Liebrecht, Savion: Tatínkovy ženy

Liebrecht, Savion
Tatínkovy ženy

ukázka beletrie zahraniční

A přesně v ten okamžik se Meir dozvěděl, že jeho otec žije...

Tatínkovy ženy
Savion Liebrechtová: Tatínkovy ženy (Ha-našim Šel Aba), Keter 2005

A přesně v ten okamžik se Meir dozvěděl, že jeho otec žije. Jako by jej osud pozoroval, a když viděl, jak je sklíčený, rozhodl se vložit mu příběh přímo do klína. Za malou chvilku ho objeví, stejně jako bezdětní lidé nalézají opuštěné dítě na prahu svého domu.

Od svých sedmi let, od spěšného nástupu do letadla s taškou naplněnou několika málo kusy oblečení, dvěma sešity a dětskými příběhy z řecké mytologie věděl, že otec nežije. Nepamatoval si, kdo mu zprávu o jeho smrti sdělil, jako by s ním tohle vědomí bylo odjakživa, jako by i za otcova života existovalo nebezpečí, které jej doprovázelo jako stín, a když ten stín muže dostihl a pohltil jej, nevzbudilo to u nikoho žádný údiv a ta novina okamžitě zapadla do nejtemnějších hlubin nové connecticutské skutečnosti, a až nyní, s další zprávou – v první moment nebylo zcela zřejmé, jaká úskalí se v ní ukrývají – se otevřel prostor otázkám, jež nebyly nikdy položeny a stejně jako tisíce let staré zkameněliny je vrstvy času všechny postupně přikryly.

Přitáhl si k sobě album, které leželo na stole, a začal si prohlížet fotografie z telavivského pobřeží. Jeho otec, za nímž se tyčí bílá záchranářská věž, je podle všeho oblečený do plavek, ale vypadá, jako by byl nahý, protože objímá zezadu mámu, která má na sobě šaty, a Meir je stočený u jejich nohou jako štěně, zahrabaný v písku; a tady je opět otec, větší část těla má ponořenou ve vodě, kouká jen hlava a paže, oběma rukama mává jako Kolumbus, který zpozoroval pevninu; a na dalším obrázku sedí matka na písku, paže okolo kolen pokrčených nohou, krásné vlasy má vzadu vyčesané a dívá se očima zaslepenýma obdivem na pohledného muže, který nad ní stojí s rozkročenýma nohama, ručník přehozený přes ramena jako sportovec, co vyhrál na olympiádě. Vedle nich Meir zabraný do stavby pevnosti z mušlí a za nimi Středozemní moře táhnoucí se jako zářící zrcadlo až k obzoru.

Najednou se začala klidná voda hýbat a odplavovat klam, tajně se odehrávající pod hladinou, moře ještě nevydalo samo sebe a Meir již začal příjemně, trochu lstivě a ne úplně ostře vstřebávat vlastní pochopení událostí ze vzdalujícího se pobřeží, dokud jej náhle voda nechytila do pasti a on nebyl okamžitě sražen ke dnu, uvězněn mezi proudy, které se nad ním zavíraly a ochromovaly křečovité pohyby jeho rukou i nohou, tlumily světlo zářící nahoře, zatemňovaly jej a tišily jeho zmatení, dokud se jim nevzdal a nepřestal bojovat, a po nějakém čase se již nechal unášet uklidňujícím, opojným, monotónním houpáním.

Meir se celý roztřásl, právě na vlastní kůži zakusil něco, co vymazal z paměti. Bylo to tonutí? Byl to skutečně on, kdo se topil? Má tělo schopnost rozpomenout se jako první? A pak: věděla jeho matka celé ty roky, že je otec naživu? Psali si dopisy? Posílal mu otec vzkazy a ona je zamlčela? Proč ho nechala věřit, že je táta mrtvý? Proč po všechna ta léta v té lži pokračovala? Proč se nikdo neobtěžoval vyprávět mu, jak otec zemřel? Proč si na něj nikdy děda, strýc ani Arny nevzpomněli? Proč jim otec dovolil, aby ho nechali zmizet? Proč nedal o své existenci vědět? Proč nehledal cestičky, jak se ke svému synu dostat? Proč sám nepřijel, aby ho hledal? Proč se matka rozhodla vyprávět mu zrovna teď, že otec žije? Proč mu dala album, které bylo zřejmě celou tu dobu schované na tajném místě v domě na Manhattanu, kde vyrůstal? A proč jeho samotného nikdy nenapadlo se na otce zeptat? Proč se v něm v souvislosti s jeho smrtí neprobudila zvědavost?

Nedlouho před půlnocí pocítil starou touhu uklidnit tělo ve vaně, jako když byl mladý, v matčině domě, a měl ve zvyku ve koupelně onanovat. Stál oblečený a sledoval, jak se k němu zvedá voda barvící se do běla. Pak si rychle svlékl šaty a vklouzl pod hladinu pokrytou vrstvou pěny, jako by se musel schovat před zkoumajícími zraky. Ruce se okamžitě vydaly směrem k pohlaví a on se zachvěl při jemném doteku zkušených prstů, které vědí, kam sáhnout, lépe než kterákoli žena, dokáží se mnohem dráždivěji pohybovat nad varlaty vznášejícími se ve vodě, maličko je poodsunout dozadu, dál od údu, který bude co nevidět celý vztyčený, přejet prsty po celé jeho délce a sklouznout oběma rukama současně ke spodní žíle nabíhající jako šíp vystřelený z varlat až k nevyhnutelnému výbuchu. Nepokoušel se pozdržet explozi, která se zakrátko opravdu dostavila, a uvolnila tak z hloubi jeho těla chraptivý a nezřetelný zvuk a on se díval skrze řasy na semeno mísící se se zbytky pěny, a už začal cítit přicházející smutek a prázdnotu, které jej za chvilku pohltí a uvrhnou jej do spánku plného zapomnění.

Pomaličku, jako ponorka vynořující se z hlubin, mu v následujících dnech vyvstávaly před očima obrazy z dětství a s nimi i úžas, jak – jako podmořské plavidlo klesající na mořské dno – zapadly a zahalily se do ticha trvajícím po všechna ta léta, a pak následoval další údiv nad tím, jak představa krvavé skvrny znemožnila vzpomínkám, aby se objevily, a jak dokázal ve svém nitru uvěznit otázky týkající se prvních sedmi let jeho vlastního života. Když seděl se psem v čekárně u veterináře nebo se procházel v průchodech supermarketů či stál vedle svého auta u benzínové pumpy, najednou se objevil nějaký obraz, mihl se mu před očima a zmizel: okrová podlaha s kosočtvercovým vzorem ozářená ostrým světlem; psací stůl přeplněný knihami, ke kterému ho usazovali, aby ho mohli vyfotit; držáky na okenice, které nejsou na žádné fotografii, a přesto si je dokáže jasně vybavit; kavárenský stolek, kolem nějž je mnoho lidí, a v zadní části pokoje muž v zástěře utírá skleničky vyrovnané v řadě. Ve chvílích klidu, když byl sám, vzpomínky se na chvilku pozdržely, otevíraly se jako dveře, které otevírají další a další dveře, a on seděl dlouhé hodiny ve ztichlém domě, opřený v křesle naproti obrovskému oknu, a díval se na stromy, které se barvily do zlatova a u kolemjdoucích vzbuzovaly údiv, nechával vzpomínky přicházet, bál se toho, co přinesou a přesto je, jako člověk libující si v utrpení, očekával: okrová podlaha s kosočtvercovým vzorem u vstupu do domu, železné držáky na okenice ve tvaru lidských postav a na opačných stranách nízkého kavárenského stolku muž a žena, vzájemně se dotýkající.

Překlad byl pořízen s laskavým svolením Institutu pro překlad hebrejské literatury, The Institute for Translation of Hebrew Literature, P.O.Box 10051, Ramat Gan 52001, Israel, Tel: 972-3-579-6830 Fax: 972-3-579-6832, www.ithl.org.il .

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1766x

Inzerce
Inzerce
Inzerce