Bachmann, Ingeborg (2)

Bachmann, Ingeborg (2)

studie beletrie zahraniční

Přednáška o životě a díle rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové.,

Ingeborg Bachmannová, její život, dílo a Praha / II.

(1. část textu) Na deset let se Ingeborg Bachmannová odmlčela. Literární scénu ovládl dokumentarismus nepřátelský k jakémukoli psychologizování. Literární moderna ustupuje tlaku realistické literatury s tématy každodenního života společnosti “hospodářského zázraku”, zveřejňování nacistické minulosti a úsilí o vykořenění zbytků nacistického smýšlení v německém národě. Ač Rakušanka, byla Bachmannová poměřována ve své době hlavně německým literárním kontextem, v němž publikovala a byla i posuzována. Jako blesk z čistého nebe přichází v roce 1971 na trh román, který se vymykal všem dobovým normám, kterými literární kritika hodnotila literární díla jako úspěšná.

Celou tu dobu se Bachmannová zabývala otázkou, kterou nastolila už při svém vstupu do literatury: jaká je legitimita existence současného autora, když proces psaní je postupem “bez záruky” a o jeho výsledku rozhoduje převážně literární veřejnost, jíž je autor vystaven. To je třeba mít na paměti při četbě Maliny, kde je tento tvůrčí konflikt tematizován. Jsou to totiž především pozdní díla Ingeborg Bachmannové, která vyjadřují její přesvědčení, že společnost je “jevištěm vražd”. Její Cyklus o způsobech smrti (Todesartenzyklus), jehož předehrou je román Malina (1971), ukazuje, jak se z tohoto společenského jeviště odstraňuje a že to s psaním a literaturou může mít hodně společného. Není náhodou, že mizí ženský hlas, ženská stránka já. Román je však i o utopii života, která byla trvalým směřováním v díle Ingeborg Bachmannové.

“Tu knihu jsem musela napsat a věděla jsem to už dávno, ještě v době, kdy jsem psala básně. Jenom jsem dlouho hledala hlavní postavu. Jedno jsem však věděla už tenkrát: musí to být muž, protože jenom z pozice muže budu moci vyprávět. Proč vlastně?, ptala jsem se často sama sebe. Nechápala jsem, proč si i pro své povídky vybírám jenom mužské já. Nakonec však jsem našla sama sebe: totiž způsob, jak nezapřít ženské já a přesto vložit veškerou tíhu na to mužské”, vymezila Ingeborg Bachmannová existenciálně vnímaný konflikt mužského a ženského principu, který je tématem celého textu. Podnětem jí byl určitě vlastní život, hlavně traumatický vztah s Maxem Frischem, který ani jeden z partnerů psychicky neunesl. Bachmannová v intencích své (a Wittgensteinovy) devizy Mluv o tom, o čem lze mluvit diskrétně nevpustila do textu sebemenší náznak autobiografické zkušenosti, Frisch se o několik let později – už po její smrti – v silně autobiografické próze Montauk této zásady tak striktně nedržel.

Svůj text označila Bachmannová za román. Není to však román v klasickém pojetí žánru. Celý text je kompozicí žánrových útvarů, od dramatických dialogů, většinou partů pro dva hlasy, jeden mužský a jeden ženský, přes lyrické písňové texty s notovým záznamem, pohádku o kagranské princezně k vědeckému pojednání. Bachmannová sama označila Malinu jako ouverturu celého literárního projektu o způsobech smrti, z něhož zůstalo pouhé torzo.

Dlouho trvalo Bachmannové, než se rozhodla pro ženskou perspektivu vyprávění bez ohledu na to, kdo je hlavní postavou vyprávěného příběhu. Toto rozhodnutí přispělo k radikalizaci tématu nešťastné ženy, které Bachmannová stále obměňovala, než dospěla k pesimistickému řešení – vraždě. K tradičním motivům otcovraždy a obětování syna, které umění zná od nepaměti, přiřadila motiv nový – vraždu ženy. K tomuto závěru směřuje celou výstavbou románu. V jeho třech kapitolách se tematizaci ženskosti dostává stále většího prostoru, až se stane jednou z hlavních linií textu.

Kapitola Šťastná s Ivanem vypráví o životě, který by mohl být naplněn šťastnou láskou k člověku, kdyby láska tím člověkem byla opětována. Touha po naplněném životě zaslepí lásku natolik, že není ochotna si připustit, že už tu nemá pro koho být. Touha zprostředkovává naději na nový život, na utopii, na splynutí duší i pohlaví: ženské já touží splynout s krásnou legendou o ženě, která nikdy neexistovala, touží po “dni, kdy ženy budou mít rudozlaté oči”, ale nejen ony, “všichni lidé budou mít rudozlaté oči”.

Třetí muž je kapitolou divokých snů o otci s nacistickou minulostí. Do popředí se derou podvědomé psychické vazby dcery na otce potlačované bdělým vědomím o ničivosti původního vztahu. Je to text, jehož interpretace, pokud se do ní lze vůbec pouštět, je velmi náročná, protože sám nenabízí žádný klíč k rozluštění. Do vražedného světla ničitelů všeho ženského, citového se tu dostávají muži – otec, Ivan i Malina, otec v roli krokodýla požírajícího ženy však na tomto “hřbitově zavražděných dcer” jednoznačně dominuje. Zcela nečekaně a v rozporu s logikou metaforických obrazů však nabývá podoby matky.

Závěrečná kapitola O posledních věcech rozebírá vztah dvou principů, ega a alter ega. Vztah k Ivanovi je v troskách, “žádný den nenastane, vzejde mor ... a to bude konec”, uzavírá já svůj milostný vztah. Malina je stylizován do role racionálního antihrdiny, který ničí čisté ego. “Byla to vražda”, touto větou román Malina končí. Indicie pro duo ego – alter ego jedné postavy houstnou. Ego mizí ve stěně, alter ego pečlivě uklízí stopy po jeho existenci. Produktivita, rozum, zkrátka tzv. mužský princip vítězí nad principem ženským, který pro Bachmannovou reprezentuje cit, ale i sebezničení. Ženské já zmizelo ze světa, dobrovolně odešlo do stěny, bylo udoláno, protože nemělo dostatek sil k obraně. Není-li ve světě lásky, odchází ji ženský princip hledat přes wittgensteinovskou hranici do světa jevů (Wittgenstein) či utopie (Musil). I to je možný výklad románu filozofky Ingeborg Bachmannové. Román se dá číst jednoduše i jako kriminální příběh či historka milostného trojúhelníku. Milovníkům těchto žánrů však vynaložená námaha nepřinese očekávaný efekt.

Stejným klíčem se dají podle mého názoru otevřít i další prozaické texty Ingeborg Bachmannové, vzniklé v období šedesátých a raných sedmdesátých let. Tragické ženské osudy Františky Jordanové (Případ Franza) a Fanny Goldmannové (Rekviem za Fanny Goldmannovou), které měly tvořit další svazky Způsobů smrti, se dochovaly v pouhých fragmentech. Pět povídek s tématy obdobnými jako v románu o Malinovi vyšlo pod titulem Simultánně (Simultan) v roce 1972. Český čtenář zná její pozdní povídky z překladu, který vyšel pod titulem V hlavní roli žena. Rozvíjejí témata, která Bachmannovou napadla při psaní románu, ale nevešla nebo nehodila se tam. Více než v románu držela zde Bachmannová prst na pulsu doby. V povídkách podala zprávu o stavu morálky moderní rakouské společnosti, především té intelektuálské, v níž se pohybovala a kterou přes prostorové odloučení velmi dobře znala. 

Prahu navštívila Bachmannová v lednu a v březnu 1964. Přijela sem ze Západního Berlína, kde po rozchodu s Maxem Frischem žila. V jejím životě to bylo velmi těžké období, s kterým se jen velmi složitě vyrovnávala. Nevíme, co ji k návštěvě Prahy podnítilo, nevíme ani, jestli se tu s někým setkala, zaslechl jsem i cosi, že se tu psychicky léčila (o tom by mohl svědčit básnický fragment Pražská poliklinika – Poliklinik Prag, uvolněný před několika lety z pozůstalosti), že tu byla více než dvakrát a podobně. O její návštěvě – tehdy ještě v Čechách byla téměř neznámá – české literární a kulturní časopisy mlčí. Výsledkem její návštěvy však byly dvě básně, které patří k tomu nejkrásnějšímu, co z její lyrické tvorby známe – básně Čechy leží u moře (Böhmen liegt am Meer), tuto báseň můžeme považovat za oslavu poetické imaginace, a Praha, leden 64 (Prag Jänner 64). Praha ji okouzlila, vyvolala v ní vzpomínky na „bývalou literární Kakánii“, na utopický „rakouský dům“, v Praze, v kontrastu s Berlínem, v němž cítila narušení a spatřovala symbol studené války, se Bachmannová znovu shledala s mýtem, zbylým po habsburské monarchii, v níž kdysi ko- i nekoexistovalo ono velké množství národů, o jejichž utopickém sbratření snila, do něhož vsadila svou duchovní vlast, v níž chtěla obnovit stavy a pořádky dávno zaniklé - ne nadarmo se tolik zabývala Robertem Musilem. Cítila se součástí onoho zaniklého prostoru, jak vyjádřila v úvodu básně Praha, leden 64: „Od oné noci / zase chodím a mluvím /a zní to česky / jako bych byla doma, /kde mezi Vltavou, Dunajem / a řekou mého dětství / má všechno o mně pojem.“ (Seit jener Nacht / gehe und spreche ich wieder, / böhmisch klingt es, / als wär ich wieder zuhause, / wo zwischen der Moldau, der Donau / und meinem Kindheitsfluß / alles einen Begriff von mir hat.) Do Prahy promítla Bachmannová své utopické představy o setkávání národů, jazyků a kultur: „Zde se mnou slovo hraničit smí v pokoji a míru. / Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím. / Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem. / A jsem-li to já, pak je to každý, kdo je tolik co já.“ (Grenzt hier ein Wort an mich, so laß ich’s grenzen. / Liegt Böhmen noch am Meer, glaub ich den Meeren wieder. / Und glaub ich noch ans Meer, so hoffe ich aufs Land. / Bin ich’s so, so ist’s ein jeder, der ist soviel wie ich). Obě básně vyšly (společně s dvěma dalšími – Žádné delikatesy (Keine Delikatessen) a Enigma) v roce 1968 v levicovém západoněmeckém časopise Kursbuch. Z pražského kontextu pocházejí jistě i načrty dalších dosud neznámých básní, uvolněných dědici z nepřístupné pozůstalosti v druhé polovině devadesátých let. Pražských motivů se týká pět z nich: nedokončený poetický text Na cestě do Prahy (Auf der Reise nach Prag, ten vyšel v Höllerově edici knihy Ingeborg Bachmann: Letzte, unveröffentlichte Gedichte, Entwürfe und Fassungen v roce 1998) a básnické fragmenty Václavské náměstí (Wenzelsplatz), Židovský hřbitov (Jüdischer Friedhof), Pražská poliklinika (Poliklinik Prag), Návrat domů přes Prahu (Heimkehr über Prag). Ty vyšly v roce 2000 v nakladatelství Piper pod titulem Ich weiß keine bessere Welt. Unveröffentlichte Gedichte.

S dílem Ingeborg Bachmannové se český čtenář začal seznamovat v šedesátých letech. Ještě koncem padesátých let se o ní nic nevědělo, ačkoli měla za sebou dvě básnické sbírky a rozhlasové hry. V přehledné stati Moderní rakouská literatura, kterou pro časopis Světová literatura napsal Rakušan Leopold Grünwald a která vyšla v čísle 5 v roce 1958 nepadne o Ingeborg Bachmannové a dalších moderních poválečných autorech ani slovo. V šedesátých letech zaznamenáváme v českém literárním prostředí velký zájem o německy psanou literaturu na západ, a později i na jih od našich hranic. Po rozsáhlých přehledových studiích a portrétech k západoněmecké literatuře, které z pera Květuše Hyršlové, Františka Černého a Vladimíra Kafky uveřejnila Světová literatura v letech 1961 (Květuše Hyršlová: NSR 1945-1960) a 1962 (Vladimír Kafka a František Černý: Žijeme ve Spolkové republice aneb Literární opozice v NSR) se ve dvanáctém čísle časopisu Plamen v roce 1965 objevuje překlad rozsáhlé studie rakouského literárního historika Paula Kruntorada Rakouská lyrika dnes s ukázkami básní z děl Paula Celana, Ilse Aichingerové, Theodora Kramera, Ernsta Jandla, Christiny Bustové, Christiny Lavantové, Herthy Kräftnerové, Michaela Guttenbrunnera a Ingeborg Bachmannové, která je zastoupena básní Die gestundete Zeit ze stejnojmenné sbírky, kterou básník Petr Kabeš převedl jako Utkvělý čas. V témže roce vyšel v Mladé frontě i výbor ze sbírky povídek Třicátý rok (Das dreißigste Jahr) z roku 1961 v překladu Josefa Čermáka. Z původních sedmi nezařadil překladatel do českého vydání povídky Krok do Gomory (Ein Schritt nach Gomorrha) a Ondina jde (Undine geht). V roce 1968 publikovala revue Světová literatura ve svém šestém čísle neúplný překlad první z pěti Frankfurtských přednášek Ingeborg Bachmannové Otázky a zdánlivé otázky (Fragen und Scheinfragen) – v českém překladu chybí prvních pět odstavců – rovněž z pera Josefa Čermáka pod titulem Z frankfurtských přednášek, v níž se Bachmannová (jako ostatně v celém cyklu) zabývá problematikou soudobé literární tvorby a otázkami utopie. O několik měsíců později, v třetím čísle z roku 1969, vychází překlad rozhlasové hry Dobrý Bůh z Manhattanu z roku 1958 (Der gute Gott von Manhattan), který pořídila Jana Pecharová. S druhou rozhlasovou hrou Ingeborg Bachmannové Cikády (Zikaden) z roku 1955 máme možnost se seznámit v rámci těchto dnů – Český rozhlas 3 Vltava ji v překladu Michaely Jacobsenové a v režii Hany Kofránkové vysílal včera (úterý 14.10.).Po delší odmlce vyšel v roce 1982 úplný překlad všech šesti povídek ze sbírky Simultánně (Simultan) z roku 1972, který Hana Žantovská vydala pod názvem V hlavní roli žena.

Devadesátá léta můžeme označit za dobu obnoveného zájmu o Ingeborg Bachmannovou. V roce 1996 konečně vyšel jediný dokončený text zamýšleného cyklu Způsoby smrti (Todesarten) z roku 1971 – román Malina v překladu Michaely Jacobsenové. Na překlad dvou nedokončených textů cyklu – Případ Franza (Der Fall Franza) a Rekviem za Fanny Goldmannovou (Requiem für Fanny Goldmann) -, které vyšly v roce 1978, stále ještě čekáme.

O rok později se podařil výjimečný počin – první český výbor z lyriky Ingeborg Bachmannové. S prostým názvem Básně ho pořídila rovněž Michaela Jacobsenová a vydalo nakladatelství ERM. Z vydaných básnických sbírek Ingeborg Bachmannové Čas na úvěr (Die gestundete Zeit, 1953) a Vzývání Velkého vozu (Anrufung des Großen Bären, 1956) do něj zařadila dvacet z celkem třiadvaceti básní sbírky Čas na úvěr a dvě z pěti částí ke sbírce přiřazeného Monologu knížete Myškina k baletní pantomimě Idiot (Ein Monolog des Fürsten Myschkin zu der Ballettpantomime „Der Idiot“) bez scénických poznámek, dále šestnáct z celkových třiceti básní prvních tří oddílů sbírky Vzývání Velkého vozu a sedm z celkových patnácti básní cyklu Písně na útěku (Lieder auf der Flucht), které tvoří čtvrtou část zmiňované sbírky Vzývání Velkého vozu. Jacobsenová překládá tuto sbírku ve shodě s proměnou metafory medvěda, která je ústředním tématem celé sbírky, jako Vzývání Velkého Medvěda. Český výbor obsahuje navíc sedm básní z patnácti z oddílu Gedichte 1948-1953, jak byl vydán a datován ve čtyřsvazkovém Díle Ingeborg Bachmannové (Ingeborg Bachmann: Werke) z roku 1978, v oddíle Rané básně (1944-1953), ke kterým ještě přiřadila báseň Meze (Schranken) z originálního oddílu Básně z mládí (Jugendgedichte). Oddíl Poslední básně (1957-1967) v českém vydání obsahuje osm z jedenácti básní z originálního oddílu Gedichte 1957-1961 a všech šest básní oddílu Gedichte 1964-1967 včetně obou básní vztahujících se k Čechám a Praze. V roce 2000 vyšel v češtině třetí výbor z povídek Ingeborg Bachmannové, který pod titulem Tři cesty k jezeru (Drei Wege zum See) vydala v nakladatelství Academia Hana Žantovská. Obsahuje poprvé kompletní texty obou sbírek, vydaných za života autorky – Třicátý rok a Simultánně, a navíc dvě povídky: nedokončený text Přijde smrt (Der Tod wird kommen) vznikl asi kolem roku 1965 a byl poprvé publikován ve sborníku Jahresringe 76/77 ve Stuttgartu v roce 1976, povídku Prohlídka starého města (Besichtigung einer alten Stadt) zamýšlela Bachmannová původně jako úvodní část ke třetímu dílu románu Malina nazvanému O posledních věcech (Von letzten Dingen), kde ji nakonec nevyužila. Text vyšel v roce 1971 v časopise Text + Kritik. Z přehledu vyplývá, že český čtenář prozatím nezná deset povídek Ingeborg Bachmannové z jejího raného období (1946-1959), z nichž některé byly publikovány až v roce 1978 z pozůstalosti a její pravděpodobně úplně první umělecký text z roku 1944, povídku Honditschův kříž (Das Honditschkreuz), rovněž publikovaný až z pozůstalosti v roce 1978. Ingeborg Bachmannová a Praha – to je osobní okouzlení městem, které tu spisovatelka sama zažila a o němž víme jenom z překrásných dvou básní, a recepce jejího díla v našem prostředí. Hlavně o něm jsem se vám v této poslední části pokoušel vyprávět. Děkuji za pozornost.

Přednáška byla pronesena ve středu 15.10.2003 v Rakouském kulturním fóru u příležitosti pořadu Dny Ingeborg Bachmannové.

© Milan Tvrdík

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8058x

Inzerce
Inzerce