Bergman, Ingmar: Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda 2

Bergman, Ingmar
Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda 2

recenze beletrie zahraniční

Když jeden z posledních žijících filmových klasiků Ingmar Bergman (88) dokončil své mistrovské dílo Fanny a Alexandr (1982), prohlásil, že už se za filmovou kameru nikdy nepostaví. Svému slibu dostál, žádný „film“ už nenatočil. Do uměleckého důchodu ale neodešel, zůstal věrný především psaní.,

Smrt? Jen zhasne světlo
Ingmar Bergman: Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda, přeložil Zbyněk Černík, Concordia, Praha 2005

Když jeden z posledních žijících filmových klasiků Ingmar Bergman (1918) dokončil své mistrovské dílo Fanny a Alexandr (1982), prohlásil, že už se za filmovou kameru nikdy nepostaví. Svému slibu dostál, žádný „film“ už nenatočil. Do uměleckého důchodu ale neodešel, zůstal věrný především psaní. Řadu jeho textů převedli na filmové plátno jeho blízcí kolegové, syn Daniel Bergman natočil Nedělňátka, dlouholetá partnerka Liv Ullmannová zase Nevěru a Soukromé rozhovory Bille August. Sám Bergman natočil několik snímků pro televizi, dva z nich – Co chvilku křičí na jevišti světa (1997) a Sarabanda (2003), které jsme zatím neměli možnost vidět, nyní vyšly ve formě filmových povídek v nakladatelství Concordia.

Jako když skládal Bach
„Tyto texty jsem psal bez ohledu na to, jaké bude při jejich případné realizaci použito médium, asi tak jako Bach psal své cembalové sonáty (aniž bych se s ním chtěl srovnávat). Ty může hrát smyčcový kvartet, dechový orchestr, kytara, varhany nebo klavír. Vypadá to jako divadlo, stejně dobře to však může být film, televizní inscenace nebo jenom četba,“ uvádí autor útlou knihu. Kdo zná alespoň trochu Bergmanovu tvorbu, ví, že dokáže být stejným mistrem obrazu jako slova. Jeho filmové povídky (většina jich u nás už dříve vyšla) bývají hutnou emocionální esencí, v níž se lze (na rozdíl od filmu) přehrabovat ve slovech a pocitech.

V Sarabandě (titul odkazuje na barokní tanec) vrací Bergman po třiceti letech na scénu Johana a Marianne (ve filmu je hráli opět Liv Ullmannová a Erland Josephson) - ústřední dvojici z filmu Scény z manželského života, který kdysi otřásl soukromým životem nejednoho páru (ve Švédsku se prý po jeho odvysílání dokonce výrazně zvýšila rozvodovost).

Dvojice bohatší o desítky let odloučení se opět setkává a bilancuje (Johan: „Žil jsem život na hovno. Naprosto nesmyslný, hloupý, ale určitě poměrně pohodlný život na hovno.“) Do jejich rozhovorů vstupuje Johanův syn Henrik (Johan: „Od samého začátku jsem ho neměl rád. Zahrnoval mě jakousi ublemtanou láskou, kterou jsem ignoroval.“) a jeho dcera Karin. Podstatnou roli tu hrají – jak bývá u Bergmana zvykem – i nepřítomné postavy, Karinina mrtvá matka Anna nebo dcera Johana a Marianne umístěná v ústavu.

Bergman zůstává věrný svým ústředním tématům, stále se snaží dobrat podstaty lásky a soužití (mileneckého, manželského, rodičovského) a pokouší se pochopit, proč nejvíce zraňujeme právě ty, jež milujeme. Na sklonku života je ještě úspornější a snad i krutější než kdy dřív. Velký znalec karambolů mezilidských vztahů sází na papír nekompromisní formulace a opět mluví za ty, kteří se bojí vidět svou osobní citovou katastrofu v celé její nahotě. Spolu se svými postavami dozrál - ovšem spíše než ke smířlivé konejšivosti k jakési rezolutní nekompromisní pravdě, kterou tu a tam ředí peprnou poťouchlostí.

Smrt a blížící se konec života už evidentně přijal do rodiny svých oddaných postav. „Smrt mi byla vždycky celkem ukradená. Nejdřív svítí světlo, pak zhasne. Nejdřív je to něco, a potom je to nic. Člověka to skoro uklidňuje. Jenže teď je to realita, která se týká mě, jenom mě,“ vzteká se Johan, k němuž je jeho autor mnohem krutější než k Marianne.

Text Co chvilku křičí na jevišti světa, jehož titul si autor vypůjčil z pátého dějství Shakespearova Macbetha, je inspirován ojedinělou osobností Bergmanova strýčka Karla Akerbloma. Tento podivín, vynálezce a duševně labilní muž se už objevil jako jedna z vedlejších postav například ve filmu Fanny a Alexandr. Bergman připouští, že si na něj pamatuje pouze mlhavě, přesto se pro něj stal zosobněním člověka vnitřně nekonečně svobodného, ovšem sebou samým bezmocně spoutaného.

Bergman se soustředil na zvláštní vztah čtyřiapadesátiletého strýce a jeho dvaadvacetileté snoubenky Pauly a – samozřejmě – na neodvratný konec. Do „infantilního blbnutí blázna“ zaklel autor svůj vlastní příběh člověka, pro něhož byl život se sebou samotným velkým břemenem: „Stěžuješ si, že voláš, a Bůh mlčí. Tvrdíš, že jsi uvězněný... Pomysli, že jsi svým vlastním soudcem i vlastním žalářníkem. Vězni, vystup ze svého vězení. Ke svému překvapení zjistíš, že ti nikdo nebrání.“

Vyšlo v Lidových novinách 30. 12. 2005

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 176 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 3018x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce