Patnáctého října roku 2004 uplynulo sto šedesát let od Nietzschova narození a toto výročí nevzbudilo v českých zemích téměř žádnou pozornost. Nietzsche se u nás stal již zcela běžnou součástí filosofického a obecně intelektuálního povědomí, jeho zásadní filosofická díla jsou již drahnou dobu dostupná v kvalitních překladech (naposledy k nim přibyly Ranní červánky opět ve spolehlivém a půvabném přetlumočení Věry Koubové a výběr prací právě z basilejských let pod názvem My filologové) a těch několik málo výjimek (de facto jen jeho aforistická prvotina Lidské, příliš lidské a pak z velké míry fragmentární pozůstalost, „Nachlaß“) se v češtině jistě objeví co nevidět. Tato nasycenost, a tedy i určitá ztráta dráždivosti, je samozřejmě na jedné straně pouze zdánlivá – týká se především čtenářů nepatřících k profesnímu stavu filosofů. Avšak i mezi filosofy se Nietzsche těší zájmu povýtce jako “jeden z nich”, filosof, za něhož se sice sám (vždy) považoval a toto vlastní přesvědčení se snažil zpečetit i formálně svou (neúspěšnou) kandidaturou na post profesora filosofie Basilejské university, přičemž ovšem na poli filosofie zůstal – striktně vzato – vždy jen autodidaktem.

Naopak než začal Nietzsche od roku 1879 prožívat jako “svobodný duch” své “Wanderjahre” s velkorysou státní penzí ve výši 3000 franků,[[1]] působil deset let, tedy přesně polovinu svého aktivního života, ve zcela jiném profesním stavu – ve stavu filologů, a to jako mimořádný, od dubna 1870 pak jako řádný profesor řeckého jazyka a literatury na univerzitě v Basileji. Tato Nietzschova pro mnohé dobře utajená, pro většinu pak s jeho vlastním životem a tvorbou filosofa naprosto nesouvisející klasicko-filologická minulost se v posledních dvaceti, třiceti letech dostala do popředí zájmu zahraničních badatelů. Tento zájem neopadá ani dnes, kdy je naopak stále více pociťována kontinuita mezi oběma obdobími, přemosťována ona uměle vytvářená propast mezi Nietzschem filologem a Nietzschem filosofem a zdůrazňována chybnost názorů, které filologii v Nietzschově pozdějším myšlení i tvorbě přičítají jen malý nebo žádný význam.[[2]]

Na období oněch deseti basilejských let, v němž se mísily “tučné” roky přátelství s Wagnerovými s prakticky trvale pociťovaným rozčarováním z “úřadu”, které způsobovalo stále větší distanci od klasické filologie a jež je patrné kupříkladu již v korespondenci s Rohdem z přelomu let 1869/1870, se zaměřila i recenzovaná publikace “Nietzsche in Basel”, která vyšla v roce 2000 jako třetí svazek basilejských “Beiträge zu Friedrich Nietzsche”.

O okolnostech vzniku publikace se z knihy samé ani z “úvodního slova” C. P. Janze (zabírajícího 15 řádek) nedozvíme nic – záměrem autorek bylo prezentovat čtenářům výsek z Nietzschovy biografie omezený lety 1869-1879 (byť je v obsahu uveden rok 1889, kdy F. Overbeck přivezl Nietzscheho po jeho turínském zhroucení zpět do Basileje, kde krátkou dobu pobyl na tamější psychiatrické klinice). Tato hlavní část knihy (str. 9–60) je doplněna „rekonstrukcí“ Nietzschova pracovního týdne a jeho aktivit (str. 61–70) a přehledem jeho přednášek na univerzitě i na tzv. „pedagogiu“ (tedy v nejvyšších třídách gymnázia, které sloužily jako příprava pro studium na univerzitě a kde výuku vedli právě univerzitní učitelé; str. 71–78). Celou knihu uzavírá užitečná podrobná kronika Nietzschových basilejských let (str. 79–94), soupis primárních pramenů a dokumentů se vztahem k Nietzschemu nacházejících se v Basileji („Nietzscheana“, str. 95–98), bibliografie (str. 99) a konečně faksimile plánu města Basileje z roku 1845.

Kniha nastiňuje Nietzschovy životní osudy od narození, přes první důkladné seznámení s antikou a filologií, kterého se mu dostalo na proslaveném ústavu Schulpforta, jež bylo upevněno studiem klasické filologie na univerzitách v Bonnu a Lipsku, kam Nietzsche následoval svého profesora a svým způsobem i „objevitele“ jeho šťastné hvězdy Friedricha Ritschla, až po překvapivé povolání ještě nedostudovaného a nepromovaného čtyřiadvacetiletého mladíka za mimořádného profesora klasické filologie do Basileje (na Ritschlovo doporučení). V části věnované jeho desetiletému basilejskému pobytu (Nietzschově nejdelšímu pobytu na jednom místě, jak v úvodu upozorňuje C. P. Janz – str. 7) jsou stručně nastíněny nejen okolnosti jeho i na tehdejší poměry mimořádné kariéry, ale jsou představeny i Nietzschovi kolegové z univerzity (nejslavnějším byl bezpochyby historik Jakob Burkhardt a po určitém ochladnutí vztahu s Rohdem Nietzschovi obzvlášť blízký teolog Franz Overbeck), přátelé, s nimiž udržoval styky a kteří jej ovlivnili (např. Wagnerovi, P. Rée, H. Köselitz atd.), či jeho rodina, zejména mladší sestra Elizabeth, která Nietzscheho v Basileji opakovaně navštěvovala, po určitou dobu mu i vedla domácnost a která po bratrově smrti neblaze proslula „vylepšováním“ či přesněji řečeno falšováním Nietzschovy literární pozůstalosti. Nechybí ani obecná charakteristika Basileje té doby a stručné představení spisů, které Nietzsche v basilejských letech napsal. Biografická část končí vylíčením Nietzschovy rezignace na profesorský post v červnu 1879, způsobené stále úpornějšími zdravotními problémy, jež se Nietzsche snažil minimalizovat jak přísnou životosprávou, tak častými „útěky“ z Basileje, jíž vyčítal „špatný vzduch vedoucí k bolestem hlavy“ a kde podle vlastních slov trpěl „Basileofobií“ (str. 58 n.).

„Pracovní týden Friedricha Nietzscheho v Basileji“ nám pak dává detailně nahlédnout do Nietzschových pracovních i společenských povinností, jež mladému profesorovi mnoho volného času nenechávaly. Například v zimním semestru 1874/75 vyučoval Nietzsche třináct hodin týdně (pracovním dnem byla i sobota) – šest hodin přednášek a hodinu semináře na univerzitě a šest vyučovacích hodin na pedagogiu (srv. str. 64). Přičteme-li k tomu fakt, že se Nietzsche na rozdíl od svých starších kolegů, kteří stejné přednášky konali opakovaně, musel na výuku pečlivě připravovat a obvykle nemohl čerpat z již hotových příprav, je jasné, že vytížení bylo obrovské (na což si také opakovaně stěžuje v korespondenci), zvláště když se chtěl navíc věnovat své vlastní vědecké či spisovatelské činnosti nebo svému oblíbenému komponování. Na druhé straně je nutno říci, že podobná zátěž, jaká na Nietzscheho dolehla ve zmiňovaném ZS 1874/75, byla spíše výjimečná a že některé ohlášené přednášky nakonec Nietzsche pro nedostatek posluchačů nekonal. To plynulo částečně z jeho pošramocené profesní pověsti po vydání Zrození tragédie z ducha hudby v lednu 1872 – za připomenutí stojí často citované vyjádření H. Usenera, který měl před svými bonnskými studenty prohlásit, že jde o „naprostý nesmysl, s nímž člověk neví, cosi počít: ten, kdo něco takového napsal, je pro vědu mrtev.“[[3]] Tato ztráta prestiže však byla (alespoň v Basileji) omezena zejména na ZS 1872/73, LS 1873 a ZS 1873/74 (srv. str. 73); pak se počet posluchačů Nietzschových přednášek (rovněž zaznamenaný v přehledu Nietzschovy pedagogické činnosti v recenzované publikaci) vrátil zhruba na stejnou úroveň jako před vydáním Zrození tragédie. Relativně nízká čísla musíme hodnotit s ohledem na to, že celá univerzita v Basileji měla ještě v roce 1870 pouhých 116 studentů (str. 25).

Recenzovaná kniha je typograficky velmi kvalitně upravena a její atraktivitu a přehlednost kromě srozumitelného jazyka zvyšuje i velké množství reprodukovaných fotografií přátel a kolegů, s nimiž byl Nietzsche ve styku, doplněných vždy stručnou informací o jejich životě, přetisků originálních dokumentů vztahujících se k Nietzschovu životu či fotografií basilejských lokalit, které jsou s Nietzschem spojeny. Z čistě vědeckého pohledu sice celá publikace neobsahuje nic, co bychom nemohli číst nebo nečetli jinde: z obecně biografického hlediska je jistě lépe sáhnout po klasické trojsvazkové práci C. P. Janze, [[4]] okolnosti Nietzschovy basilejské profesury shrnuje podrobněji, byť suchopárněji monografie Strouxova [[5]] a komplexnější informace o Nietzschově chápání antiky, ale i o jeho vztazích s basilejskými kolegy zase nalezneme například v Cancikově výtečné knize „Nietzsches Antike“. [[6]]

 Na druhé straně recenzovaná kniha představuje pohodlnou kompilaci dostupných informací a dokáže je prezentovat mimořádně čtivě a přitom fundovaně, což z ní činí možná jedno z nejlepších a rozhodně nejpřístupnějších (popularizačních) uvedení do Nietzschovy basilejské životní etapy. Za problematický bod lze (kromě nedostatečné „bibliografie“, obsahující pouhých deset titulů – str. 99) označit svého druhu „beletristickou“ formu, kterou autorky umocňují tím, že text zbavily jakýchkoli poznámek či odkazů na literaturu (odkazy na sekundární literaturu jsem v textu objevil pouze dvakrát). Ve svém líčení vycházejí pochopitelně z Nietzschovy rozsáhlé korespondence (jejíž vydání ale například v „bibliografii“ uvedeno není), ale mnohé další detaily prostě předkládají čtenářům, aniž by uvedly, odkud je čerpaly – těm tak nezbývá nic jiného, než jim jednoduše „věřit“. Jeden příklad za všechny: odkud má čtenář vědět, na čem je založeno například tvrzení na str. 20, že Nietzsche se na své první cestě do Basileje „zastavil v Heidelbergu, kde v hotelu načisto přepsal svou nástupní basilejskou řeč Homér a klasická filologie“? [[7]]

;Byť kniha nepřináší nové, převratné informace, její hodnota jakožto pohodlné syntézy dostupného na dané téma je neoddiskutovatelná; svou popularizující formou může oslovit širší řady čtenářů než jen vrstvu úzce profesní a také ona vybízí k zamyšlení, k hledání odpovědí na otázky, jež nedávno provokativně formuloval A. Henrichs: „…mohl se Nietzsche stát myslitelem, kterým byl, bez svého klasického vzdělání? Anebo jinak: lze zralého Nietzscheho číst a plně mu porozumět, aniž bychom brali ohled na to, že začínal jako klasický filolog? Ještě konkrétněji: záleží nakonec na tom, že Nietzsche kdysi byl klasický filolog?“ [[8]]

Poznámky:
[[1]] Za svůj první byt Nietzsche kupříkladu platil nájemné 600 franků ročně, průměrný plat dělníka činil 1000 franků ročně (srv. H. Cancik, Nietzsches Antike. Vorlesung, Stuttgart – Weimar 20002, str. 28).
[[2]] Z poslední doby je třeba upozornit zejména na zásadní studii Jamese I. Portera, Nietzsche and the Philology of the Future, Stanford 2000.
[[3]] „es sei der baare Unsinn, mit dem rein gar nichts anzufangen sei: jemand, der so etwas geschrieben habe, sei wissenschaflich todt“. Dopis Rohdemu z 25. 10. 1872, srv. F. Nietzsche, Sämtliche Briefe, Kritische Studienausgabe (KSB), Hrsg. von G. Colli – M. Montinari, Bd. 4, München – Berlin – New York 1986, str. 70 n.
[[4]] C. P. Janz, Friedrich Nietzsche, Biographie, 3 Bde., München – Wien 19932.
[[5]] J. Stroux, Nietzsches Professur in Basel, Jena 1925.
[[6]] H. Cancik, Nietzches Antike. Vorlesung, Stuttgart – Weimar 20002.
[[7]] Tento údaj je přejat z Janzovy monografie, kde se nachází i ve velmi podobné formulaci. Srv. Friedrich Nietzsche, Biographie, Bd. I, München – Sien 19932, str. 267.
[[8]] A. Henrichs, „Full of Gods“: Nietzsche on Greek Polytheism and Culture, in: P. Bishop (ed.), Nietzsche and Antiquity. His Reaction and Response to the Classical Tradition, Camden House 2004, str. 134: „…could Nietzsche have become the thinker that he was without his classical background? Or to put it another way: can one read and fully understand the mature Nietzsche without acknowledging that he started as a classicist? More to the point: in the end, does it matter that Nietzsche was once a classicist?“