Rjú Murakami (pravým jménem Rjúnosuke Murakami), „enfant terrible“ japonské literatury, patří bezesporu mezi nejvýraznější představitele japonské moderní prózy. I když v zahraničí zatím není příliš znám, v Japonsku je jeho popularita srovnatelná s popularitou jeho jmenovce Haruki Murakamiho.

V porovnání s Haruki Murakamim jsou knihy tohoto „kronikáře ztracené generace“ dějově ponurejší a realističtější. Často cynicky popisuje šokující scény plné brutálního násilí a sexu i v jeho nejperverznějších podobách. Jeho mladí hrdinové vedou převážně prázdný život, někdy na hranici zločinu, bez iluzí a naděje v lepší budoucnost v japonské materialistické společnosti.

Rjú Murakami se narodil 19. 2. 1952 v přístavním městě Sasebo s americkou vojenskou základnou v prefektuře Nagasaki. Jako student se aktivně zapojil do protestního hnutí proti vojenské přítomnosti USA v Japonsku. Po střední škole začal studovat v Tokiu na umělecké vysoké škole Musašino, avšak studií zanechal a začal se plně věnovat literární tvorbě. Je silně ovlivněn západní kulturou, hluboce se zajímá o historii a ekonomii.

Již jeho první dílo, krátká novela Kagirinaku tómei ni čikai burú (Nekonečná téměř průhledná modř), která se zabývá promiskuitou a drogovou závislostí mezi revoltující japonskou mládeží, vzbudila velkou pozornost mezi kritiky i mezi čtenáři. Děj novely se odehrává mezi mladými lidmi v japonském městečku s americkou vojenskou základnou. Její mladí hrdinové se zajímají výhradně o sex, drogy a rokenrol. Samotný příběh je velice ponurý, obsahuje řadu násilných scén, popis předávkování drogami a sebevraždu a vyjadřuje celkovou deziluzi mladé generace. Za tuto knihu Murakami obdržel v roce 1976 jak cenu v literární soutěži časopisu Gunzó pro nové autory, tak i prestižní literární cenu Akutagawa šó. Kritici vyzdvihovali autorův nový literární styl, avšak někteří z nich novelu označili za dekadentní, s pornografickými prvky. Kniha se stala okamžitě bestsellerem (bylo prodáno přes dva miliony výtisků) a později byla i zfilmována, přičemž Murakami byl jak autorem scénáře, tak i režisérem této filmové verze.

V roce 1980 Murakami vydal další významnou, již mnohem delší novelu Koin rokká bebízu (Děti z nádražních skřínek). Hlavní hrdinové tohoto surrealistického příběhu – chlapci Haši a Kiku – byli ještě jako kojenci odloženi v létě roku 1972 svými matkami do skřínek na mince v úschovně zavazadel na tokijském nádraží. Mezi oběma chlapci, kteří jsou umístěni do jokohamského sirotčince, vznikne přátelství a fyzicky zdatnější Kiku ochraňuje svého slabšího a ostatními chlapci často napadaného přítele Hašiho. Krátce před nástupem do školy jsou oba chlapci společně umístěni do pěstounské rodiny na západním pobřeží Kjúšú. V šestnácti letech Haši odjíždí do Tokia pátrat po své pravé matce a Kiku spolu s jejich adoptivní matkou se jej vydávají hledat do bizarních tokijských čtvrtí.

V roce 1987 vyšla novela 69 sixty nine, která vypráví příběh studentů, kteří se v roce 1969 v zapadlém japonském městě snaží napodobit tehdejší studentské nepokoje, ke kterým dochází v Tokiu a dalších světových metropolích.

V roce 1997 vyšla další Murakamiho novela In za miso súpu (V polévce miso). Hlavním hrdinou tohoto bizarního příběhu plného sexu a násilí je mladík Kendži, který se živí jako průvodce cizinců po tokijských nočních klubech a barech. Zatímco provází po klubech v tokijské čtvrti Šindžuku obézního Američana Franka, začíná se obávat, že jeho zahraniční zákazník je zřejmě pachatelem série hrůzných zločinů, o kterých informují noviny. K vydání knihy došlo právě v době, kdy čtrnáctiletý student střední školy z Kóbe spáchal sérii vražd a napadení, což přispělo k jejímu kontroverznímu přijetí.

V roce 2005 Murakami obdržel literární cenu Noma bungei šó za svoji novou knihu Hantó o dejo (Opusťte poloostrov).

Pozornost vzbudil i netradičním dílkem Ano kane de nani ga kaeta ka (Co by se dalo koupit za ty peníze), ve kterém dává praktické i humorné rady, jak by se dalo naložit s obrovskou sumou, kterou japonská vláda v roce 1999 poskytla japonským bankám, zadluženým v důsledku problematických úvěrů. Kniha je velice kritická vůči japonským politikům a ukazuje veřejnosti, o jak neuvěřitelně vysokých finančních částkách politici rozhodují.

Z další, velmi bohaté tvorby: Umi no mukó de sensó ga hadžimaru (Tamhle v moři začíná válka, 1977), Ai to gensó no fašizumu (Fašismus v lásce a iluzích, 1987), Topázu (Topaz, 1988), Raffurezu hoteru (Hotel Raffles, 1989), Ekusutasí (Extáze, 1993), Kyoko (Kjóko, 1995), Rain (Čára, 1998), Merankoria (Melancholie, 2000), Kjóseičú (Symbiotický parazit, 2000).

Murakami je také autorem řady esejů a filmových scénářů. Působí též jako filmový režisér. V poslední době se neúnavně věnuje propagaci kubánské hudby.

© Jan Levora