Bergman, Ingmar: Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda 2

Bergman, Ingmar
Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda 2

ukázka beletrie zahraniční

Z Johana se na stará kolena stal multimilionář. Ty miliony mu odkázala stařičká dánská teta, která kdysi bývala světoznámou operní pěvkyní. Jelikož tak nadosmrti dosáhl finanční nezávislosti, ukončil svoje závazky na univerzitě a koupil dům, který dřív patřil jeho prarodičům...,

Sarabanda
Ingmar Bergman: Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda, přeložil Zbyněk Černík, Concordia, Praha 2005

PROLOG
MARIANNE: Z Johana se na stará kolena stal multimilionář. Ty miliony mu odkázala stařičká dánská teta, která kdysi bývala světoznámou operní pěvkyní. Jelikož tak nadosmrti dosáhl finanční nezávislosti, ukončil svoje závazky na univerzitě a koupil dům, který dřív patřil jeho prarodičům – poměrně zchátralou vilu z přelomu devatenáctého a dvacátého století v oblasti Orsa finnmark v kraji Dalarna. (Krátká pauza.) S Johanem se už řadu let nestýkám – vůbec se s ním nestýkám. Naše dcery se nám vzdálily. I mně. Martha pobývá v léčebně pro dlouhodobě nemocné a její choroba ji čím dál víc izoluje od okolního světa. Čas od času ji navštěvuju, ale nikdy mě nepozná. Sara si vzala úspěšného advokáta. Oba se přestěhovali do Austrálie a pracují v renomované advokátní firmě. Děti žádné nemají. (Krátká pauza.) Dosud pracuju, ale jenom v míře a tempem, jaké si sama zvolím, zabývám se hlavně rozvody a manželskými spory. (Krátká pauza.) Už dlouho jsem si říkala, že bych měla Johana navštívit. A teď jsem skutečně tady. Sedí tamhle na verandě a já se na něj už nejmíň deset minut dívám, a váhám. Možná jsem svému zcela iracionálnímu impulzivnímu vnuknutí – tím myslím tuhle cestu – neměla podlehnout. Vlastně se mi všechny iracionální impulzivní vnuknutí příčí. Nejsem žádná impulzivní ženská. Ale teď se už musím rozhodnout: buď se tiše a nenápadně vrátím k autu, které jsem zaparkovala na vedlejší cestě, nebo půjdu za Johanem. Ve skutečnosti nevím, co udělám. Samozřejmě tu můžu ještě chvíli postát a dát volný průchod svému zmatku, i když ne moc dlouho. (Podívá se na hodinky.) Ještě jednu minutu! (Znovu se na ně podívá.) Ta si tedy dává opravdu na čas, tahle minuta. Třicet vteřin. Čtyřicet sedm vteřin. Padesát tři vteřiny…

PRVNÍ SCÉNA
Veranda.
Je slunečné odpoledne někdy začátkem podzimu. Johan je hluboko ponořený do lenošky, nohy má přikryté dekou a na hlavě pletenou zelenou čepici. Nedá se poznat, jestli si čte, nebo dřímá. Marianne k němu opatrně popojde a stoupne si za něj. Pozorně si ho prohlíží: přece jenom spí. Po několika (!) minutách se nad něj skloní a políbí ho na ucho.

JOHAN: Au!
MARIANNE: Vzbudila jsem tě?
JOHAN: Jo to jsi ty. (Snaží se vylézt z lenošky. Zápasí s dekou, polštářem, knížkou a brýlemi.) Ahoj, Marianne.
MARIANNE: Prosím tě, Johane, jen seď! Klidně seď dál!
JOHAN (má radost) : To jsi celá ty, takhle se přikrást.
MARIANNE: Já jsem se vůbec nepřikradla. (Posadí se na zahradní židli naproti Johanovi.) Pár let jsme se neviděli. Mám-li být úplně přesná, tak dvaatřicet.
JOHAN: To jsi dobrá, že jsi mě poznala.
MARIANNE: To snad… poznali jsme se přece navzájem.
JOHAN: Já bych tě asi nepoznal. Myslím, kdybychom se setkali jen tak náhodou.
MARIANNE: Prostě jsme jeden druhého ztratili z dohledu.
JOHAN: To je přirozené. Nejdřív jsou lidi spolu, potom se rozejdou do různých stran a telefonujou si. A nakonec zavládne ticho.
MARIANNE: Ale to je smutné.
JOHAN: To má být výčitka?
MARIANNE: Kdepak. Už jsme si zřejmě neměli co říct.
JOHAN: A pak si jednoho krásného dne najednou klidně zavoláš, že mě chceš navštívit.
MARIANNE: Nedá se tvrdit, že jsi byl nějak zvlášť nadšený.
JOHAN: Nadšený? Řekl jsem, že ne. A říkám to pořád. Nechci. Říkám ne. Ne. Jenže ty na to zjevně kašleš.
MARIANNE: Musela jsem.
JOHAN: Smím se zeptat proč?
MARIANNE: To ti nepovím. (Usměje se.)
JOHAN: Ty se směješ.
MARIANNE: Ujela jsem tři sta čtyřicet kilometrů, abych dorazila k tvé barabizně v hlubokých lesích. Ale teď už jsem tě viděla, políbila tě a mluvila s tebou, takže teď se můžu zase vrátit.
JOHAN: To nejde.
MARIANNE: Nejde?
JOHAN: Nejde. Musíš zůstat aspoň na večeři.
MARIANNE: Proč bych tu měla zůstávat na večeři?
JOHAN: Před týdnem a něco jsem slečně Nilssonové řekl, že ke mně příští čtvrtek přijede na návštěvu jedna bývalá manželka. Nemůžu jí teď najednou oznámit, že žádná večeře nebude. Slečna Nilssonová by se strašně naštvala.
MARIANNE: Kdo je slečna Nilssonová?
JOHAN: Agda. Agda Nilssonová.
MARIANNE: Vy spolu žijete?
JOHAN: Chraň pánbůh. To by ještě tak chybělo.
MARIANNE: Takže vy tu bydlíte v hlubokých borových lesích úplně sami. Jak je rok dlouhý. JOHAN: Slečna Nilssonová pracovala jako pošťačka v Grånäs. Pak jí ale zrušili poštu. Tak jsem se jí zeptal, jestli by mi nechtěla dělat hospodyni. Chtěla.
MARIANNE: Je vám spolu dobře?
JOHAN: Slečna Nilssonová bydlí na svém statku ve vesnici. Sem chodí na čtyři hodiny denně. Vždycky mi uklidí a uvaří večeři. Dá mi najíst a pak si jde zase po svých. Je to pobožná a pozoruhodně zlá osoba.
MARIANNE: Takže žádná idylka.
JOHAN: Upřímně řečeno, mám z té zatracené báby strach. Jediným důvodem, proč mě ještě neotrávila, je pravděpodobně to, že jí dávám královský plat. Na černo.
MARIANNE: Proč z ní máš strach?
JOHAN: Dost dobře nevím. Pravděpodobně si kdysi představovala, že se vezmeme, nebo něco na ten způsob. No, na tom houby záleží. Jejími případnými výbuchy vzteku se nezatěžuju. Ale na tu večeři rozhodně musíš zůstat. Slečna Nilssonová navíc uklidila pokoj pro hosty, takže si myslí, že tu zůstaneš přes noc. Prostě ti nezbývá než tu zůstat přes noc. K večeři bude každopádně něco dobrého.
MARIANNE: Asi se s tím musím smířit.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2977x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce