Eco, Umberto (vyd.): Dějiny krásy

Eco, Umberto (vyd.)
Dějiny krásy

recenze kultura

Co je to krása? Jak se názory na krásu měnily v průběhu věků? Jakými cestami se ubírala umělecká tvorba v minulosti a co bylo považováno za ideál krásy? , Co je to krása? Jak se názory na krásu měnily v průběhu věků? Jakými cestami se ubírala umělecká tvorba v minulosti a co bylo považováno za ideál krásy?

Dějiny krásy
Umberto Eco (vyd.), Dějiny krásy (Storia della bellezza), přeložili G. Chalupská, V. Křenková, J. Vacek, K. Vinšová, J. Pelán, Z. Obstová a A. Pelánová, Argo, Praha 2005, 439 stran

Co je to krása? Jak se názory na krásu měnily v průběhu věků? Jakými cestami se ubírala umělecká tvorba v minulosti a co bylo považováno za ideál krásy? Jak souvisí označení něčeho za krásné na epoše a dané kultuře? Existovaly souběžně v jedné době odlišné ideály krásy, vracely se některé představy a ovlivňovaly se také napříč epochami? Na tyto a mnoho dalších otázek se pokouší nalézt odpovědi Ecova kniha, která se zabývá krásnem v západní kultuře od dob antického Řecka až po naši současnost.

Jaké cesty pro svá zkoumání autor zvolil? Pokud vezmeme do rukou tuto nákladně vypravenou knihu, vzbudí naše zaujetí hned názvy jednotlivých kapitol v obsahu. Z celkem sedmnácti kapitol uveďme za všechny alespoň následující: Krása jako úměrnost a harmonie, Magická krása, Od půvabu k nepokojné kráse či Od abstraktních forem do hlubin hmoty. Při prvním prolistování knihy překvapí její netradiční uspořádání. Jedná se v podstatě o seskupení velkého množství barevných a černobílých reprodukcí uměleckých děl, od obrazů a soch přes architekturu, iluminované rukopisy, umělecké předměty až po stroje, reklamní plakáty, fotografie nebo záběry z filmů. Tyto umělecké střípky (kterým však patří převážná většina knihy) doplňují citace z děl básníků, filosofů, literátů i samotných umělců, a doplňují tak pohled na určitou etapu, hnutí či téma stanovené v záhlaví kapitoly. Toto schéma dotváří poměrně stručné komentáře (z pera Umberta Eca a esejisty Girolama de Michele) k jednotlivým oddílům.

Uvedené trojdílné schéma je dodrženo v celé knize a podává tak čtenáři pomocnou ruku při pochopení jednotlivých etap a pomáhá vniknout pod roušku všeho krásného, s čím se lze v rozličných obdobích setkat. Ačkoli je v knize patrná snaha o totální pojetí krás různých věků, přesto je více než jasné, že kniha sama, ač velmi obsáhlá a nápaditě uspořádaná, poskytuje pouze částečný vhled do celé prakticky bezbřehé problematiky a v ideálním případě může poskytnout pouze jakýsi návod, jak se ve složitém labyrintu a všech jeho zákoutích vyznat. Pro zdárný průchod tímto imaginárním labyrintem a zejména proto, aby čtenář nesešel na scestí, nutně potřebuje Ariadninu nit. Klubko, které by umožnilo při odmotávání nitě a při zpětném pohledu na již uraženou cestu postřehnout nejen rozličné vztahy mezi jednotlivými epochami a jejich pojetím krásy, ale které by také pomohlo – při současném využití vlastních schopností a dovedností – dospět do imaginárního centra labyrintu. Pod nímž si můžeme představit i pochopení (či alespoň přiblížení se tomuto stavu) nejen dob minulých s jejími ideály krásy, ale i naší současnosti, kterou Eco definuje jako „dokonalý synkretismus a absolutní, bezbřehý polyteismus krásy“.

Může však čtenář do tohoto cíle svého putování skutečně dospět? Odpověď na tuto otázku není zcela jednoduchá, spíše by se chtělo říci ano i ne. Samozřejmě by bylo velmi pošetilé očekávat vyčerpávající a totální výpověď o kráse od antiky k dnešku, její přesnou definici a přesná data jejích jednotlivých proměn. Spíše se nám dostává velmi obsáhlé databáze uměleckých děl a textů, které jsou nám předloženy k bližšímu osahání, z něhož může následně, interakcí mezi selektivně vybranými díly a námi samými, vyplynout dialog, na jehož základě si nově utřídíme či doplníme mozaiku, kterou jsme si již sami dříve sestavili. Tento předpoklad je k pochopení celkového záměru knihy nezbytně nutný, protože v opačném případě zůstane pouze výběr děl, k jejichž interpretaci nepoučenému čtenáři nebude ono zmiňované Ariadnino klubko stačit.

Právě tento moment se mi na celé knize jeví jako nanejvýš problematický. Byla zamýšlena pro poučeného, či nepoučeného čtenáře? Pokud měla být určena i pro druhého z nich, je možné kolokviálně hovořit o Picovi, Brunovi a Bembovi s Castiglionem (s. 186), o poezii italských stilnovistů či na popisce k obrázku hovořit o kostele v Gropině bez bližší lokalizace? Tuto výtku možná není správné směřovat k autorům knihy, kteří u italských čtenářů jistou (i když snad pouze letmou) obeznámenost s těmito autory či uvedenou lokalitou mohli předpokládat. Možná se překladatelé mohli zamyslet nad některým vyjádřením a českému čtenáři napomoci v případě méně frekventovaných spisovatelů či umělců v podobě rejstříku či u méně jasných lokalit uvést například i region původu. Pokud bychom naopak předpokládali primární orientaci na již poučeného čtenáře, nelze se však také, ani při obrovském záběru knihy, spokojit s občasným tvrzením jako např. zmínkami „o diskutabilní etymologické metodě Isidora ze Sevilly“ či zcela zjednodušeně o tom, že „Boticelli byl duchovně blízký Savonarolovi“, či v oddílu nazvaném Krása praktická, kde se hovoří o obrazu ženy v 16. a 17. stol. v holandské malbě, s charakteristikou „...obraz ženy se postupně proměňuje. Od jásavé krásy smyslné se přechází například ke strohé Jane Seymourové“ (od H. Holbeina ml.), což rovněž neplatí zcela (naprosto chybné je označení opata Sugera jako arcibiskupa, srv. s. 117).

Čeští překladatelé byli při převodu knihy do češtiny postaveni před složitý úkol adekvátně převést nejen doprovodný text Ecův a de Michelův, museli se nadto vypořádat i se záludnostmi úryvků, jež byly vybrány z literárních děl pro dokreslení či naopak představení odlišného pojetí než nabízejí umělecká díla a z nichž velká většina nebyla ještě do češtiny přetlumočena. Na některých místech je citelná neprověřenost takových překladů časem a ojediněle by si zmíněné úryvky zasloužily úprav (např. Bernard z Clairvaux na s. 149 či Schlegel na s. 304).

Pokud bychom se tázali, proč Umberto Eco (který je jako jediný uveden na obálce knihy, i když sepsal úvod a komentáře k devíti ze sedmnácti kapitol) přešel ze svých povětšinou literárních či estetických studií k práci na této obsáhlé knize, museli bychom se vrátit téměř až k počátkům jeho psaní. Již po obhájení dizertační práce, která se zabývala středověkou filosofií a estetickými otázkami u Tomáše Akvinského, uveřejnil Eco jednu z nejvlivnějších estetických prací Otevřené dílo (1962). „Otevřenost“ je zde definována jako ústřední estetická kategorie moderního umění, jež netlumočí pouze jeden jediný obsah, ale v každé interpretaci získává svůj vlastní význam. Tento výklad je patrný zejména v závěrečných kapitolách Dějin krásy.

Recenzovaná kniha však může být zároveň chápána jako „volné, rozšířené a odlehčené“ pokračování estetických teorií středověku, jimiž se Eco zaobíral v knize Umění a krása ve středověké estetice (česky 1998). Z alespoň těchto uvedených prací je zřejmé, že Eco se problematikou krásy, estetikou a působením uměleckého díla na recipienty zabývá prakticky nepřetržitě, a proto lze knihu chápat i jako jakési završení úvah na toto téma. Jednoznačný důraz na názornost, jíž je dosaženo letmými klipovými vhledy do jednotlivých údobí, lze jako krátké sdělení velmi snadno uchopit a je stravitelné i pro průměrného čtenáře. A i když po přečtení a hlavně detailním prohlédnutí obrazové přílohy zůstane pocit jisté roztříštěnosti a rozmlženého vidění, přesto se knize nedá upřít fascinující podmanivost, jíž své čtenáře uchvátí. Působivé jsou hned úvodní strany se srovnávacím materiálem, které tvoří pásy chronologicky sestavených reprodukcí obrazů, soch či fotografií od dob dávno minulých do naší žhavé současnosti. Právě na těchto místech knihy si čtenář více než jinde povšimne styčných bodů, které spojují dávnou willendorfskou Venuši s fotkou Moniky Bellucciové z kalendáře Pirelli či Diskobola s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Není bez zajímavosti vzpomenout i osudy celého projektu, z něhož posléze vzešla recenzovaná kniha. Na počátku totiž stál CD-Rom s titulem Bellezza, storia di un’ idea dell’Occidente (Krása. Dějiny západní ideje) vypracovaný pod vedením Umberta Eca v roce 2002. Za dva roky byla vydána kniha se stejným obsahem, avšak s poněkud kratším titulem (identickým s českým), který však není tolik výstižný jako název původní. Tato potřeba vydat knihu místo moderního média tak zřetelně ukázala, že si knihy stále ještě své čtenáře najdou a v soutěži s moderními médii se dokáží umístit na vítězném místě. Uvedená skutečnost zároveň názorně vypovídá i o naší době a o potřebě obklopovat se skutečnými krásnými věcmi (cítit je při listování ve svých rukou a mít možnost je uchopit vícero smysly), a nikoli jen krásou ve virtuální rovině.

 

© Iva Adámková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 202 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 9218x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce