Valdés, Zoé

Valdés, Zoé

rozhovor beletrie zahraniční

Zoé Valdésová (nar. 1959) patří k nejpřekládanějším kubánským autorům, píše poezii, prózu a eseje. Její druhý román Každý den nic (čes. 2001, přel. Blanka Stárková) se stal ve Francii literárním objevem roku.,

Svoboda a tajemství psaní
rozhovor se spisovatelkou Zoé Valdésovou

Zoé Valdésová (nar. 1959 v Havaně) přijela do Prahy jako členka poroty festivalu Jeden svět na pozvání nadace Člověk v tísni. Patří k nejpřekládanějším kubánským autorům, píše poezii, prózu a eseje. Její druhý román Každý den nic (1995, čes. 2001, přel. Blanka Stárková) se stal ve Francii literárním objevem roku. Do Francie se dostala na pozvání své tamější nakladatelky a překladatelky, od roku 1995 tam žije v exilu.

ACH: Váš román Každý den nic, kterým jste se nejvíc proslavila a který byl také prozatím jako jediný vydán u nás, měl velký úspěch i ve Francii. Zaznamenala jste kromě kladných ohlasů od čtenářů i od kritiky také nějaké negativní? Vaše kniha otevřeně a v té době pro evropské čtenáře úplně nově kritizuje poměry na Kubě v 90. letech, v tzv. „zvláštním období“. Francie je známou baštou levicových intelektuálů, neprotestovali, jako když jen pár let předtím vyšly paměti vašeho krajana Reinalda Arenase Než se setmí?
ZV: Myslím, že těch několik odmítavých reakcí pocházelo od lidí, od nichž se to dalo čekat, kteří byli vždycky velmi shovívaví ke kubánskému režimu; jejich reakce souvisely víc s politikou než s literaturou. Za úspěch knihy myslím vděčím hlavně čtenářům, pochopili, že v ní jde o literaturu a ne o politiku, hlavně o lásku a nelásku, o depresi a naději. Je to jednoduchý, ale upřímný příběh, který se sice zrodil na Kubě, ale našel odezvu i ve Francii a v mnoha dalších zemích.

ACH: A jaká byla reakce na Kubě, když kniha vyšla v zahraničí, měla velký úspěch, a přitom ukazuje odvrácenou tvář kubánské revoluce?
ZV: Reakce Kuby byla okamžitá. Hned po vydání poslali člověka z kubánské ambasády v Paříži za mnou domů, aby mě zastrašil, že jestli budu dál takhle psát a veřejně vystupovat, nepustí mě už nikdy zpátky na Kubu. Na to jsem jim odpověděla: „Jednou jsem ten román napsala, tak musím nést důsledky, nikdy nebudu říkat opak. Napsala jsem pravdu o tom, co jsem prožívala a cítila, literárním jazykem, a žádné ústupky dělat nebudu.“ Ten člověk byl dost hrubý a já si v tu chvíli uvědomila, že mám všechny dveře zabouchnuté. Ale stejně teď nemám nejmenší chuť se na Kubu vracet, rozhodně ne do situace, jaká je tam dnes.

ACH: A nestýská se vám po Kubě? Po krajině, lidech, životním způsobu a typickém humoru?
ZV: Samozřejmě že ano, ale snažím se, aby mě ten stesk neblokoval, aby to byl tvůrčí stesk, díky němuž budu schopná silněji prožívat tu Kubu, kterou sama cítím a mám ráda, ve vlastním psaní. Snažím se, abych staré zážitky mohla doplnit či nahradit novými zkušenostmi…

ACH: Právě takový stesk je patrný i v románu Kavárna Nostalgie (1997), dal mu ostatně i název, pokoušíte se v něm znovu stvořit svou známou Kubu prostřednictvím všech pěti smyslů, jimž jsou věnovány jednotlivé části, jako se Cabrera Infante pokusil znovu stvořit předrevoluční Kubu v románu Tři truchliví tygři zachycením jejího nočního života.
ZV: Přesně tak. A samozřejmě také existují další nádherné světy, které je třeba poznat, nová města, třeba zrovna teď jsem nadšená novými zážitky z Prahy, kterou jsem dosud neznala, je to velmi krásné město. Pro mě je ohromná zkušenost vidět vaši zemi, v níž za těch 16 let od změny režimu došlo k obrovským změnám. Žádná společnost není dokonalá, všude jsou problémy, ale tady skutečně došlo k pokroku a já jako Kubánka to kvituji s velkou nadějí i pro svou zemi. Takže se snažím ulevit stesku i pomocí nových míst, která navštěvuji, a knih, které čtu.

ACH: Na Kubě se vaše knihy nedají koupit ani nejsou v knihovnách, jsou zakázané, ale jistě k vám dolehly nějaké odezvy. Jaké byly?
ZV: Tak třeba před týdnem mi zavolal kamarád z Marseille, že pár jeho známých jede na Kubu a jestli po nich nechci poslat nějaké knížky. Na hranicích je však prohledali a moje knihy jim zabavili, na den je zavřeli a ptali se jich, jestli nevědí, že jsem nepřítel kubánské revoluce, Castro totiž prohlásil, že kubánská revoluce má tři nepřítele, Guillerma Cabreru Infanta, Reinalda Arenase a Zoé Valdésovou, což považuji za velkou čest. Samozřejmě i tak mé knížky doputují ke Kubáncům na ostrově a občas dostávám od svých čtenářů dopisy nebo vzkazy. Vzpomínám si na jeden z posledních, jedna Kubánka mi napsala: „Milá Zoé Valdésová, moc Vám děkuji za Vaše knihy, díky jim tu odolávám v každodenní nicotě.“ Tyhle dvě řádky pro mne patří k nejkrásnějším. Dojímá mě, že někdo, kdo žije v takových podmínkách, napíše autorce knihy, když přitom ani neví, jestli se to podaří vůbec doručit.
Kubánci jsou vášniví čtenáři a filmoví diváci, milují kino a knihy. Obojího je ovšem kvůli cenzuře trvající už sedmačtyřicet let nedostatek, lidé nemají přirozený přístup ke knihám v knihkupectví ani v knihovně. José Lezama Lima říkával „jen obtíže stimulují“. Obtíže při shánění knih na Kubě hlad po čtení umocnily, takže Kubánci teď čtou cokoli, co jim padne pod ruku, jsou hladoví po informacích i zážitcích. Turistům obdivujícím sečtělost Kubánců říkám, že je to normální jev v nenormálních podmínkách, totéž jste tu ostatně zažili vy.

ACH: Nemáte ráda termín „literární generace“, považujete ho za výplod komunistického pojetí literárních dějin. Máte nějaké kontakty s jinými kubánskými spisovateli své generace, kteří také odešli do exilu, jako je třeba Armando de Armas v Miami, s autory žijícími převážně na ostrově nebo s těmi, kteří zůstali jako vy v Evropě?
ZV: Cítím velkou spřízněnost s Armandem de Armas či Luisem de la Paz, ale také s José Trianou, který je mnohem starší, s Cabrerou Infantem a Reinaldem Arenasem, kteří jsou také jiná generace a už oba mrtví – mám s nimi společné stejné dějiny, stejnou bolest, stejné oběti. Také se však cítím blízká kubánským spisovatelkám 19. století, jako byla třeba Juana Borrerová. Myslím, že nás spojuje tajemství literatury a tajemství dějin. Samozřejmě někteří Kubánci uměli režimu využít a udělali kariéru, je to jejich právo a já je neodsuzuji, každý ať se svým životem naloží, jak umí; jen nechápu, proč by mě měli házet do jednoho generačního pytle s lidmi, s nimiž nemám nic společného.

ACH: A jaké nekubánské spisovatele čtete? Z Latinské Ameriky a z Francie?
ZV: Z latinskoamerických autorů mám velmi ráda například Octavia Paze a určitě spíš Maria Vargase Llosu než Garcíu Márqueze. Z Francouzů jsou stálicí klasici, hlavně Proust, ze současných autorů čtu Houellebecqua, ne ovšem všechno, líbila se mi Platforma, pak povídky a první román Anny Gavaldy, román Truismy od Marie Darieussecqové, některé knihy Amélie Nothombové.

ACH: Mluvila jste o „tajemství literatury“; co pro vás literatura znamená?
ZV: Literatura je pro mě hlavně tajemství, záhada, mysterium. Při psaní se odkrývá jakýsi tajemný vztah existence a neexistence – člověk najednou začne vytvářet postavy, vykreslovat charaktery, prostředí, atmosféru, příběh, vznikne román nebo báseň. Toto tajemství vzniku je pro mě asi nejpodstatnější.

ACH: Takže ne hlavně svoboda, jak chápal literaturu třeba Reinaldo Arenas?
ZV: Jistě, bez svobody by to tajemství nemohlo existovat. Z hlediska materiálních potřeb spisovatele je samozřejmě hlavní podmínkou svoboda, ale já bych tajemství nestavěla na druhé místo, postavila bych je na roveň svobodě. Svoboda a tajemství psaní. Existují spisovatelé, kteří směli legálně vycestovat z Kuby a žijí ve svobodě, ale tolik se jim dostalo pod kůži psychické mučení, že se zablokovali a ono tajemství literatury nejsou s to zachytit, proniknout do něho, vejít do bludiště záhad. Když má spisovatel nadání toto tajemství postihnout, svoboda mu umožní učinit rozhodující krok k literárnímu dílu, realizovat se jako spisovatel. Ale mnoho spisovatelů svobodu mělo, a přesto s ní nic neudělalo, protože se zablokovali, sami sebe cenzurovali. Svoboda může být pro některé spisovatele i na obtíž.

ACH: Jakou knihu máte ze svých děl nejraději?
ZV: Nejradši mám Každý den nic. Je to moje katarze, v tom románu se mi podařilo říct vše, co jsem měla na srdci a chtěla sdělit, prostřednictvím literárního jazyka a zcela literárních postav, ačkoli jsou samozřejmě inspirovány skutečnými lidmi, ale je to literatura, je to román.

ACH: Revidujete francouzské překlady svých knih? Spolupracujete s překladateli?
ZV: S překladateli spolupracuji ráda, měla jsem štěstí na velmi dobré překladatele. Překlad pro mě znamená objevit nový pohled, jiný úhel. Překladatelé mi nosí svou první verzi, kterou pak společně revidujeme. Já jen kontroluji; překladatelé sami bývají velmi tvůrčí, jsou často na úrovni spisovatelů.

ACH: Někdy musí tvořit opravdu hodně, třeba ve vašich knihách bývá spousta slovních hříček a překladatelských oříšků. Například román Dala jsem ti celý život je kvůli hýřivému jazyku a bohatství slovních hříček na překlad velmi obtížný; znáte jeho francouzskou verzi? Je dobrá?
ZV: Překlad je výborný, s překladatelkou jsem spolupracovala. Přišla za mnou s hotovou první verzí a podařilo se nám ve francouzské knize totéž, na čem je založený španělský originál – chtěla jsem, aby každá kapitola zachycovala jednu dekádu od 30. do 90. let a v každé kapitole aby se podle toho měnil jazyk, aby se tam mluvilo jako v příslušné době včetně všech typických výrazů a zvláštností. Což se velmi dobře podařilo. Jsem za to překladatelce vděčná. Samozřejmě občas musela oželet či předělat nějaké slovní hříčky, ale to se nedá nic dělat, každý překlad něco „zradí“, jak říkají Italové – traduttore, traditore.

ACH: A co texty písní?
ZV: To bylo skoro nejsnazší, většinou jsou to bolera s velmi jednoduchým textem. Ostatně tehdy se vydal ke knize i hudební nosič s písněmi, na nichž je příběh založený. Deska se také jmenuje Dala jsem ti celý život.

ACH: Až se změní situace na Kubě, chcete se vrátit, nebo byste zůstala ve Francii?
ZV: Chci se vrátit, ale ne hned. Mám totiž dceru a nehodlám ji vystavit nebezpečí. Netuším, jak ke změně dojde, jestli bude násilná a rychlá, nebo to bude pomalý, klidný a mírumilovný přechod bez krveprolití. To se neví, každopádně Fidel Castro se pokouší zanechat po sobě spoušť a do rozvrácené země se vracet nehodlám. Kvůli dceři a také proto, že když jsem jednou z chaosu utekla, přece se do něj nevrátím! Ale samozřejmě bych se ráda vrátila do demokratické země.

ACH: A jaké jsou podle vás možné scénáře po Castrově smrti?
ZV: Rozhodně jakýkoli scénář by byl dobrý, včetně násilného, protože po čtyřiceti sedmi letech diktatury bude jakákoli změna k lepšímu. Bohužel asi nelze mít iluze, že změny proběhnou klidně a mírně. Je třeba vzít v úvahu, že Kuba žila mnoho let ve vnuceném mlčení, pod kontrolou a v umělém klidu, takže je pravděpodobné, že nastane úplný opak, což bych si nepřála, samozřejmě bych ráda, aby se to odehrálo mírumilovně. Jakákoli změna však bude k lepšímu.

Anežka Charvátová
Vyšlo v příloze Salon deníku Právo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3659x

Inzerce
Inzerce