Etxebarría, Lucía: Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti

Etxebarría, Lucía
Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti

ukázka beletrie zahraniční

Byl to první sex po měsíci, první po té katastrofě. Cítila jsem se sama, zoufale sama, hladověla jsem po něze, dychtila po hlazení a mazlení s nenasytnou zvířecí touhou jak piraňa. Je to tak divné?...

A jako atypická
Lucía Etxebarría: Amor, curiosidad, prozac y dudas, 1997 (Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti - k vydání v českém překladu chystá nakladatelství Garamond)

A jako atypická
Byl to první sex po měsíci, první po té katastrofě. Cítila jsem se sama, zoufale sama, hladověla jsem po něze, dychtila po hlazení a mazlení s nenasytnou zvířecí touhou jak piraňa. Je to tak divné? Každý potřebuje čas od času obejmout. Nečekala jsem zázraky, vážně, ale na takové zklamání jsem připravená nebyla.

Tak za prvé ho měl malinkatého. Co že rozumím pod malinkatým? Já nevím… Dvanáct centimetrů? Malinká věcička, každopádně. Vypadal tak směšně – myslím jeho nástroj –, že jsem mu měla chuť nabídnout, aby si mě vzal zezadu, protože mi bylo jasné, že by to nebolelo. Jak by mě mohlo bolet něco tak malého? Jenže podobné věci se samozřejmě nenabízejí člověku, s kterým ses seznámila ten večer na baru. Takže jsme to dělali tradičně, propletení a uslintaní jako úhoři. Naráželi jsme do sebe pánvemi a já ho slyšela, jak na mně úpí, zanícený horolezec, zbytečně se pokoušející o můj vrchol, ale ten mikroúd se mi až dojemně třel o rozkrok, znovu a znovu mi klouzal mezi pysky a každý nový příraz byl jen dalším marným pokusem dostat se do propasti, jejíž hloubka ho – ve velikosti i chuti – přesahovala.

A navíc ten chlapík ne a ne skončit. Sténala jsem a předstírala nadšení s marnou nadějí, že bude dost vnímavý na to, aby se udělal, že moje fingované vzrušení aktivuje jeho skutečné, ale kdepak. Trvalo mu to hodiny, nebo mi to alespoň tak připadalo, osahával mě a slintal, poléval mě proudy neobratných polibků a potu, škrábal třídenním strništěm, co dřelo jak sedmička pilník, a já mezitím myslela na to, že potřebuju spát, že bych měla spát šest nebo sedm hodin aspoň jednu noc, protože jsem za sebou měla týden v tempíčku čtyř hodin spánku denně. Střídala jsem polohy a vyzkoušela všechny svoje triky, ale bezvýsledně, pokračoval pořád dál. Takže nakonec mi nezbylo než zeptat se, jestli něco není v pořádku, a on řekl, že nic, jenom se mu víc líbí, když to trvá dlouho, než když se udělá. A nevím, jestli to byla pravda nebo jestli náhodou neexistuje jiné, realističtější vysvětlení, které si mi netroufal poskytnout, že se mu dost nelíbím, například, nebo že strávil odpoledne tím, že si ho honil v koupelně až do omdlení, co já vím. A nemyslete si, že jsem necitelná potvora; dělala jsem, co jsem mohla, abych byla okouzlující a nedala najevo, že to byla prostě katastrofa, jasný případ fyzické i chemické nekompatibility, jeden z nejhorších zážitků mých dvaceti čtyř let. A to nepočítám špatné svědomí a strach, které jdou v téhle době aids ruku v ruce s každým náhodným stykem.

Když se loučil, skoro jsem mu mohla číst myšlenky. Že nebude žádné příště. A co se mě týče, naprostý souhlas. Možná ho znovu potkám na baru. Když se mi nebude moct vyhnout, když nebude jiná servírka volná, aby ho obsloužila, roztržitě, jako by si nepamatoval, co se stalo, si řekne o pití mně. Je mi to jedno. Nebo možná není. Každá má v hluboko sobě usazenou vrstvičku pýchy a ta může za to, že ať chceš nebo ne, vždycky tě trochu zabolí, že jsi to nezvládla, že ses dost nelíbila, a to ráno mě nejspíš zabolela ta jistota. Ale pak mi stačilo vzpomenout si na těch pár případů, kdy se ten druhý zamiloval a já ne, a jak příšerně jsem snášela to pronásledování a pak zklamané obličeje. Ten pocit viny, jak se člověk stydí za druhého…! A skoro se mi zdálo, že se stalo to nejlepší, co mohlo: že se mu naše neplodná bitva taky nelíbila; a to i přesto, že moje ego bylo pořád tak hladové po cizím uznání, když už mu chybělo vlastní.

Bouchnutí dveří mého bytu se ve mně rozlehlo znásobené tisícem ozvěn. Zabořila jsem hlavu do polštáře, abych ten zvuk utlumila, a překotně, neutišitelně jsem se rozvzlykala. Za pár vteřin byl povlak nasáklý, jeho bílé nekonečno mi zamlžilo zrak a já viděla jen zmrazený obraz Iaina, stále Iaina, který se mi vtiskl v negativu do sítnice. Obraz vypálený žhavým železem, který ani měsíc našlapaný extází nedokázal vymazat.

Přála jsem si, aby mi bylo znovu sedm let, kdy mi byla cizí zloba a vztek, kdy jsem nevěděla, co je to sex, a bylo mi to jedno, chtěla jsem znovu zažít ten stav šťastné nevědomosti, který se už nikdy nevrátí. Jsou čtyři věci, které přišly s věkem a bez kterých bych se klidně obešla: láska, zvědavost, pihy a pochybnosti. A navíc tahle věta ani není moje. Je od Dorothy Parkerové.

Dětství. Šťavím si mozek, jak se snažím ponořit do vzpomínek. Vidím se jako kudrnatou žabku s vlasy svázanými obrovskou modrou mašlí, oblečenou do příšerné školní uniformy: bílá košile, modrý svetr a sako, plisovaná sukně v námořnické modři se založeným lemem a zabraná v pase, protože se u nás doma šetřilo a ta sukně mi musela vydržet nejmíň čtyři roky. Neznám žádnou holku, která by jako malá nechtěla být kluk. Aspoň občas. Ne že by skákání gumy a vaření z hlíny na školním dvoře nestálo za to, ale to nám nebránilo závidět svobodu, jakou si užívali kluci, když hráli před vraty fotbal a zabíjeli prakem ještěrky. A to jsme dělat nemohly, protože to bylo jen pro ty grázlíky. My se musely vracet domů s čistou a upravenou uniformou, mašle na svém místě v copech, a hned od začátku nám dali jasně najevo, že klučičí hry a údržba našeho zevnějšku jsou zcela neslučitelné věci.

Když jsem chodila do školy, strašně mi vadilo, že Bůh je muž. Jakmile mi vysvětlili, že Bůh je muž, hned jsem se začala cítit bezvýznamná, protože jsem se volky nevolky stala lidskou bytostí druhé kategorie. Pokud mě Bůh stvořil k obrazu svému, proč ze mě udělal holku, když on byl On, v mužském rodě? Navíc se jednalo o Boha Otce, a při modlení jsme ho oslovovali Otče náš. Můj otec odešel z domu, když mi byly čtyři, takže jsem se přehnaně nespoléhala na otcovské povinnosti a nevěřila, že někdo jenom proto, že je můj otec, si mě musí nějak zvlášť všímat, a navíc Bůh je kluk a logicky se nejdřív postará o svoje, o tu bandu neotesanců, co dělali randál na druhé straně zdi, z církevní chlapecké školy bratří maristů, s kterými jsme se potkávaly v autobuse, ti si samozřejmě mohli hrát s míčem a lézt na stromy a nenosili žádnou hloupou mašli, kterou by museli mít v pořádku. Na nás, protože naši prapraprababičku napadlo sníst jablko, i když nesměla, zbylo to horší. Nemohly jsme se stát knězem, světit kalich a pít muškátové víno a zpívat z plných plic v zeleném mešních rouše nedělní žalmy před oltářem. Měly jsme nárok tak leda na jeptišku, nasadit si na oholenou hlavu černou plachetku, schovat tělo až po paty do špatně střiženého hábitu a děsit budoucí předškolačky příběhy o kotlích a šlehajících plamenech. Chudinky jeptišky. Neškodní mravenečkové s pochybným posláním, které vstoupily do řádu, aby utekly otci tyranovi, chudičké domácnosti nebo společenské ostudě, jakou představovalo staropanenství. Krysí obličejíky umyté jádrovým mýdlem a neustálý zápach kafru, který se uvolňoval při každém pohybu plachetky a zašustění záhybů hrubé černé látky a zaplavoval nekonečné kamenné chodby. Ani jedna z nás nechtěla skončit jako jeptiška. Já určitě ne. Ještě tak misionářka, ale jeptiška ani náhodou. Navíc si už moje matka dala práci s tím, abych pochopila, že by to byl ten nejhorší možný osud. Neříkala to přímo mně, ale došlo mi to, protože jsem ji slyšela opakovat sestře Rose, ať se víc upraví a všímá si víc kluků, aby nakonec neskončila v klášteře. A z tónu, jakým říkala to o tom klášteře, nebylo těžké pochopit, že by radši, aby moje sestra vyběhla na ulici, pěkně namalovaná a načesaná, a usmívala se na všechny kluky, co půjdou kolem.

Takže pro nás bylo vyhrazené stát se jeptiškami a považovat se za Mariiny dcery. To s panenkou Marií mi vždycky přišlo jako cena útěchy (i když jsem si dávala pozor, abych to neřekla), protože její obraz v kostele byl výrazně menší než podoba ukřižovaného Krista, toho krvavého a děsivého Krista, impozantního a téměř krásného, trpícího a vyhublého, vytesaného se všemi svaly a šlachami ze zarmouceného dřeva. Malý obraz po jeho levici představoval stvoření s dětinskými rysy, pšeničnými vlasy a modrýma očima odbarvenýma prolitými slzami v bílém rouše a světle modré tunice, s korunkou z hvězd. Matně mi připomínala matku, s jemným rozdílem, že obraz Matky boží se lehce příjemně usmíval, což rozhodně nepatřilo do repertoáru máminých gest. O mnoho později jsem se dozvěděla, že matka Ježíše Krista byla Židovka z Galileje a že byla se vší pravděpodobností bruneta. Ale obraz světlovlasé sochy z kostela se mi tak vryl do hlavy, že vždycky když jsem myslela na Ježíše nebo jeho matku, představovala jsem si je blonďaté.

V naší škole nás zaslibovali Panně Marii ve čtyřech letech. Život byl tehdy snadný. Bylo tak sladké nechat se vést za ruku po vyšlapaných naučených cestičkách… Víceméně si vybavuji slavnost zaslíbení. Sestávala z toho, že my děvčata jsme klopýtavě postupovala kostelem a držela v ruce ohromnou bílou lilii, skoro větší než my, kterou jsme pokládaly na oltář, Panně Marii k nohám. Pak nám kněz připnul medaili, která z nás udělala dcery Panny Marie, a je na místě, abych připomněla, že jsme si to nevybraly, protože se nás nikdo nezeptal, jestli se chceme té párty zúčastnit.

Fakt, že jsme se staly dcerami Panny Marie, nás významně odlišoval od kluků od maristů, kteří byli vojáky Páně. To jen posilovalo myšlenku, že jsme od narození odsouzené k frustrující pasivitě. Člověk začne jako holka, která nesmí lézt na stromy, a skončí jako hodná submisivní ženuška, která jaktěživa hlasitěji nepromluví.

Koneckonců Ježíš si sbalil svých pět švestek a vyrazil do světa, sem tam nabral nějaké učedníky, rozmnožil chleby a ryby, oživil mrtvé, uzdravil nemocné, chodil po vodách, obracel k Bohu setníky a bavil lidi při večeřích. Ale co v životě dokázala Marie? Sice byla Kristovou matkou, ale stejně zůstala jen druhořadou postavou Písma svatého a na ilustracích v učebnici katechismu sedí nehybně a odevzdaně na svém obláčku se sepjatýma rukama v úrovni prsou a jistým výrazem trpělivé nudy. Dokonce její zázraky byly druhořadé. Vatikánu trvalo staletí, než je uznali.

Abych to shrnula: jako malá jsem jako všechny ostatní chtěla být kluk. A když už jsem musela být holka, už tehdy se mi v hlavičce začalo dělat jasno v tom, že by se mi nijak zvlášť nelíbilo být panna. Pro lásku k zemi jsem ztrácela nebe, co se dalo dělat.

Když je ti jedenáct, přichází to nejhorší. Život je tak nevlídný, když ti někdo zčistajasna sebere dětství… Hrála sis tak spokojeně s panenkami, a vtom ti jeptišky náhle prozradily velké tajemství života. Vypadá to, že jen proto, že ses narodila jako holka, ti Pán vložil do těla poklad, který se ti všichni muži na zemi budou snažit za každou cenu vyrvat, ale tvé poslání je ten poklad uhlídat nedotčený a učinit z těla nedobytnou svatyni k větší slávě Páně (Jeho). Začátek toho zodpovědného úkolu připadne na den, kdy tvoje tělo poprvé vydá několik kapek krve, krve, která ti připomene oběť, již musíš podstoupit pro Pána (Něj), abys mu jednoho dne oplatila, co on udělal pro tebe.

Všechna ta krev a úkol a nedobytná svatyně mě tak vyděsily, že když jsem dostala první měsíčky, dala jsem si náramný pozor, aby se to nikdo nedozvěděl, a tajně jsem kradla vložky sestrám, protože jsem se ještě necítila schopná čelit takové společenské a morální zodpovědnosti, jakou naložilo právě nabyté postavení ženy na má úzká ramínka ještě plochého děvčátka.

Přijde mi legrační vzpomínat na to teď, když už tři měsíce nemám menstruaci. A ne, nejsem těhotná.

Taky mi nebudete věřit, že mi moje amenorrea – tak se mému problému říká odborně – vlastně nevadí. Chci říct, že popravdě není nic příjemného vědět, že vypouštíš z rozkroku slizký krvavý čůrek, a muset si dělat starosti, jestli máš v kabelce tampon, protože nedej bože abys v půlce večírku zjistila, žes právě zrušila svoje nejlepší kalhoty. A to vůbec nemluvím o křečích, bolestech, předmenstruační depresi a podobných radostech. Nebo když se za tebou táhnou na ulici psi, protože jsi cítit stejně jako hárající fena? Vzpomínám si, jak se na mě nalepil nějaký toulavý čokl na stanici autobusu a chtěl mě obskočit. Z pinďoura mu vylézalo něco růžového, lesklého. Já byla tenkrát mladičká a styděla jsem se k smrti. Zkoušela jsem ho zahnat a bušila do něj deštníkem, ale málo platné, vypadalo to, že ho to spíš rajcuje. Nevím, třeba to byl pes masochista. To jsou věci. Takže co se mě týče, tak nic, nemám měsíčky a život je fajn. Jenže moje gynekoložka můj názor nesdílí a donutila mě absolvovat odyseu po laboratořích a nemocnicích, abych získala zpátky svoje pokrevní spojení se světem.

První testy: rozbor krve a sono. Nejdřív doktorka nenašla nic zvláštního a usoudila, že za to může stres. Přišlo mi to drobet legrační. Jsem obyčejná barmanka, a my barmanky stresem netrpíme. A pozor, dělat na baru mě fakt bere a nevidím v tom nic špatného, i když moje sestry trvají na tom, že bych se měla věnovat něčemu serióznějšímu. Obvykle jim odpovídám, že kdybych mohla, tak budu, že nejsem blbá. A musím jasně říct, že na rozdíl od toho, co si většina lidí myslí, když člověk dělá barmanku v módním baru, neznamená to, že je idiot, kdepak, takhle mám víc času, abych četla nebo dopsala diplomku, než kdybych se věnovala něčemu jinému, a zrovna teď jsem se svou prací vážně spokojená, i když nemám sociální pojištění ani smlouvu, ani žádnou jistotu, ani ty drobnosti, kterých si tak považují mé sestry. Ale je to krucinál práce a vydělám si tam na živobytí, a to je jediné důležité.

Jenže tohle sestrám samozřejmě nevysvětlím, kdybych se rozkrájela, a holky pěkně do mě s tím svým Cristino, takhle přece nemůžeš žít donekonečna, a Cristino, co chceš dělat se životem… Jak kolovrátek. Moje sestra Rosa, slečinka executive manager, si myslí, že musíme být všechny jako ona a dotáhnout to co nejvýš, a přijde mi, že mít za sestru barmanku je pro ni stejná pohana jako pro Sicilana sestra prostitutka. V jejím životním systému se dá cena kohokoli snadno změřit a ohodnotit: vypočte se aritmetický průměr faktorů typu počet nul na konci bankovního účtu, čtvereční metry kanceláře nebo množství podřízených a na základě výsledku se přidělí body od jedné do deseti. Ona je totiž tak trochu génius; dokáže odmocnit jakékoli čtyřmístné číslo bez tužky a papíru a zná zpaměti hlavní města všech zemí světa, i té nejmenší díry. Ale jako každý génius je trochu trhlá. Skoro s nikým se nestýká. Má hermeticky uzavřenou povahu, dalo by se říct vakuově balenou.

A ta druhá taky není zrovna vzor duševní rovnováhy. Před čtrnácti dny mi volala máma, vážně ustaraná, a chtěla mluvit právě o sestře Aně. Hned jak jsem zaslechla ten její ledový rezervovaný hlas na druhé straně drátu, věděla jsem, že něco musí být v nepořádku, protože máma mi jen tak pro nic za nic nevolá. Když mě kontaktuje, zřídkakdy a podle plánu, musí to mít důležité opodstatnění, vážný důvod, který ji nutí překročit křehký most spletený ze zastřených výčitek a absurdních očekávání, který jsme natáhly přes propast, jež nás odděluje. Nevíte, co mě to stojí, jak mě bolí přiznat si, že mezi mnou a mojí rodičkou není jiné pouto než vzájemná nedůvěra. A zatímco máma mluvila o sestře a vysvětlovala mi, jaké si dělá starosti, že moje sestra Ana, ta nejspolehlivější žena v domácnosti, vždycky miloučká a s perfektním chováním, v poslední době neustále brečí a hubne před očima, musela jsem si přiznat, že jsem se cítila, jako by mluvila o někom úplně cizím, protože vlastně co já vím o tom, jaká je moje sestra Ana? Skoro spolu nemluvíme a myslím si, že jsme to nedělaly ani v době, kdy jsme žily v jedné domácnosti (a to mi přijde tak tisíc let nazpátek). Nebudeme si lhát: pro ni jsem děvka. A ona pro mě domácí puťka. Na tom se zakládá naše sesterská láska. A člověka netěší mluvit o rodině, když mu brzy dojde, že nemá žádné prkno, kterého by se chytil v tomhle obecném ztroskotání rozpadlých rodin, nejistých zaměstnání, pochybných vztahů a nakaženého sexu.

Ale o čem jsem to mluvila, vždycky ztratím nit, o svých gynekologických problémech, takže druhý test byl výškrab (ušetřím vás vyprávění, jak se získává vzorek tkáně z vaječníků) a tentokrát doktorka usoudila, že můj problém je „endometrióza“, to je cosi jako vrstva mrtvých buněk nebo tak něco, které se ukládají na stěnách dělohy a blokují ji. Taková endometrióza je prý jedna z hlavních příčin ženské neplodnosti, a já ani tucha. Takže mi předepsala tablety, po kterých se mi dělalo strašlivě špatně, točila se mi hlava a blinkala jsem, kudy jsem chodila, a to nemluvím o té bolesti, příšerných křečích, jako kdyby mi svírali vnitřnosti kleštěmi. Dva dny jsem se potácela ulicemi skoro po hmatu, budovy se mi rozmazávaly před zamlženýma očima a musela jsem každé tři kroky zastavovat, abych vyplivla hořkou poloprůhlednou tekutinu, které jsem měla neustále plnou pusu. A měsíčky kde nic tu nic.

Při posledním testu, tom definitivním, mi přeměřili hladinu hormonů a po čtyřech týdnech analýz, sona, výškrabů, měření a dalších zásahů do mé ženské intimity, té tolikrát přepadené svatyně, došla doktorka k závěru, že mám „nadbytek testosteronu“, no to mě podržte, jak to pěkně zní. Aby vám to bylo jasné, testosteron je mužský hormon a estrogen ženský a v lidském těle, jakémkoli lidském těle se nacházejí oba. Jejich proporce určuje pohlaví. Když převažuje estrogen: holka. Když testosteron: kluk. A já, zrovna já, mám víc testosteronu, než bych měla, a proto nemám měsíčky. Kdo by to řekl, s mýma kozama a zadkem. Já, nejženštější stvoření na Zemi, a vypadá to, že mám mužské hormony navíc.

A hele ta náhodička, za dva dny jsem v Kosmáči narazila na článek přesně o tom. Podle něj začali Amíci léčit skupinu žen v přechodu testosteronem, zkoušeli, jestli jim to pomůže, skoncovali s jejich klimakterickou zadýchaností a objevili, že těm paním léčeným testosteronem vyletělo libido až do stratosféry. Představuju si ty chudinky paní, nezadržitelné a hltavé, jak se vrhají na pošťáka, na mlékaře, na prodavače časopisů, na jakéhokoli chlapa, co jim přijde do cesty. Takže doktoři se vážně soustředili na zmíněný fenomén a došli k následujícím závěrům: za prvé že ženy s nadbytkem testosteronu cítí, nebo cítíme, výraznější sexuální nutkání než ty ostatní, a za druhé že jsme agresivnější a rozhodnější.

Když mi bylo patnáct a mámu přestaly bavit moje záchvaty vzteku, začala mě posílat k psychologům, a nebylo jich málo. Strávila jsem svoje nejlepší léta analýzou předpokládaných příčin mých pocitů a reakcí. Přišli s verzí, že moje nezvladatelná promiskuita je jen hledání otcovské postavy. Hádky s mámou zase zoufalý pokus definovat si osobnost pomocí vzdoru. Ale vzhledem k mé hormonální hladině to vypadá, že jsem si všechny ty nekonečné hodiny na pohovce, kdy jsem se snažila vybavit si minulost až k první lžičce rozmixovaného banánu, mohla ušetřit, protože důvod mých vášní a vzteku je úplně jasný: obyčejný nadbytek hormonů.

Totéž se stalo Rose, mojí rezervované sestře. Vždycky jsme si mysleli, že holka je tak divná a obrácená do sebe, protože na ni zapůsobilo, jak se táta sebral a zmizel, tak náhle, beze slova vysvětlení. Ale představte si, že si taky zašla k psychiatrovi (dobře, uznávám, že to máme doma trochu hustší, dvě sestry chodí k cvokařovi a nejstarší brečí doma s depresí jak bejk) a doktor jí vysvětlil, že za všechno může problém s vylučováním serotoninu. To znamená, že sestře selhala látka, která funguje jako přenašeč mezi mozkovými buňkami. A tak je teď Rosa závislá na prozaku, kouzelné a legální droze, která jí zřejmě srovná hladinu serotoninu a udělá z ní nového člověka. To chci vidět.

Takže. Mně přebývá testosteron a jí chybí serotonin. A naše problémy tedy nemají nic společného s osobními a rodinnými okolnostmi, ale s chemickým složením našich mozků a vaječníků, takže Freude, Lacane, Jungu, Rogersi, jste v pytli, pánové. Ale já se ptám, jestli to náhodou není naopak, jestli s námi život tak nezacloumal, že Rosin mozek přestal vytvářet serotonin a moje vaječníky se vrhly jak šílené na vylučování testosteronu, a kdo ví, co se stalo Aně s čert ví jakým orgánem. Protože, co si pamatuju, tak kdysi snad existovalo období, když jsem byla ještě moc, moc, moc malá, kdy jsme byli něco jako normální rodina a hrály jsme si se sestrami a vyprávěly si příběhy ve tmě pod peřinou a nebyly jsme celé dny deprimované, podrážděné a ubrečené, věčně v křížku jedna s druhou; a všichni nás považovali za úplně normální, tak miloučké, tak sladké, úžasné holčičky. Koneckonců co bylo dřív, vejce, nebo slepice? Ovládá nás naše tělo, nebo je ovládáme my? Zajímavá otázka.

Mezitím se moje gynekoložka rozhodla, že budu brát nové tablety, a já se bráním, jednak už nemám chuť zase zvracet a snášet křeče a nevolnost, za druhé si nejsem zas až tak jistá, jestli toužím po tom, abych znovu menstruovala, a za třetí od té doby, co mě nechal Iain, nebo co jsem ho nechala já, nebo co jsme se nechali – a to už je měsíc, příšerný měsíc –, skoro vůbec nemívám chuť si zašukat, a jestli mi ještě sníží hladinu testosteronu, obávám se, že budu mít definitivně po libidu. A i když mi sestry nadávají do nymfomanek, jak to mám vysvětlit, prostě jsem, jaká jsem, ať už protože nám odešel táta, nebo protože mi přebývá testosteron, já jsem taková a líbí se mi to a nemám chuť vzdát se jediného hmatatelného potěšení, které nám život nabízí.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2297x

Inzerce
Inzerce