven s tím. Jen to vyklop: přesně v okamžiku, kdy Indie získala nezávislost, vyhrnul jsem se já na svět. Hlasité lapání po dechu. A za oknem ohňostroj a jásající davy. Pár vteřin nato si můj otec urazil palec; ale jeho úraz byl pouhou hloupostí ve srovnání s tím, co v tom okamžiku obklopeném tmou postihlo mě, neboť vinou magické tyranie oněch způsobně salutujících ručiček jsem byl záhadným způsobem připoután k historii, mé osudy byly navěky přikovány k osudům mé země. Po následující tři desetiletí pro mě nebylo před nimi úniku. Jasnovidci věštili můj příchod, noviny ho velebily, poli­tikové potvrzovali moji autentičnost. Ale co tomu říkám já, se mě nikdo nikdy nezeptal. Já, Salím Sináí, jemuž později říkali rozličnými jmény – Utřinos, Strakoš, Pětichlup, Čumák, Buddha a dokonce Měsíček, jsem pevně uvízl v předivu Osudu – což pro mě i v těch nejlepších dobách znamenalo značné nebezpečí. A to jsem si ten­krát neuměl ani utřít vlastní nos.

Nyní se nicméně čas (jelikož mi přestal být k užitku) nachyluje. Zanedlouho mi bude jednatřicet. Snad. Pokud mi to dovolí mé rozpadávající se, vyplundrované tělo. Nemám však naději, že si zachráním život, nemohu do­konce ani počítat s tisícem a jednou nocí. Musím praco­vat rychle, rychleji než Šeherezáda, má-li můj život na­konec mít nějaký smysl – ano, smysl. Přiznávám: více než čehokoli jiného se bojím absurdity.

A přitom je tolik příběhů, přehršle příběhů, které vám musím vypravovat, tak nesmírná je směsice vzá­jemně propletených životů událostí zázraků míst a zvěstí, tak nekonečné je prolínání nepravděpodob­ného a přízemního! Jsem polykačem životů; a abyste mě poznali, abyste poznali byť jen jediné mé já, budete muset všechna ostatní spolknout jakbysmet. Strávené davy ve mně do sebe strkají a vrážejí; a já, veden pou­ze vzpomínkou na velikánské bílé prostěradlo s při­bližně kulatým otvorem o průměru nějakých osmnáct centimetrů, vystřiženým uprostřed, křečovitě se chytaje snu o tom děravém, zohaveném čtverci plátna, který je mým talismanem, mým kouzelným sezamem, se musím pustit do té lopoty a nově poskládat svůj život od oka­mžiku, v němž skutečně začal, to jest takových dvaatři­cet let před něčím tak zjevným, tak současným, jako je mé hodinami ujařmené, zločinem poskvrněné narození.

(To prostěradlo je čirou náhodou taky poskvrněné – třemi kapkami staré, vybledlé červeně. Jak stojí v korá­nu: Cti ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil!)

Jednoho kašmírského rána počátkem jara roku 1915 se můj dědeček Adam Azíz chtěl pomodlit a přitom se praštil do nosu o mrazem ztvrdlou hroudu země. Z levé nosní dírky mu vyžbluňkly tři kapky krve, v zimavém vzduchu okamžitě ztuhly a ležely mu před očima na modlitebním koberečku, proměněné v rubíny. Zvolna se narovnával, dokud zase neklečel s hlavou vztyčenou, a zjistil, že slzy, jež mu vyhrkly do očí, také změnily skupenství; a v tom okamžiku, když si štítivě vytíral z řas démanty, si předsevzal, že už nikdy nepolíbí zem kvůli žádnému bohu ani člověku. To rozhodnutí v něm však zanechalo díru, prázdné místo v jisté životně důležité niterné ko­můrce, a vydalo jej napospas ženám a historii. Navzdory nedávno ukončenému lékařskému vzdělání si to zprvu neuvědomil, zvedl se, svinul kobereček do tlustého čvaňháku, zastrčil ho pod pravou paži a jasným pohle­dem, nezkaleným démanty, přelétl údolí.

Svět znovu ožil. Po zimním těhotenství v ledové sko­řápce se údolí proklovalo na čerstvý, byť provlhlý a žlu­tý vzduch. Pod zemí čekala na svoji chvíli nová tráva; hory se na léto uchýlily do svých horských zotavoven. (V zimě, kdy se údolí scvrklo pod ledovým příkrovem, hory okolo města na jezeře se stáhly a zlověstně cenily zuby.)

Tenkrát ještě nestál vysílací stožár a nad ulicemi Šrínagaru a jezerem se stále tyčil Šankaráčárjův chrám, malý černý puchýřek na olivově šedém vrchu. Tehdy se na břehu jezera ještě nerozkládal vojenský tábor, žádné ko­lony maskovaných nákladních aut a džípů, podobné ne­konečným hadům, neucpávaly úzké horské cesty a za horskými hřebeny za městečky Bárámúla a Gulmárg se neskrývali žádní vojáci. Tenkrát nebyli cestovatelé stří­leni jako vyzvědači za to, že si fotili mosty, a kromě hausbótů na jezeře, patřících Angličanům, se údolí – navzdory všem jarním obrodným proměnám – od časů mughalské říše takřka nezměnilo; ale oči mého dědečka – které byly, podobně jako všechno ostatní na něm, staré pětadvacet let – viděly všechno jinak... a začal ho svědit nos.

Odhalím před vámi tajemství dědečkova nového po­hledu: předešlých pět let, pět jar, strávil daleko od domo­va. (Ta hrouda, třebaže její přítomnost byla velmi důleži­tá, jak se tak skrčila pod náhodný záhyb modláku, byla v jádru pouhým katalyzátorem.) Nyní, po návratu, hle­děl na všechno zcestovalýma očima. Namísto nádhery mrňavého údolíčka, obklíčeného obřími zuby, si všiml, že obzor je úzký a na dosah ruky; a zesmutněl, že je doma a že má pocit tak naprosté uzavřenosti. Připadalo mu také – kdoví proč – jako by jeho rodišti byl proti srsti jeho učený, stetoskopem ověnčený návrat. Pod zimním ledem bylo dosud chladně neutrální, ale teď už nebylo pochyb: léta strávená v Německu jej vrátila do nepřátel­sky naladěného prostředí. Po mnoha letech, až se zmíně­ný otvor v jeho nitru ucpe nenávistí a on se přijde oběto­vat k svatyni černého kamenného boha v chrámu na kop­ci, pokusí se vyvolat v paměti jara, která strávil jako dítě v ráji, a jaké to bylo, než daleké cesty a hroudy a tanky obrátily všechno vzhůru nohama.

To ráno, kdy jej údolí, obalené modlitebním kobereč­kem jako rukavicí, prásklo do nosu, snažil se nesmyslně tvářit, jako že se nic nezměnilo. V štiplavém mrazu čas­ného jitra tedy vstal, předepsaným způsobem se omyl, oblékl, nasadil si otcovu perziánovou čapku a odnesl kobereček, svinutý do tlustého viržinka, do malé zahra­dy u jezera před starým tmavým rodinným domem a rozvinul ho na již čekající hroudu. Půda pod nohama mu připadala ošidně měkká a vyvolávala v něm součas­ně pocit nejistoty i blažené nevědomosti. „Ve jménu Bo­ha milosrdného, slitovného...“ – úvodní verš, přeříkaný se sepnutýma rukama připomínajícíma knihu, jistou část jeho bytosti utěšil, ale jinou – větší – zneklidnil – „...Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého...“ – jenomže v té chvíli mu do hlavy vpadl Heidelberg; byla tu Ingrid, zkrátka jeho Ingrid, v jejímž obličeji se zračilo pohrdání nad jeho papouškováním obráceným k Mekce; a také jeho přátelé Oskar a Ilse Lubinová, anarchisté, zesměš­ňující jeho modlitbu svými antiideologiemi – „milosrd­nému, slitovnému, vládci dne soudného!...“ – Heidel­berg, kde nejen studoval medicínu a politiku, ale také se dozvěděl, že Indii – tak jako rádium – „objevili“ Evro­pané; dokonce i Oskar byl naplněn obdivem k Vascovi da Gama, a právě to nakonec odloučilo Adama Azíze od jeho přátel, jejich víra, že on je jaksi výmyslem jejich předků – „...Tebe jediného vzýváme, Tebe jediného prosíme o pomoc...“ – tak tedy na tom byl, navzdory jejich přítomnosti ve své hlavě se pokoušel o opětné spo­jení se svým dřívějším já, které nedbalo jejich vlivu, ale vědělo všechno, co vědět mělo, kupříkladu o pokoře, o tom, co dělal v té chvíli, kdy jeho ruce, vedené starými vzpomínkami, vylétly třepetavě nahoru, s palci přitisk­nutými na uši a roztaženými prsty, když klesl na kolena – „...veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí svou...“ Ale nepomohlo to, uvízl v podivném mezizemí, uvězněn mezi vírou a nevírou, a tohle byla koneckonců pouhá šaráda – „...ne těch, na něž jsi roz­hněván, ani těch, kdo v bludu jsou“. Dědeček sklonil čelo k zemi. Naklonil se dopředu a země, přikrytá kobe­rečkem, se mu zvedla v ústrety. A teď přišla chvíle hrou­dy. V témže okamžiku jako pokárání od Ilse-Oskara-Ingrid-Heidelbergu, ale i od údolí a Boha, udeřila jej hrouda do špičky nosu. Vyhrkly rubíny a diamanty. A můj dědeček, prudce se narovnávaje, dospěl k ce­loživotnímu předsevzetí. Postavil se. Sbalil viržinko. Dlouze se zahleděl na druhý břeh jezera. A byl navěky vklíněn do onoho meziprostoru, neschopen vzývat boha, v jehož existenci nedokázal zcela nevěřit. Trvalá změna: prázdno.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2452x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce