Odarčenko, Jurij: Verše do alba. Stichi v al’bom

Odarčenko, Jurij
Verše do alba. Stichi v al’bom

recenze beletrie zahraniční

Odarčenkovy básně jsou malebné a zpočátku až barvotiskové obrázky, které autor v jedné básni označuje za „dokonalé“ – avšak s notnou dávkou ironie, neboť „Obrázky zcela dokonalé“ jsou zákonitě přerušovány jakoby nemotivovanou a absurdně nelítostnou pointou.

Verše do alba
Jurij Odarčenko: Verše do alba. Stichi v al’bom, Agite/FRA, Praha, 2005, 116 stran

Nakladatelství FRA v těchto dnech vydalo další knížku, kterou je příjemné vzít do rukou, listovat jí a pomalu se do ní začítat.
Po obálce dvoujazyčného (rusko-českého) vydání Veršů do alba (Stichi v al’bom) básníka a prozaika Jurije Pavloviče Odarčenka (1908-1960) si to šine stín dřevěného medvěda na prkýnku s kolečky, kterého snad kdesi vpředu na provázku táhne dítě, a medvěd tak s nabývající rychlostí stále vehementněji tluče do bubínku (dřevoryt Juraje Horvátha). V rytmu zrychlujícího se tlukotu dřevěných paliček, který nečekaně umlká, v rytmu krutě nelítostné dětské hry, během níž si její účastníci ani nestačí všimnout, že medvěd se převrátil, že ho vláčí po zemi bezmocného a nehybného, se nese i Odarčenkova poezie.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Odarčenkovy básně jsou malebné a zpočátku až barvotiskové obrázky, které autor v jedné básni označuje za „dokonalé“ – avšak s notnou dávkou ironie, neboť „Obrázky zcela dokonalé“ jsou zákonitě přerušovány jakoby nemotivovanou a absurdně nelítostnou pointou. Stejně jako v prudké dětské hře zmlkne tlukot medvědových paliček, zazní i závěrečný verš jedné z básní: „A naposledy zavzdychal / a umřel vlček, hraček král“.

Stručné verše Jurije Odarčenka, stmelené zhuštěným syžetem, aliteracemi, asonancemi, prostými a opakovanými rýmy jsou doslova orámovány nonsensovou tvorbou autorů skupiny Oberiu, Daniila Charmse či Alexandra Vveděnského, a neméně i konkrétní a minimalistickou poezií tzv. lianozovské školy. Přesto vlastní a především životní Odarčenkův kontext leží jinde, za hranicemi Ruska, v poválečné Paříži. Právě tento prostor se doširoka rozevírá v doslovu Bilance prázdnot Miluše Zadražilové. Odarčenkovo putování po něm je vyznačeno od pokusů „přičarovat ruské emigrační poezii hvězdnou budoucnost“ (93), navázat na válkou přetrhané tradice, které se nesly v duchu tvorby Vladislava Chodaseviče, Dmitrije Merežkovského, Zinaidy Gippius, matky Marie a dalších, kteří válku nepřežili, přes mystifikační hry rozehrávané spolu s Alexejem Remizovem, „kancelariem“ Velké svobodné opičí lóže, až k filosofii smrti, provokující lhostejnosti k ní, fantasknímu světu ďáblíků, čertíků, běsíků ale i běsů, kteří pronikali nejen do Odarčenkovy tvorby, ale, jak lakonicky uzavírá autorova dcera: „dožíval život v obklíčení čertů a když už jich bylo kolem něho přespříliš, pustil si plyn.“ (105)

Verše do alba zní mnohdy tak, že se čtenář rozpačitě zeptá „Starému světu hrana zvoní?“ Musí si však záhy, znovu slovy autora, odpovědět: „Ne, to jsou verše pro vás... do alba.“ Verše na památku všednodenních okamžiků, dětských her, které začínají nezřízenou radostí a zákonitě končí řevem, jež je v nich přijímán s vědomím, že jinak tomu nemůže být.

Ve zkrácené podobě byla recenze otištěna v Kulturním týdeníku A2, 2006/8

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3036x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce