Ammaniti, Niccolò: Já se nebojím 1

Ammaniti, Niccolò
Já se nebojím 1

recenze beletrie zahraniční

Niccola Ammanitiho (nar. 1966 v Římě) můžeme představit jako velmi úspěšného současného italského autora.

Já se nebojím – Itálie v osmasedmdesátém
Niccolò Ammaniti: Já se nebojím (Io non ho paura), přeložila Alice Flemrová, Havran, Praha 2005

Niccola Ammanitiho (nar. 1966 v Římě) můžeme představit jako velmi úspěšného současného italského autora. Již jeho prvotina, román Žábry (Branchie, 1994), nezůstala bez povšimnutí čtenářů. O dva roky později vydal knihu povídek Bahno (Fango, 1996), následovaly romány Vezmu tě a odvedu tě pryč (Ti prendo e ti porto via, 1999) a Já se nebojím (Io non ho paura, 2001), který se stal bestsellerem a dostal cenu Premio Viareggio. Jeho zatím poslední knihou je soubor tří komiksových příběhů Trochu to bolí (Fa un po male, 2004).

koupit knihu: www.kosmas.cz

Já se nebojím je jeho první knihou přeloženou do češtiny. Již na prvních stránkách v silně vizuálně působící pasáži nás Ammaniti přenáší na italský jih v osmasedmdesátém roce, když mistrně evokuje atmosféru parna panujícího o tehdejších prázdninách. V malé vesničce Acqua Traverse žije hlavní hrdina, devítiletý Michele, se svými rodiči a mladší sestrou. Prázdniny tráví s partou několika místních dětí, které se snaží všemožně zabít čas. Pro Michela dostávají prázdniny zcela odlišný náboj, když při jedné z her najde na dně jámy u opuštěného stavení malého Filippa, kterého nejprve považuje za mrtvého. Podle dětských pravidel si objev přivlastní a pravidelně chlapce drženého kýmsi v díře v zemi navštěvuje. Má tak svoje velké tajemství. Jenom velmi pomalu začíná podle náhodných indicií a potajmu vyslechnutých rozhovorů chápat, jaký zločin se za jeho nálezem skrývá. Čtenář tak má možnost sledovat druhou dějovou linku: příběh dospělých, kteří chlapce unesli, a zaplétají se do svého činu stále více až do jeho dramatického vyústění. Jak se únosci blíží k dokončení zločinu, který se jim vymkl z rukou, tak i Michele postupně odkrývá pravý charakter svého nálezu. Neztrácí přitom svou dětskou naivitu a neznalost věcí tam venku, za hranicemi jejich okresu. Ta mu brání nejenom v pomoci Filippovi k útěku, ale i v pochopení důvodů, které dospělé k činu vedly.

Dvě uvedené dějové linky jsou bytostně propojeny jedna s druhou. Krutý svět dětí kopíruje ten dospělácký v tom, jak v něm vládne hierarchie založená na právu silnějšího (Smrťák diktuje ostatním, co bude parta podnikat, jaké budou tresty pro poražené). V jámě a ve zločinu, který představuje, se prolíná dětský svět her s nekompromisním a nespravedlivým světem dospělých a sešplhání do jámy se pro Michela stává přechodem mezi nimi, jakýmsi iniciačním obřadem.

Ubohost chudých lidí tápajících ve zločinu, do kterého zabředli, se projevuje v tom, jak nad svým činem postupně ztrácejí kontrolu. Zůstávají s ním sami, opuštěni velkými „bossy“, prvohybateli věci, kteří zkušeně vycítili, kdy je třeba si nad vším umýt ruce. Ammanitiho pohled prozrazuje soucit s těmito hrdiny, zároveň ale poukazuje na špatnou životní situaci obyvatel jihu, pro jejíž zlepšení jsou ochotni obětovat téměř cokoliv, a se svou naivitou, takřka dětskou, mohou být snadno zneužiti. Vedle rozdílů mezi chudým jihem a bohatým severem autor v knize zachytil i jiné žhavé problémy charakteristické pro italskou společnost v krizovém období přelomu 70. a 80. let (kromě únosů dětí kvůli výkupnému například napjatou atmosféru v době násilných akcí Rudých brigád).

Ammaniti zvolil techniku vyprávění v první osobě, jak naznačuje již samotný název knihy. Do role vypravěče pasoval hlavního hrdinu, který celý příběh komentuje nedospělýma očima. Tento pohled, konstantní po celou dobu vyprávění, si vypůjčil něco i z autorových vzpomínek na vlastní dětské vnímání světa. Podle náhodných znaků však pozorný čtenář zjistí, že je příběh ve skutečnosti vyprávěn Michelem o mnoho let starším.

Samotný děj je dobrodružný a vyznačuje se silnou gradací ústící v překvapivý závěr. K jeho rychlému odvíjení přispívá značné množství dialogů a omezení prostoru, který je věnován popisům. Ty, ač jich v knize není mnoho, jsou často natolik sugestivní (viz. samotný začátek knihy), že mohly přispět ke zfilmování románu (stejnojmenný film natočený režisérem Gabrielem Salvatoresem v roce 2003 sklidil v Itálii značný úspěch).

Ammaniti knihou Já se nebojím prokázal, že dokáže poutavě zpracovat vcelku jednoduchý námět únosu a jeho důsledků. Ten spolu s přímočarostí děje, soustředěného pouze na hlavní příběh bez komplikovaných odboček, činí knihu přitažlivou pro všechny kategorie čtenářů. Kniha je prosta hlubšího filozofování, které by tento lehce plynoucí příběh jenom zbytečně zatížilo. Překladatelka Alice Flemrová bez problémů převedla do českého textu živost rozhovorů, napětí dosažené stručností výrazů i atmosféru léta sálajícího z Ammanitiho popisů krajiny a jejích obyvatel.

Vyšlo v časopisu Host, 2/2006, str. 56.

 

© Věra Suková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 175 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 4195x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce