Nakladatelství Labyrint pokračuje ve vydávání mladých autorů v edici Fresh. Narozdíl od někdejší petrovské edice Nezavedení není nutně zaměřena na debutující autory, spíš se soustřeďuje na propagaci určitého životního stylu. Tak se v ní ke slovu dostal Tobiáš Jirous s druhou prózou Než vodopády spadnou, ve které se gestem přihlásil k Vaculíkově Českému snáři, nebo Šimon Šafránek, který svou novelu 23 vystavěl na prostředí poloilegálních freetechno parties. Další „cestovatelskou“ knihou (tzv. trainstory: hle, jak je tvůrčí činnost v oblasti pojmenovávání životních stylů pohotová) byla Rafinerie Jana Cempírka. Nyní přichází na řadu novela Marka Epsteina Ohybač křížů - dílko, které by vzhledem k osobě autora mohlo vzbudit očekávání.

V hlavní roli „babka“

Příběh začíná rozchodem hlavní postavy Petra s přítelkyní Verunkou. Petr, ač nerad, si musí sbalit saky paky a vrátit se do hnízda, odkud vylétl, do svého domova. Komorní domácnost, v níž dominuje cynicky pragmatický otec, je však poněkud zatuchlá; nadto Petrův pokoj opanoval podnájemník Filip. Vztah mezi otcem a synem, jenž připomene romány typu ...a bude hůř od Jana Pelce, se vyhrotí do té míry, až se Petr rozhodne z nedýchatelného prostředí nadobro vypadnout. Po neúspěšném bytování po hospodách, kde se postavě život rozkládá s každým dalším douškem, najde poněkud překvapivě útočiště u své pobožné (jak říká vypravěč) babky. Svět polopravd a porušování zákazů se tak střetne se světem neoblomné víry, ale i nečekaného odpouštění.

Už první stránky příběhu nás nenechají na pochybách, že Epstein je po technické stránce velmi zručný. V tak suverénně vedeném příběhu nenajdeme hluchého místa, situace střídá situaci, stále se něco děje, a tak vše přirozeně spěje ke konci. Epstein je bezpochyby poučen o tom, jak by taková novela měla vypadat, jak zacházet s postavami, jak vystavět zvraty – tedy jak z ní vytěžit pokud možno co nejvíce. A přiznejme, že se mu to daří. Nadto příběh nepostrádá patřičný spád, aby se dal přečíst na jedno posezení, s čímž ostatně souvisí také to, že ho autor nezahlcuje množstvím motivů. Zároveň vypravěč, jenž je shodný s hlavní postavou, nám podle drsného, místy i sebepohrdlivého projevu nemusí být úplně sympatický.

Zápory

Ačkoli tedy příběhu nic nechybí, nabízí se otázka, jestli ona naučená či odkoukaná technika, která je zde opravdu dobře předvedena, z příběhu přespříliš nečouhá a neubírá textu na přesvědčivosti. Čtenář se totiž po celou dobu nemůže ubránit pocitu, že místo originální literatury čte nalinkovaný konstrukt, který bajvoko kopíruje svět zdejší. Jistě: souvisí to s jazykovou stylizací hlavní postavy, přičemž se dá celkem snadno namítnout, že jazyk je prostě svérázný, protože se na svět díváme Petrovýma očima a sledujeme právě jeho myšlenkové pochody. Ale přesto - ta neohrabaná přirovnání, těkání z detailu na detail nevyznívají v textu úplně nejlépe. Vyberme namátkou třeba tyto věty: "Nechal jsem med, aby se svíjel na hromadu margarínu. (...) Déšť v paneláku je podivně anonymní věc. Všechno to pleská někde hluboko dole mimo vás. Je ticho, jen okno se rosí až po záclonku. To venku prší. Taky poznám mráz. Spořádal jsem všechny tři krajíce a zakrojil čtvrtej. Cvakly dveře a Verunka se opřela zádama o vypínač. (...) I s krajícem jsem kopnul do dveří a sledoval její tělo tančící za zástěnou sprchy."

Na druhou stranu je na Epsteinovi sympatické, že se nebojí vytvořit svět, do kterého vtáhne i člena z generace prarodičů, a nechá neomalené mládí se zásadovým stářím konfrontovat. Tedy to, že určující roli v příběhu životní deziluze a konfliktu s otcem zastane právě prarodič, podle jehož osoby se příběh stáčí (podobně jako třeba ve znamenitém filmu Harold a Maude). To dnes rozhodně není obvyklé a Epstein se tím vymyká i ostatním autorům z „trendy“ edice Fresh. Pravda, pojem posvátna je uchopen v rámci standardních myšlenkových mezí (viz poslední věta novely), ale k tomu dodejme, že spíš než o nějakou filozofickou nebo spirituální reflexi víry tu jde přece jen o příběh. Příběh, který je vážný, místy v něm zazní tón hořké grotesknosti, ale příběh natolik svébytný, aby z něj mohla být postavena autorova prvotina. I když Ohybač křížů neaspiruje na objev roku, lze ho zhodnotit jako solidní debut, který ve vás – narozdíl od mnohých jiných – zanechá pocit zúčastněného prožitku.