Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor

Kolmačka, Pavel
Stopy za obzor

recenze beletrie česká

I když Pavel Kolmačka ve své prozaické prvotině líčí jeden, dosud ne příliš dlouhý lidský život, vrství za sebou množství obrazů, v nichž jako stěžejní motiv zaznívá existenciální tíha plná protikladů - černé a bílé, trvalosti a pomíjivosti, pobývání a plynutí.,

Hořké umírání času
Pavel Kolmačka: Stopy za obzor, Triáda, Praha 2006, 504 stran

Prozaická freska básníka Pavla Kolmačky (nar. 1962) se dělí do dvou částí – Levá deska: Oko a Pravá deska: Prám. Hlavním hrdinou je Vítek Koblasa, ale také unikající čas a problém nekonečna. V prvním díle chlapec Vítek vstupuje do vlastní rodiny jako cizinec. Díky věkovému rozdílu mezi ním a jeho dvěma staršími sourozenci přijímá už „hotový svět“, daná pravidla, která musí respektovat. Výchovné zásahy rodičů, tělesné tresty i projevy mateřské lásky vnímá jako momentální výbuchy, neboť širší kontext, spravedlnost a nutnost jsou pro něj zatím nepochopitelné. Zatím se rozhlíží, hledá. Vědomě ještě nereflektovaný čas pozvolna plyne, přerušován a pozastavován Vítkovými úniky do fantazijního světa, v němž figuruje především stopař Vraní oko, hledající směr cesty. Závanem nesrozumitelného „dospělého“ světa je první uvědomování si pomíjivosti, když chlapec náhle vnímá, co kde bylo, s čím nebo s kým si hrával, a už nehraje. Zatím ale nehodnotí, nerekapituluje.

koupit knihu: www.kosmas.cz

To až ve druhém díle knihy dospělý muž Vítek, zaměstnaný v ústavu pro choromyslné, se hořce rozpomíná, skládá fragmenty v paměti do srozumitelného obrazce. Zatímco chlapcův svět nasává okolní vzpomínky, vyprávění otce, matky i prarodičů, které se mísí s mystikou legend a pohádek, do světa dospělého muže se postavy z dětství promítají jako zjevení, nutná podmínka vlastního bytí a příčina momentální deziluze.

I když Pavel Kolmačka ve své prozaické prvotině líčí jeden, dosud ne příliš dlouhý lidský život, vrství za sebou množství obrazů, v nichž jako stěžejní motiv zaznívá existenciální tíha plná protikladů - černé a bílé, trvalosti a pomíjivosti, pobývání a plynutí. Když Vítkovo panelákové dětství přeroste v dospělý život na venkově, nejde ani tak o rozdíl mezi životním stylem venkova a města, jako spíš o generační pocit promarněnosti, který vyvěrá z tajené křesťanské výchovy, trpné rezistence v šedivosti a pokryteckého přitakávání totalitnímu režimu. Vzdor zůstane vždy pod kontrolou. Výsledkem je pokřivená dospělost, neschopná nejen vlastního názoru, ale i vlastního života. Všichni jsou ztracenci bez optimismu i bez naděje. Kamarád Márty, který nalezne dívku svých snů a odpoutá se od tyranského otce, upadne do podivné kryptokřesťanské sekty, jejíž vůdcové připomínají vyšinuté rasputinovské manipulátory.

Stěžejní jsou v Kolmačkově próze vzpomínky, z nichž v nejradostnějších barvách vyvstávají ty, které se týkají okamžiků dětského nevědomí. Při prvním zásahu pocitu unikání času se do vyprávění nezadržitelně vetře i drtivý podtón. Od té chvíle jako by život byl jen prohranou položkou. Jestliže chlapec jde kupředu v očekávání závratných dobrodružství a v zápalu hry ztrácí pojem o čase, dospělý muž se neustále ohlíží, vrací se zpět. Téma života jako jediné linie se rozvíjí a rozvětvuje podle setkání s Mártym, Gábinou, s bývalými kamarády nebo se sourozenci, s Hankou a s Pepanem. To jsou chvíle, kdy se Vítek zastavuje a sleduje neradostné osudy svých příbuzných a blízkých. Před tvrdými pravidly života jako by nikdo z nich neobstál. Všichni jsou nejen zestárlí, ale především zklamaní, opuštění, bezradní.

Světlejší, a tudíž radostnější momenty zůstanou opuštěnými ostrovy, fragmenty, kolem kterých proplouvá prám nutnosti a nevyhnutelnosti. Když Vítek zjistí, že existuje pestrost a mnohoznačnost, opět vše podbarví melancholický tón, v němž možnost není východiskem, ale jen dalším utápěním se v chaosu.

Svět Kolmačkových dospělých je světem úhybů, přetvářky, moralizování a necitlivosti. Lidé se setkávají, mluví, ale nevnímají své okolí. Jsou na tom stejně jako blázni v klášteře, jimž se Vítek snaží pomáhat při obstarávání základních potřeb. Každý křičí své naučené věty, jež nikdo neposlouchá. Nikdo nenaslouchá nikomu, dokonce ani sám sobě. Slovo, řeč, komunikace se stává jakýmsi absurdním dramatem, život jen očekáváním konce. Rozpadající se venkovská stavení i lidské vztahy jsou stigmatem skutečnosti. Zánik a rozvrat se zdají být nezadržitelné. Absolutní svobodu nemáš nikdy. Rozumíš, musíš se přizpůsobit, říká text. To, co Kolmačkovým postavám chybí, je základní pocit svobody. Jedinci hladově pozorují dění kolem sebe. I manželské páry spolu komunikují skrze oddělené sféry. Vláčeni nevyhnutelností, uzavřeni do vlastní bezvýznamnosti a neschopnosti jakkoliv se vzepřít, tápou. Existuje touha: To bylo ono – žít příběh, a ne se jenom samospádem posouvat v čase. Ale smíření a zklidnění přichází spíš jako magická vize než jako uvěřitelná skutečnost.

Autorovi jakoby v díle ani primárně nešlo o příběh. Věty se občas stávají poezií, občas podivnou až nesrozumitelnou změtí zvuků. Realita má sílu, pokud je zkoumána dětskýma očima. Se ztrátou naivity se vytrácí i skutečnost. Moralizující podtext posouvá knihu k biblickým podobenstvím. Ostatně odkazy k bibli a evangelní zvěsti jsou evidentní. Také jednotlivci připomínají starozákonní postavy, trpící bez zjevné a pochopitelné příčiny, tajně žehrající na tíhu osudu, ale poddajné v cestě za jeho uskutečněním. Autor ani jeho hrdina ovšem nejsou proroky. Nepřinášejí žádnou radostnou zvěst ani vykoupení. Vítek trpí, ale není vizionář, natož mesiáš. Naděje se pro něj uzavřela s prvním zakušením otevřené pouti. To, co potřebuje nalézt, je ona biblická odvaha k vykročení.

Názvy jednotlivých částí – Pravá a Levá deska – evokují několikerý možný výklad. První, který se nabídne, je možný odkaz na Mojžíšovy desky s desaterem přikázání. Postupně ale nabývá na důležitosti polárnost obou desek, jež značí dětství a dospělost, nevinnost a poznání, představy a realitu, ideál a skutečnost. Ale také naplňování a vyprazdňování, tedy to, co přináší dospívání a čemu se trochu otřepaně říká „ztráta ideálů“. Důležitý je motiv cesty, ale klíčovou roli hraje čas, unikající linie prchavosti, depresivní nezadržitelnost. Nepochopitelnost tajemného prokletí Boží spravedlnosti.

Jestliže „první deska“ je jakousi cestou vpřed, alespoň po nutné linii času, „druhá deska“ je ustrnutím, úpadkem do fádnosti, otřepanosti a „zauzlenosti“ vyprávění. Výsledná ústřední postava stagnuje ve své krizi a prozatím marně hledá cestu z klatby neřešených vztahů, rozpolcena mezi nespokojeností a úpadkem do letargie. Vítek se nesnaží „změnit svět“ nebo změnit sebe. Neustále pozoruje. Okolní změnu k horšímu, životní prohry svých přátel z dětských let, rozklad a umírání. Hranice mezi ústavem duševně chorých, v němž je zaměstnán, a mezi světem tak zvaně normálním, mezi světem vymknutosti chorobné a bytostné, se stále více prolínají. Až na posledních stránkách knihy svitne jakýsi odlesk naděje, ale jestli přinese smíření, podvolení se, východisko nebo totální zmar, to už zůstane za obzorem příběhu.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 110 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 3389x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce