Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče

Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče

recenze historie

Když v roce 1979 vyšly v New Yorku Paměti Dmitrije Šostakoviče, jak je zaznamenal muzikolog Solomon Volkov, okamžitě se objevilo množství hlasů zpochybňujících jejich věrohodnost. Spor je živý dodnes.

Paměti Dmitrije Šostakoviče
Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče. Zaznamenal Solomon Volkov, přel. Hana Linhartová a Vladimír Sommer, Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, katedra teorie a dějin hudby, Praha 2005, 422 stran

Když v roce 1979 vyšly v New Yorku Paměti Dmitrije Šostakoviče, jak je zaznamenal muzikolog Solomon Volkov, okamžitě se objevilo množství hlasů zpochybňujících jejich věrohodnost. Někteří tvrdili, že Svědectví je – eufemisticky řečeno – text apokryfní; jiní podezírali Volkova, že skladateli svévolně připisuje myšlenky a věty, které ve skutečnosti nikdy neřekl a ani říct nemohl. Spor je živý dodnes a se zvyšujícím se zájmem o Šostakovičovo dílo v řadách historiků a muzikologů je otázka pravosti Pamětí vždy příležitostí k ostrému vymezení se vůči nim. Šostakovič je tak jedněmi hodnocen a interpretován jako břitký ironik, oběť ideologizovaného vidění umění socialistického realismu a mnohdy dokonce uctíván coby bezmála disident. V této souvislosti bývá zmiňována zejména symfonická tvorba – 5. (1937), 10. (1953) či 13. (1962) a problémy, lépe řečeno profesní likvidace Šostakoviče po odsuzující reakci na operu Lady Macbeth Mcenského újezdu v neblaze proslulém článku Chaos místo hudby, otištěném v Pravdě (1936)

Druhými je naopak vnímán jako značně rozporná osobnost, jež neváhala vytvořit celou řadu prorežimně orientovaných a v tomto smyslu také řemeslně vykalkulovaných a tudíž umělecky značně sporných děl jako revoluční symfonii Rok 1917 (1961), kantátu Nad naší vlastí slunce září (1952), apoteózu Stalinovy zemědělské politiky Píseň o lesích (1949) nebo hudbu k propagandistickým filmům jako Pád Berlína (1950). Nejedna výčitka pak také směřuje k skladatelovu angažmá v KSSS a Svazu sovětských skladatelů.

Paměti sepsané Volkovem berou argumenty jedněm i druhým. Odhalují Šostakoviče coby unaveného, leč rozhořčeného umělce-génia, který zná a uznává mnohé své chyby, a současně nepřestává trvat na svých zásadách; zmiňuji např. tezi o neopravitelnosti uměleckého opusu, s níž odmítal měnit své skladby na příkaz Strany: „jsou-li v díle nějaké chyby, napravím je v díle příštím“.

Šostakovič ve svých Pamětech také vyvrací některé zažité interpretace svých skladeb. Kupříkladu kategoricky odmítá označení Sedmé symfonie (1941), zvané Leningradská jako symfonie válečné. („Nejde v ní o blokádu. Jde o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu.“) Celým textem se prolíná odpor k jakékoli formě totality, od jejích nejbrutálnějších podob až po drobné diktáty a šikany bezejmenných úředníčků Strany. Občanská statečnost a svoboda, to je ústřední šostakovičovské téma.

Značná část knihy je věnována skladatelovým inspiračním zdrojům, obšírně popisuje zejména svůj blízký vztah k Musorgskému a svému učiteli na petrohradské konzervatoři Glazunovovi. Nezdráhá se přiřazovat konkrétní události ke konkrétním lidem, což leckoho v sovětských uměleckých kruzích muselo zákonitě pobouřit, především mluví-li velmi otevřeně o zbabělosti, intrikánství, prospěchářství a šplhounství, nebo když odhaluje případy nestydatého epigonství.

Ze vzpomínek vychází Šostakovič jako geniální umělec (o své genialitě byl přesvědčen a nikdy se jí netajil), který se právě kvůli své výjimečnosti stal jakýmsi rukojmím sovětského režimu. Na jedné straně se jím Strana potřebovala před Západem chlubit a vystavovat jej jako zářný příklad sovětského umělce, na druhé straně chtěla ovlivňovat, ba dokonce určovat, v čem má umělcova genialita spočívat, a hlavně, jak se má projevovat. A toto paradoxní postavení Šostakovičovi současně ničilo i zachraňovalo život. Osud skladatele navíc potvrzuje, jak děsivý byl osobní vliv Stalina na životy tisíců jednotlivých konkrétních lidí, přičemž případy umělců jsou asi nejzřetelnější.

Spor o autenticitu Šostakovičových Pamětí dostal novou dimenzi poté, co se k nim vyjádřili lidé, kteří jej znali důvěrně – potomci Maxim a Galina, Mstislav Rostropovič, Galina Višněvská nebo Vladimír Aškenazy (v doslovu pro české vydání) svorně ujišťují, že je-li někde vykreslen skutečný Šostakovič, je to právě v textu Svědectví. České vydání knihy je proto bezpochyby významným a důležitým edičním počinem. V rámci šostakovičovské literatury v češtině se totiž jedná o první opus, který skladatele nelíčí jako vzorného umělce socialistického realismu, přesvědčeného komunistu a funkcionáře Svazu sovětských skladatelů, nýbrž představuje umělce-génia žijícího a hlavně tvořícího v podmínkách snad nejzrůdnějšího totalitního systému. Doufejme, že na Svědectví brzy naváže vydání některé z aktuálních šostakovičovských monografií s podrobnější muzikologickou analýzou.

 

© Alexandr Jeništa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Knihomol, 08.07.2015 21:56
Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče
Kde se dá kniha sehnat prosím?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

63%čtenáři

zhlédnuto 3119x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce