Hájíček, Jiří: Selský baroko

Hájíček, Jiří
Selský baroko

recenze beletrie česká

Jiří Hájíček (*1967) není na české literární scéně žádným nováčkem. Na svém kontě má již čtyři tituly (dvě povídkové sbírky Snídaně na refýži (1998) a Dřevěný nůž (2004), román Zloděje zelených koní (2001) a obsáhlou podnikatelskou love story Dobrodruzi hlavního proudu z roku 2002). Zůstával však zatím spíše ve stínu ostatních autorů střední generace, mezi něž patří například Topol, Hakl či Balabán.

 

Historická paměť jako mince o více než dvou stranách
Jiří Hájíček: Selský baroko, Host, Brno 2005, 178 stran

Jiří Hájíček (*1967) není na české literární scéně žádným nováčkem. Na svém kontě má již čtyři tituly (dvě povídkové sbírky Snídaně na refýži (1998) a Dřevěný nůž (2004), román Zloděje zelených koní (2001) a obsáhlou podnikatelskou love story Dobrodruzi hlavního proudu z roku 2002). Zůstával však zatím spíše ve stínu ostatních autorů střední generace, mezi něž patří například Topol, Hakl či Balabán. Selským barokem, románem vydaným loni brněnským Hostem, se mu z tohoto ústraní podařilo vystoupit.

Téměř detektivní příběh se odehrává během dvou prázdninových měsíců na rozpáleném jihočeském venkově. Solitér Pavel, genealog, jenž se živí sestavováním rodokmenů převážně pro zámořskou emigrantskou klientelu, pátrá v nedávné minulosti – padesátých letech dvacátého století. Už od začátku ví, že jeho práce má zadavateli zakázky posloužit jako trumf v rámci komunálního politického boje, ale na nějakou morálku je ještě příliš brzo. Dokud jsou aktéři této smutné historie pouhými jmény v úsečných zprávách ze starých archivů, nic se neděje. Když se však za těmito slovy na papíře začínají vynořovat konkrétní tváře s příliš konkrétními lidskými osudy (a někteří z nich navíc stále žijí), je potřeba začít zvažovat, za co všechno si člověk ještě nechá zaplatit, aby mohl večer usínat s klidným svědomím.

Postupně se tak rozkrývá příběh, na jehož začátku stojí jedna vesnická femme fatale (Hájíček jí pojmenoval Rozálie Zandlová), nějaké ty křivdy, nešťastná láska a, jak už to tak bývá, následná pomsta a z ní plynoucí nehezké konce několika hospodářských rodin. To vše navíc umocněno rouškou násilné kolektivizace.

Hájíček se ukáznil
Největším posunem proti Hájíčkovým předcházejícím textům je především autorova uměřenost, co se týče výstavby celku. Pakliže se dříve nechal často unášet lyričtějšími popisy a texty na nich stavěl, nyní jimi neplýtvá, podřizuje je celkové koncepci románu a často v těchto pasážích sklouzává až ke zkratce.

Hájíček jednotlivé indicie příběhů předkládá postupně a velmi disciplinovaně, takže nechce-li být čtenář ochuzen, je nucen číst konstantně až do samého, a dodejme že překvapivého, konce. S tím by ostatně publikum nemělo mít žádný problém, neboť pevná dějová osa nemá žádné výrazně hluché místo, k čemuž výrazně přispívají skoro až filmové střihy, které posouvají děj rychle dál bez toho, že by jakkoliv utrpěla plynulost příběhu. Vše je navíc rámováno velmi dobře prokreslenou atmosférou suchého vyprahlého léta, k čemuž opět autorovi stačí tu a tam šikovný a jakoby mimoděk zachycený detail.

Neduhy napříč tvorbou
Poněkud hůře už pro autora vyznívá detailnější pohled na jeho postavy. Vypravěč Pavel je totiž Hájíčkovým klasickým hrdinou, a to v dobrém i špatném. Muž před čtyřicítkou, bez majetku, bez přátel (pomineme-li kolegy z hasičského sboru, s nimiž ho pojí především pivo po celodenní genealogické šichtě) a bez citových závazků (syn z nepovedeného manželství a problematický vztah se starším bratrem nepůsobí zrovna dojmem pevného zázemí) balancuje kdesi na pomezí mravního ideálu a naivity, když si to však věc žádá, umí být tvrdý a nekompromisní. Snad právě proto se nelze ubránit dojmu, že hrdinův patetický výkřik „Já se vždycky snažím všem odpouštět, ale mně neodpustí nikdo nic,“ řekl jsem mistru Karáskovi, „je to spravedlivý?“ - působí v textu bezmála rozpačitým dojmem.

Druhou postavou, jež z textu trochu výrazněji vystupuje, je slečna Daniela, jejímuž nenucenému vábení Pavel dlouho úspěšně odolává a která nakonec sehraje v příběhu roli mnohem zásadnější, než jak by se mohlo z elektrizujícího napětí panujícího mezi ní a hrdinným genealogem zdát. Ta se vymyká především tím, že se v textu žádná jiná postava tohoto typu (rozuměj žádná jiná mladá žena, o první manželce se Pavel jen retrospektivně zmiňuje) už nevyskytuje. Jejich role se symbolicky v závěru knihy obrací a je to Pavel, kdo se tentokrát rozhodne necouvnout před hroutící se Danielou, jež hystericky apeluje na jeho city.

Ostatní aktéři děje víceméně splývají (vnější charakteristika nebývá často optimální a Selský baroko je toho jen příkladem), což jsme však ochotni autorovi odpustit stejně jako nešvar, jenž si s sebou do Selského baroka přinesl z předchozích próz, totiž místy prkenné dialogy.

Co zůstává
Na to, že kniha není nikterak rozsáhlá, se českobudějovickému prozaikovi podařilo otevřít otázek víc než dost. Kontrast letní venkovské scenérie a začínajícího podzimu v promoklé Praze, kde se celý příběh dostává do zcela jiného světla (paradoxně nejslabší část příběhu – Hájíček jako vypravěč je ve městě stejně stísněný a nepřirozený jako jeho hrdina –, jejíž význam je však pro vyznění celého příběhu zásadní), je jen schematickým vyústěním v textu citlivě naznačené opozice města a venkova. S tím také souvisí neukotvenost Pavla (potažmo jeho bývalé manželky, kterou vesnice nepřijala, protože byla prostě jen jiná), stojícího sice blíže k venkovu, ale přesto k městu neustále inklinujícímu (pro Pavla celý dosavadní život a bohatství představuje jeden laptop). Naproti tomu stojí pomalu odumírající typ člověka-sedláka, jehož základem bytí a nebytí stále může být grunt, tedy cosi hmatatelného a nepřemístitelného. A pokud se tyto dva životní postoje střetnou, kdo je v právu? Pavel zprostředkuje koupi vesnického stavení „cizím lidem“, městské „naplavenině“, i když ví, že si na dům dělá zálusk místní, který by však bezesporu neměl prostředky k tomu, aby stavení zrenovoval do původní podoby. Co tedy reprezentuje venkov ve své idylické podobě, jeho obyvatelé se všemi soudobými neřestmi (čímž se vlastně nemusí nijak lišit od lidí žijících ve městě a Hájíček jim také žádný rys, kterým by je nějak vymezil, nepřidává), anebo jeho vizuální podoba, byť s vědomím, že už svému původnímu účelu neslouží a zachovává pouze dekorativní formu?

A nakonec pochopitelně odvěký problém trestu a viny, leitmotiv celého románu. Aneb mají být staré hříchy zapomenuty a křivdy odpuštěny? Hájíček neodpovídá, pouze naznačuje, že možné je obojí. V příběhu tak stojí hned vedle sebe milenecký páreček, slovy autora prapotomci bývalých třídních nepřátel, který vzájemná nenávist jejich dědů a pradědů nemůže nijak vyrušit z erotického prožitku na chodbě tomašické hospody, a nemilosrdně a nejen za sebe se mstící Daniela.

A dále – kam až sahá odpovědnost za vlastní činy, a kde je hranice, za níž věci začínají žít vlastním životem, aniž bychom měli možnost je nějakým způsobem ovlivnit? Hájíček si k odpovědi na tyto otázky vytvořil prostoru více než dost, přesto k doslovnosti ani k černobílému výkladu nesklouzl. Za to mu přejme nejen uznání, ale i odpovídající čtenářský zájem.

 

© Vojtěch Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 202 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 4319x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce