Sporné autorství Gendži monogatari?

Gendži monogatari[1] bývá často označován jako „nejstarší světový román[2]“, přičemž ve většině případů je jako jeho jediná autorka uváděna heianská dvorní dáma Murasaki Šikibu. Přesto však existují pochybnosti, zda tato tajemná žena, o jejímž životě nevíme zdaleka tolik, kolik bychom si přáli, byla skutečně jedinou autorkou celého příběhu. Stále častěji se ozývají hlasy mluvící o více než pouze jednom autorovi, někdy dokonce o celých autorských skupinách. Skutečnost, že jsou v odborných kruzích často odmítány jako nepodložené jediným konkrétním důkazem, činí tyto debaty pro mnoho lidí ještě atraktivnější a vybízí k hledání nových poznatků a teorií. Nejde přitom jen o spekulace, založené na pocitech jednotlivých čtenářů – ať již z řad odborníků či amatérů.

Tato krátká série článků si v žádném případě neklade za cíl přinést jakoukoliv novou teorii k této malé (?) literární záhadě – či snad dokonce její definitivní rozluštění, nýbrž zůstává pouhou kompilací různých teorií zabývajících se danou problematikou. Než však začneme s představováním jednotlivých teorií o jeho vzniku, je třeba dílo a jeho žánr monogatari alespoň stručně představit. Gendžiho vznik se datuje zhruba do počátku 11. století našeho letopočtu, tedy do období, které se v japonské historické terminologii nazývá obdobím Heian[3]. Podle všeho kolovala alespoň jeho část v opisech již od r.1005, dokončeno mohlo být do začátku dvacátých let téhož století. Dílo má 54 kapitol, několik stovek postav a obsahuje rovněž více než 750 básní. Hlavním hrdinou děje, jenž je zasazen především do prostředí císařského dvora, je Hikari Gendži – Zářící princ, jehož životní pouť, protkanou četnými milostnými avantýrami, sledujeme.

Murasaki Šikibu
I přesto, že o jejím výlučném autorství dnes řada lidí pochybuje, zůstává oficiálně jedinou uznávanou autorkou Murasaki Šikibu. Tato dvorní dáma z období Heian je zahalena tajemství stejně – ne-li více, jako její slavné dílo. O jejím životě totiž nevíme mnoho – zachovala se sice část jejího deníku z doby kdy sloužila u císařského dvora, ovšem například o jejím dětství či stáří víme jen velmi málo. Neznáme dokonce ani datum jejího narození či úmrtí. Pravděpodobně se však narodila v rozmezí let 973-978. Popravdě, další poměrně podstatnou věcí, která nám zřejmě zůstane již navždy skryta, je vlastně pravé jméno[4] této ženy, již nazýváme Murasaki Šikibu. Jméno Murasaki se shoduje se jménem jedné z Gendžiho hlavních hrdinek – Murasaki no Ue, mladičké osiřelé dívky, do které se Zářící princ zamiluje a učiní ji i přes její mladý věk svou ženou.

Občas je možné zaslechnout názor, že paní Šikibu pojmenovala tuto významnou postavu po sobě – opak je však pravdou. Byla nazývána Murasaki právě podle této postavy. Pokud jde o jméno Šikibu, šlo vlastně o označení dvorské hodnosti, kterou zastával její otec, Fudžiwara no Tametoki[5]. Rod Fudžiwarů byl v tomto období velmi mocný, rodina Murasaki Šikibu však nepocházela z příliš významné větve. Fudžiwara no Tametoki byl učencem, a také guvernérem jedné z provincií, takže on i jeho rodina pobývala mnoho času mimo císařský dvůr.

Ze vzpomínek Murasaki Šikibu víme, že v dětství se často učívala spolu se svým bratrem čínským znakům a byla vždy rychlejší a schopnější než on. Vzdělanost se však tehdy pro ženu příliš nehodila a otec paní Šikibu prý často litoval, že se nenarodila mužem. Roku 998 byla provdána za Fudžiwaru no Nobutaku, staršího muže, s nímž měla jednu dceru. Zhruba po třech letech manželství ovdověla a později, kolem roku 1006 nastoupila službu v císařském paláci u dvora druhé manželky císaře Ičidžóa (980-1011), císařovny Šóši (988-1074). Paní Šikibu se stala císařovně důvěrnou společnicí a učitelkou, společně četly čínské klasiky.

Datum úmrtí Murasaki Šikibu neznáme – její stopa se postupně vytrácí až mizí docela. Rok její smrti bývá uváděn v rozmezí let 1014-1019. Kromě Gendžiho se dochovala také část jejího deníku (Murasaki Šikibu no nikki) a mnoho desítek básní tanka[6]. Přestože o jejím životě nevíme tolik, kolik by bylo třeba na obsáhlou biografii, domnívám se, že můžeme s jistotou říci jedno: ať už Murasaki Šikibu je nebo není jedinou autorkou Gendži monogatari, zajisté byla výjimečnou osobností své doby.

Poznámky
[1] Dílo bylo přeloženo do češtiny jako Příběh prince Gendžiho (č. Paseka, Praha - Litomyšl, 2002, přel. Karel Fiala), zde však bude kvůli jazykovému sjednocení s názvy jednotlivých kapitol (které jsou ponechány v originálním jazyce) uváděn jako Gendži monogatari, popřípadě pouze Gendži. Jedinou výjimkou budou citace z jiných materiálů v českém jazyce, kde je název přeložen.
[2] Román bývá definován jako: „velký prozaický epický žánr zachycující rozsáhlou oblast jevů, společenských vztahů a psychologických situací, které připouštějí různorodost obsahovou, látkovou a motivickou, mnohotvárnost kompoziční skladby a uměleckých prostředků, děj má hlavní a vedlejší linie...“ (Malá československá encyklopedie, Academia, Praha, 1987). Z tohoto pohledu se Gendži monogatari nemusí zdát této kategorii nijak podstatně vzdálen. Nicméně, v odborných kruzích pravidelně probíhají někdy velmi zuřivé a názorově široké debaty (za zmínku stojí např. práce Richarda Okady „Domesticating the Tale of Genji“ v Journal of The American Oriental Society, str.109, č.4, 1989), zdali se dá Gendži do románové kategorie zařadit. V této práci se nebudeme touto problematikou blíže zabývat, protože by sama vystačila na jednu knihu. (Nemluvě o tom, že další svazek by mohla zaplnit polemika zda – za předpokladu, že budeme považovat Gendžiho za román – jde skutečně o ten úplně první.)
[3] Heian (794-1182)
[4] Musíme brát v potaz skutečnost, že „vyslovit jméno nějaké osoby mohlo být totiž považováno za získávání nepatřičné magické moci nad ní, nad takzvanou „duší“ (kotodama) jejího jména.“ (Karel Fiala: Předmluva in Příběh prince Gendžiho - díl 1, Paseka, Praha-Litomyšl, 2002, s. 6)
[5] Fudžiwara no Tametoki (?947-?), učenec a básník, kolem r. 996 jmenován vrchním správcem Ečizen, později v Ečigu. R.1016 vstoupil do buddhistického kláštera.
[6] Tanka – „krátká báseň“ střídající verše s počtem slabik 5-7-5:7-7

© Anna Křivánková