Sahlberg, Asko: Pírko

Sahlberg, Asko
Pírko

recenze beletrie zahraniční

Finský prozaik Asko Sahlberg popisuje v novele Pírko události jednoho ústavního dne z pohledu mentálně postiženého hrdiny

Dítě uvězněné ve vlastním těle
Asko Sahlberg: Pírko. Přeložil Vladimír Piskoř. Havran, Praha 2005

„Začala téct voda. Pevně semkl oči, zaklonil hlavu a nechal drobné prstíky, ať ho hladí po tváři. Voda se mu rozlévala na ramena, a po svěšených ramenou se mu řinulo teplo na prsa a boky. Voda mu zadržela hlas na rtech.“ Ville by pod sprchou prostál klidně celý den, ale nemůže. Žije v ústavu. Oblékají ho, myjí, krmí a dokonce mu dají i kávu, tedy pokud nezlobí. V opačném případě ho přivážou k radiátoru. Finský prozaik Asko Sahlberg popisuje v novele Pírko události jednoho ústavního dne z pohledu mentálně postiženého hrdiny.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Na finskou literární scénu vtrhl Asko Sahlberg (1964) na tamní poměry docela pozdě, zato však s velkou razancí a ani ocenění na sebe nenechala dlouho čekat. Nyní jich má na kontě už celou řadu, a to včetně nominací na prestižní cenu Finlandia (v roce 2004 za román Doubrava, v němž se vrací do roku 1918, pro Finy stále ještě traumatického období občanské války, a zamýšlí se nad podílem náhody na lidském osudu) či ceny Finsko-švédského kulturního fondu, kterou získal v loňském roce. A jako by se zpožděný začátek spisovatelské dráhy pokoušel dohnat, vydává od roku 2000 jednu knihu za druhou, přičemž se vědomě snaží testovat své vypravěčské schopnosti na různých typech prózy. Úspěch neslaví však pouze ve své původní vlasti. Některé jeho romány vyšly již také ve Švédsku, Německu, chystají se překlady francouzské a italské. Český překlad novely Pírko, Sahlbergovy v pořadí třetí knihy, který na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Havran, uvádí tohoto autora konečně i k nám.

Asko Sahlberg pracoval jako novinář, redaktor, reklamní textař, ale i v jiných příležitostných profesích, ačkoliv se dle vlastních slov rozhodl stát spisovatelem už v sedmi letech. Na vydání románové prvotiny nazvané Hlas tmy (2000) si však musel počkat až do svých šestatřiceti a paradoxně k tomu došlo až čtyři roky poté, co opustil rodné Finsko a přestěhoval se do švédského Göteborgu, kde žije dosud. Ke svým literárním vzorům řadí Williama Faulknera a svého krajana Juhu Seppäläho (česky vyšel jeho román Švihadlo, 1996, a sbírka povídek Velké příběhy, 2003) a sám říká, že teprve ve Švédsku získal odstup od finštiny a více volnosti na psaní. Navíc, když se prý v cizojazyčném prostředí věnujete své mateřštině, funguje to jako jistá terapie a jazyk tak získává nečekaně nové odstíny.

Na seznamu Sahlbergových dočasných zaměstnání, jimiž prošel před svým dobrovolným exilem, lze objevit i profesi ošetřovatele v psychiatrické léčebně či pečovatele v domě pro postižené lidi. Právě zde autor patrně získal vnitřní znalost prostředí, kterou využil v popisu drsných praktik zařízení, v němž se odehrává tato novela.

Hlavním hrdinou příběhu je mladík Ville, který je mentálně na úrovni malého dítěte. Jeho život sestává ze zdánlivě bezvýznamných událostí: koupání, vycházek a jídla. Kromě sprchy Ville miluje také kávu, kterou však dostává až jaksi za odměnu, jen tehdy, když je podle názoru ošetřovatelů „hodný“, rozuměj neviditelný. Hrdina ovšem nechápe důvody, které vedou k potrestání, a tak se bezděky dostává do stále větších konfliktů s ošetřujícím personálem.

Vztah ošetřovatelů k lidem umístěným v ústavu tvoří sice až druhý a vzhledem k perspektivě vyprávění značně útržkovitý plán knihy, ale i tak vytváří ostrý kontrast k bezelstnému a naivnímu uvažování hlavního hrdiny. Z ošetřovatelů čiší očividný nezájem až nechuť vůči chovancům, k nimž se chovají jako k neživým předmětům. Nezaznamenáme ani náznak lidského pochopení, převažuje despekt a pocit vlastní nadřazenosti dobře známý i z jiných románů odehrávajících se v podobném prostředí: „Prasata nad tím ohrnuly rypák, ale ty si pošmákneš.“

Sahlberg se jako většina spisovatelů, kteří se tematikou duševně nemocných či mentálně postižených lidí zabývali, pohybuje jakoby v laboratoři lidské mysli. Zkoumá strach, vášeň a nenávist jako čisté city, tak jak v jednoduché mysli vznikají. Až na to, že Villeho mozek nakonec není zdaleka tak jednoduchý, jak se ošetřovatelé a možná i někteří čtenáři domnívají, je jen úplně jiný.

Autor učinil zajímavý jazykový experiment - rozhodl se vstoupit do hlavy mentálně postiženého člověka a popisovat události z jeho perspektivy. Ville není schopen pochopit všechno, co se kolem něj odehrává, nechápe pořádně ani svoje vlastní pohyby a zákonitosti mezi příčinami a následky jednotlivých dějů. Veškeré své konání tak pozoruje a popisuje jakoby nezúčastněně, a proto se mu zdá, že „zdi se kácí“, „dveře se na něho vrhají“, „schody pod ním mizí“, „v hrudi mu pádí rychlé nohy“, a když promluví „v krku mu zabublá hlas“. Všechny druhy smyslových vnímání Villemu navíc splývají, nerozlišuje tak například mezi svým vlastním pohybem a sunutím světla po podlaze.

Asko Sahlberg zprostředkovává Villeho chápání světa také prostřednictvím jazykových struktur: novela má poměrně omezenou slovní zásobu, většina vět je jednoduchá. Sám hrdina promlouvá téměř bez výjimky jednoslovně, vrcholem jeho projevu jsou věty na úrovni dvouletého dítěte („Ville ven.“, „Ville kávu.“). Toto řešení nutně vede k opakování, které je bezesporu účinné, a díky tomu, že autor udržel novelu co do rozsahu na uzdě, nepůsobí ani rušivě. Prostý, ale ve výrazu dokonale přesný jazyk Pírka klade značné nároky na překlad a Vladimíru Piskořovi se s nástrahami textu podařilo vyrovnat více než dobře.

Onen jeden den, během něhož se děj novely odehrává, by mohl trvat několik minut stejně jako třeba tisíc let. Ville v ústavu žije v naprostém bezčasí a ze skličujícího prostředí uniká pouze prostřednictvím vzpomínek na jediné světlé okamžiky svého dosavadního života. V retrospektivních pasážích se vrací do šťastnější minulosti, do doby, kdy ještě žil v rodině. I když o fungující rodině v tomto případě lze mluvit asi jen stěží - matka-alkoholička a nepřátelský nevlastní otec, který navíc zřejmě zneužíval Villeho sestru -, upíná se k ní hrdina jako k naprostému životnímu ideálu. Ústřední postavou Villeho vzpomínek je ovšem jeho sestra, její oči, její hlas, její smích … Právě ona k němu jako jediná ze všech zúčastněných přistupuje jako k rovnoprávné lidské bytosti, která má navzdory postižení také své touhy, potřeby a sny.

Existencialismus známý z předchozích autorových románů je přítomný i zde, ale zatímco jeho ostatní hrdinové (např. z románu Zbloudilí, 2001) mají svobodu volby, hlavní postava Pírka je vydána na milost a nemilost nepřátelskému okolí a zcela neschopna ovlivnit běh svého života, aniž to ovšem sama tuší. Žluté pírko, které Ville ráno objevil na chodbě a které se mu celý den co chvíli ztrácí, aby se později opět objevilo, symbolizuje příslib volnosti a svobody; ta je ovšem chlapci uvězněnému nejen ve svém vlastním těle, ale také v chladném prostředí ústavu upřena. Když se mu náhodně podaří ukrýt kliku od okna a později v nestřeženém okamžiku okno dokonce otevřít, nemá pro to, s čím je konfrontován, ani pojmenování. Touha po svobodě je přesto nejmocnější síla, jež každého člověka bez výjimky žene vpřed. Závěrečné Sahlbergovo řešení se však po veškeré té neutěšenosti zdá být až zbytečně jednoduché.

Lenka Fárová
V upravené podobě tato recenze vyšla jako Kniha týdne v příloze Lidových novin Orientace – Knihovna 4.2.2006.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Silvie, 16.09.2007 18:40
Sahlberg, Asko: Pírko
Vynikající...doporučuji
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 3453x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce