Platonov, Andrej: Čevengur 2

Platonov, Andrej
Čevengur 2

ukázka beletrie zahraniční

Co že je mi tak těžko? Že by to už nastával komunismus? dohadoval se ve svém nejasném rozrušení Čepurný...

Čevengur
Andrej Platonov: Čevengur. Přeložila Anna Nováková, Argo, Praha 1995, 447 stran

Co že je mi tak těžko? Že by to už nastával komunismus? dohadoval se ve svém nejasném rozrušení Čepurný.
Slunce zašlo a vydalo ze vzduchu vláhu pro traviny. Příroda byla teď tmavomodrá a klidná, když se zbavila hlučné sluneční práce pro společné soudružství znaveného života.Stéblo zlomené nohou Čepurného položilo svou umírající hlavu na listové rámě živého souseda; Čepurný pokročil stranou a vtáhl do sebe vzduch – odněkud z odlehlých stepních míst to zavonělo smutkem rozchodu a steskem loučení s člověkem.
Za posledními proutěnými ploty Čevenguru začínalo lopuší, které se jako jednolitá houština táhlo v nekonečných spoustách do pozemkově nezformované stepi; jeho nohám bylo příjemně v teple zaprášených lopuchů, svorně rostoucích pospolu uprostřed ostatní svévolné trávy.
Lopuší obklíčilo celý Čevengur těsnou hradbou proti ztichlým pláním, kde Čevengur tušil skrytou krutost. Nebýt buřání, nebýt bratrsky trpělivých travin, připomínajících nešťastné lidi, byla by step nepřijatelná; avšak vítr nese bujícím plevelem sémě jeho rozmnožování a člověk s tlakem v srdci jde trávou ke komunismu. Čepurný chtěl odejít, aby si odpočinul od svých pocitů, počkal však na muže, který přicházel zdálky do Čevenguru, ponořen po pás ve stepním býlí. Hned bylo vidět, že to nejde nějaký zbytek pakáže, ale člověk utlačovaný: blížil se k Čevenguru pomalu jako proti nepříteli, nevěřil v nocleh a za chůze si brumlal. Poutníkův krok byl nepravidelný, nohy se mu celoživotní únavou rozjížděly každá jinam a Čepurný si pomyslel: to jistě jde soudruh, počkám na něj a ze zármutku se s ním obejmu, je přece hrozné být tak sám ve svatvečer komunismu!
Čepurný pohladil lopuch – i on touží po komunismu; všechen plevel je jediné družné společenství žijících rostlin. Zato kvítí v předzahrádkách a na květinových záhoncích sázela pakáž, na to se nesmí zapomínat a musí se to posekat a navždycky v Čevenguru zadupat do země: ať si na ulicích volně roste jen tráva. která zrovna tak jako proletariát odolá jak žáru života, tak smrti pod sněhovými spoustami. Nedaleko se pohnul plevel a mírně zašustil jakoby pohybem cizího těla.
„Miluji vás, Klavďušo, a chtěl bych vás mít, ale vy jste tak nepřístupná,“ ozval se zmučený hlas Prokofije; ani nepočkal až Čepurný odejde.
Čepurný to zaslechl, ale neroztrpčilo ho to: vždyť tamhle jde nějaký muž a taky nemá Klavďušu!
Muž byl už blízko, měl černý plnovous a oči něčemu oddané. Kráčel houštinou travin v horkých, zaprášených holínkách, ze kterých musel vycházet pach potu.
Čepurný se lítostivě přitiskl k plotu a polekaně si uvědomil, že muž s černým plnovousem je mu z nějakého důvodu velmi milý a drahý – a kdyby se teď nebyl objevil, Čepurný by zaplakal žalem v pustém a truchlivém Čevenguru; v skrytu duše nevěřil, že Klavďuša může chodit na stranu a toužit po rozmnožování – příliš si ji vážil za její soudružskou útěchu všech osamělých komunistů v Čevenguru; jenže ona si šla lehnout do trávy s Prokofijem, zatímco celé město se za tajemným dechem očekávalo komunismus a sám Čepurný ve svém smutku zatoužil po přátelství; kdyby teď mohl obejmout Klavďušu, klidně by pak počkal na komunismus ještě pár dnů, ale takhle už žít nedokáže, jeho soudružský cit se nemá ke komu upnout; nikdo sice není schopen zformulovat pevný a věčný smysl života, avšak člověk na něj zapomene, když žije v přátelství a v trvalé přítomnosti soudruhů. kdy se bída života rovným malým dílem dělí mezi vzájemně se objímající mučedníky.
Chodec zůstal stát před Čepurným.
„Stojíš a čekáš na svý lidi?“
„Tak, tak,“ přisvědčil Čepurný.
„Teď jsou tu samí cizí, nedočkáš se. Třeba vyhlížíš příbuzný, ne?“
„Ne, soudruhy.“
„Tak čekej,“ řekl pocestný a začal si lépe upravovat mošnu s jídlem na zádech. „Žádný soudruzi teď už nejsou. Všichni hlupáci, co to dřív bejvali, žijou dnes už normálně: chodím a sám to vidím.“
Kovář Sotych si už zvykl na zklamání a bylo mu jedno, žije-li v osadě Kovalitva nebo v cizím městě, klidně nechal na celé léto kovárnu kovárnou a šel dělat ve stavební sezóně montéra armatur; kostry armatur se totiž podobají proutěným plotům a v těch on se vyznal.
„To víš,“ pravil Sotych, aniž si uvědomil, že i jeho potěšilo setkání s Čepurným, „soudruzi jsou dobří lidi až na to, že jsou hloupí a dlouho si na světě nepobudou. Kdepak teď chceš najít soudruha? ty nejlepší pobili a pochovali: ti se snažili dělat pro chudáky, co mohli, a ti, co to přežili, ti se teď potloukají bez práce. No a ostatní, ti zas hlídají pokoj a moc nade všema, na ty bys taky marně čekal.“
Sotych si upravil mošnu a vykročil, že půjde dál, ale Čepurný se ho opatrně dotkl a rozplakal se rozčilením a studem nad svým bezbranným přátelstvím.
Kovář v první chvíli neříkal nic, zkoumal, jestli se Čepurný nepřetvařuje, ale pak přestal podpírat svou ochrannou hráz proti druhým lidem a celý se s úlevou uvolnil.
„Takže tys tu zbyl po těch dobrejch soudruzích, co je pobili, když tu teď pláčeš! Pojď sem, najdem si nocleh a budem spolu dlouho přemejšlet. A zbytečně neplač , lidi nejsou písničky: pěkná písnička mně vždycky rozpláče, já jsem plakal i na svý vlastní svatbě...“
V Čevenguru se lidé brzo zvečera zamykali a chodili spát, aby nemuseli myslet na nebezpečí. A nikdo, ani Čepurný se svým naslouchajícím instinktem nevěděl, že na některých dvorech dochází k tiché rozmluvě obyvatel. V útulném lopuší u plotů leželi bývalí obchodvedoucí a propuštění úředníci a šeptem si vyprávěli o létě Hospodinově, o tisíciletém království Kristově, o příštím pokoji na této zemi obrozené utrpením, - tyto rozmluvy lidé nutně potřebovali, aby dokázali smířeně projít přes pekelné dno komunismu; zapomenuté zásoby vlídnosti nastřádané za staletí pomáhali čevengurským starousedlíkům snášet zbytek života důstojně, trpělivě a s nadějí. jaké trápení měl ale naproti tomu Čepurný a jeho pár soudruhů, když v knihách ani v pohádkách nebyl komunismus zaznamenán jako srozumitelná píseň, na niž by si člověk mohl vzpomenout pro potěchu v hodině nebezpečí! Karel Marx shlížel ze stěn cize jako bůh Sabaoth a jeho knihy nahánějící hrůzu nedokázaly člověka dovést k uklidňující představě komunismu; na moskevských i gubernských plakátech byla namalována hydra kontrarevoluce a vlaky s plátnem a suknem jedoucí do družstevních vesnic, nikde však nebyl k vidění jímavý obraz budoucnosti, pro kterou se má hydře useknout hlava a odvážet naložené vlaky. Čepurný se musel opírat jen a jen o své planoucí srdce a jeho úpornou silou dobývat budoucnost, vyrážet duše ze ztichlých těl buržoů a objímat se na cestě s putujícím kovářem.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2877x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce