Rushdie, Salman

Rushdie, Salman

portrét beletrie zahraniční

Britský spisovatel indického původu Salman Rushdie.

Salman Rushdie

Britský spisovatel indického původu Salman Rushdie se narodil v Bombaji 19. 6. 1947 v liberální muslimské rodině, která později přesídlila do Pákistánu a pak do Velké Británie. Jeho otec byl obchodník, vzdělání získal v Cambridgi. Ve čtrnácti letech byl Rushdie poslán na Rugby School v Anglii. V roce 1968 pak dokončil studium historie na King’s College v Cambridgi. Poté pracoval krátce v televizi v Pákistánu, byl hercem v divadelní skupině v Oval House v Kenningtonu a v letech 1971-1981 pracoval jako reklamní textař.

Zkušenost vystěhovalectví, exilu, je důležitou součástí Rushdieho díla, stejně jako zkušenost s kulturou Východu a Západu; sám autor říká ve své knize povídek Východ, Západ (1994), že on je tou čárkou mezi nimi.

Jako romanopisec debutoval Rushdie v roce 1975: alegorický román Grimus obsahuje prvky sci-fi a je založen na sufijské poémě z 12. století Ptačí sněm. Titul románu je anagramem jména „Simurg“, což je bájný, nesmírně moudrý pták z předislámské perské mytologie.

Až o šest let později, v roce 1981, vychází Rushdieho mistrovský román a dosavadní vrchol jeho díla, obsáhlé Děti půlnoci, které mu vynesly prestižní britské ocenění Booker Prize a mezinárodní slávu a úspěch u kritiky i čtenářů. Románem se Rushdie zařadil mezi autory tzv. magického realismu. Jde o jakousi alegorickou, fiktivní a komickou verzi dějin postkoloniální Indie. Hlavní hrdina a vypravěč Salím Sináí (a spolu s ním i další tisíc dětí, což je jeden z mnoha odkazů na Tisíc a jednu noc) se narodil v okamžiku, kdy Indie získala o půlnoci 15. srpna 1947 nezávislost. Jeho verze dějin je však nevěrohodná stejně jako všechny vzpomínky, jako všechny pokusy spojit individuální autobiografii s historií. Jazykově košaté a fantaskně bohaté mnohovrstevnaté vyprávění připomene jednak postupy evropské experimentální prózy (L. Sterne, J. Joyce či S. Beckett), jednak latinskoamerický „magický realismus“ (J. L. Borges, G. García Márquez).

Další román Hanba (1983) je podobně pojatou „historií“ Pákistánu. Rodinná historie slouží jako metafora pro celou zemi. Kniha opět obsahuje řadu originálních prvků a spojení protichůdných postupů. Po reportážní knize o Nikaraguy Jaguárův úsměv (1987) vydal Rushdie obsáhlý a čtenářsky náročný román Satanské verše (1988), za nějž získal Whitbreadovu cenu. Tímto dílem, resp. tím, co následovalo po jeho vydání, si Rushdie získal největší proslulost. Snové pasáže románu, v nichž jedna z hlavních postav má jako zdvojené alter-ego archanděla Gabriela a Proroka Mohameda, se staly příčinou tragického nedorozumění a špatného výkladu, který vedl ke skandálnímu odsouzení autora k trestu smrti (fatwa) z úst iránského duchovního vůdce Chomejního v únoru 1989. Rushdie se musel několik let skrývat, měnit místa pobytu a být hlídán bodyguardy na každém kroku. Rozpadlo se mu přitom jeho druhé manželství a na jeho další díla bylo vždy pohlíženo skrze tuto nepříjemnou aféru. Jen málokterá kniha v dějinách literatury vyvolala takovou hysterii, nedorozumění, mylné výklady a odsouzení; málokterá kniha byla tak málo čtena a přece tolik kritizována, odsuzována a haněna nebo naopak oslavována a dávána za příklad spisovatelské odvahy a svobody projevu. Kdo však náročný román pozorně přečetl, mohl se přesvědčit, že Rushdie rozhodně nemínil zneuctít islám a pobouřit muslimy; šlo mu naopak o široce pojatý obraz současného světa bez časových a geografických hranic, ale též bez jasných hranic mezi skutečností a snem. Fatwa nebyla dodnes odvolána, stále je vypsána odměna na Rushdieho hlavu; iránská vláda se však od fatwy distancovala a Rushdie se už neskrývá. Kritiku si v době této aféry vysloužila mj. i Švédská akademie, když autorovi neudělila Nobelovu cenu, která měla být nejen uznáním jeho nepochybných spisovatelských kvalit, ale také podporou pronásledovanému autorovi a podporou svobody slova. O celé záležitosti vznikla mj. kniha Carmel Bedfordové Případ Rushdie – Osm let zápasu za svobodu projevu, která vyšla i česky (Mladá fronta 1997).

Výjimkou v jeho díle je následující román Hárún a moře příběhů (1990), pohádková kniha nejen pro děti, jazyková a intertextuální hříčka, průzračný příběh právě o síle příběhů a vyprávění; možná trochu připomene Nekonečný příběh Michaela Endeho. Román Maurův poslední vzdech (1995) je rodinnou kronikou a pohledem na současnou Indii a připomene autorova nejlepší díla, Děti půlnoci a Hanbu.

Rozsáhlá Zem pod jejíma nohama (1999), opět velmi košaté a jazykově bohaté vyprávění, je novodobou verzí mýtu o Orfeovi a Euridice a odehrává se ve světě rockových hvězd; mytologie se tu mísí s prvky sci-fi, romance s melodramatem, vážnost s ironií. Název románu a autorova báseň z této knihy se staly dokonce podkladem pro hit irské rockové skupiny U2.

Nepříliš rozsáhlý román Zběsilost (2001) se odehrává v New Yorku, kam se Rushdie přestěhoval v roce 2000, kdy se rozpadlo jeho třetí manželství. Hlavní postava, bývalý univerzitní profesor Malik Solanka, se snaží najít v New Yorku nový život a klid, setká se však s násilím. Román je přirovnáván k dílům amerických postmodernistů Thomase Pynchona a Dona DeLilla, nemá však ani jejich přesvědčivost, ani vypravěčskou sílu předchozích autorových děl.

Hlavním tématem zatím posledního románu Klaun Šalímar (2005) je extrémismus. Kniha vypráví o dvou vesnicích v Kašmíru, z jejichž obyvatel se stanou nepřátelé. Rushdie reaguje v novém díle na současné události a problémy, které hýbou světem. Jako člověk multikulturní, jako světoobčan s bohatými zkušenostmi s Východem i Západem, s Asií, Evropou i Amerikou, s exilem i životem „v podzemí“, je k tomu jistě velmi dobře vybaven.

Salman Rushdie dnes nepochybně patří k nejvýraznějším světovým spisovatelům. Charakteristická je pro něj mj. bohatá práce s jazykem. V českém prostředí se mu dostalo výtečného partnera v postavě překladatele Pavla Dominika, který do češtiny přeložil již většinu jeho románů. Z devíti románů vyšlo česky zatím sedm, P. Dominik jich přeložil pět. Dále vyšel česky soubor povídek Východ, Západ.

Rushdie je také autorem dvou obsáhlých souborů esejů: Imaginary Homelands (1991) shrnují esejistiku a kritiky z let 1981-1991, Step Across This Line (2003) pak esejistiku a publicistiku z let 1992-2002.

Přehled díla a českých překladů
Grimus (1975)
Midnight’s Children (1981; č. Děti půlnoci, Mladá fronta 1995)
Shame (1983; č. Hanba, Odeon 1990, Paseka 2004)
The Jaguar Smile: A Nicaraguan Journey (1987)
The Satanic Verses (1988; č. Satanské verše, 1995)
Haroun and the Sea of Stories (1990; č. Hárún a moře příběhů, Mladá fronta 1994)
In Good Faith (1990)
Imaginary Homelands: Essays and Criticism 1981-1991 (1991)
Wizard of Oz (1992)
East, West (1994; č. Východ, Západ, Labyrint 1997, Euromedia Group 2006)
The Moor’s Last Sigh (1995; č. Maurův poslední vzdech, Mladá fronta 1999)
The Ground Beneath Her Feet (1999; č. Zem pod jejíma nohama, Paseka 2001)
Fury (2001; č. Zběsilost, Paseka 2003)
Step Across This Line: Collected Nonfiction 1992-2002 (2003)
Shalimar the Clown (2005)

 

Diskuse

Vložil: Vlad, 16.06.2007 23:46
Rushdie, Salman
Nechci upírat autorovi portrétu vlastní názor, ale chtěl bych ho jen zkritizovat - on totiž moc vlastní není. Naprosto nesouhlasím s neustálým přežvykováním určitých tezí, které se o autorech objeví někdy na začátku kariéry (a tehdy snad měly nějáký smysl), ale dnes se míjejí se skutečností. Rushdie... je zcela vyjímečný autor, kterého nelze přidobňovat ani experimentátorům, ani magickým realistům. Řeči o nevěrohodné verzi dějin v Dětech půlnoci jsou jen plácání - mnohem zajímavější by bylo srovnání s pojetím dějin v Zemi pod jejíma nohama. Ovšem jako nejlepší vtip mi přijde věta o přirovnání Zběsilosti s romány Pynchona a DeLilla, že však nedosahuje jejich přesvědčivosti. Oba ti autoři jsou též výluční a mám k nim respekt. Avšak jejich romány jsou ryze intelektuálně odtažité, zatímco Rushdie je intelektuálně přitažlivý. Jsou to stejné polopravdy, jaké prezentuje třeba Markéta Musilová v recenzi na Klauna Šalímara, když říká že je to to "přesně ten Rushdie, kterého všichni čtou a chtějí číst". Připomíná mi to psaní o Satanských verších v době, kdy je ještě nikdo nečetl. Myslím že by si S.R. zasloužil trochu více invence a vypíchnutí věcí, kterými převyšuje ostatní spisovatele a ne jen věčné opisování vět o tom komu je podobný. Rushdie není nikomu podobný. Podobnost mezi Márquézem a Rushdiem je zcela povrchní. Zkrátka, když píšete o někom výlučném a originálním, zkuste to i vy, nebo si raději naostřete pero na někoho, kdo je mu podobný.
Vložil: Milan Valden, 07.02.2006 09:15
Rushdie, Salman
Omlouvám se, P. Dominik přeložil pět románů.
Vložil: k, 06.02.2006 15:55
Rushdie, Salman
Urcite prelozil P.Dominik 6 romanov? Mne vychadza len 5 + niektore poviedky z Vychod, Zapad. Podla NKP: Hárún a moře příběhů / Salman Rushdie ; z angl. přel. Michal Strenk, Pavel Šrut. Este ostavaju Satanske verse, ale vrabce cvirikaju, ze tie prekladal niekto iny.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7159x

Inzerce
Inzerce