Hesse, Herman: Souborné dílo (část 2)

Hesse, Herman
Souborné dílo (část 2)

studie beletrie zahraniční

Závěrečná studie k Soubornému dílu Hermanna Hesseho, vyšla jako doslov k X. dílu

Mezi tradicí a modernou: Život a tvorba Hermanna Hesseho

(Studie vyšla jako doslov k desátému, závěrečnému dílu Souborného díla Hermanna Hesseho: Úvahy a imprese, Vzpomínky a listy přátelům, Politické úvahy, Mozaika z dopisů 1930-1961: o literatuře, recenze a články. Přeložil Vratislav Slezák. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2003)

Modernismus a modernita
Řadu Hesseho juvenilií uzavírá jeho první skutečný úspěch, román Petr Camenzind (Pozn. 18). Ještě před dokončením románu odpověděl v dopise z 2.2.1903 nakladateli Samuelu Fischerovi na jeho výzvu, aby mu poslal nějaký rukopis, varováním: „To, že mé práce jsou čistě osobními pokusy vyslovit intimní věci moderní formou, že tudíž asi nejsou způsobilé k větším knižním úspěchům, snad ani nemusím zdůrazňovat“ (Z 46). V tom se ovšem mýlil. Camenzind měl úspěch u čtenářů a většinou i u kritiky. Jeden kritik dokonce prorokoval, že román má čáku „stát se nejen hojně čtenou knížkou, nýbrž přímo evangeliem pro mnohé, kteří při stejném založení hledají týž smír duše jako Petr Camenzind“ (Pozn. 19); tím správně předpověděl nejen účinek Camenzinda, nýbrž i řady dalších děl Hesseho u čtenářů, kteří v nich nehledali ani tak umění, jako spíš nabídku k rozhovoru takříkajíc od srdce k srdci. Hesse tu opět použil své autentické zážitky jako stavební prvky románu: rušný život v Basileji, letní pobyty uprostřed přírody ve Vitznau u Vierwaldstättského jezera, během nichž pracoval v létě 1900 na Lauscherovi a 1901 na prvních částech Camenzinda, první cesta do Itálie atd. V hrdinovi a jeho kolísání mezi společností a přírodní samotou, mezi městem a vesnicí, mezi intelektuály a zdravými venkovany popsal také kus svého vlastního vnitřního vývoje, především vztah k umělecké moderně.

Hesseho nelákaly modernistické programy autonomie umění, estetismus či l’art pour l’art a v řadě próz se jim přímo vysmíval. Hrdina povídky Karl Eugen Eiselein (1903) je – podobně jako Mannův Detlef Spinell z Tristana – parodií epigonského pseudomodernismu: hrdina, kupecký synek z Gerbersau, se chce stát spisovatelem tak, že se opičí po každé módě, která právě letí: „svému stylu dával tu d’Annunziův žár, tu povadlou zralost Huysmansovu, tu Maeterlinckův snivý, pohádkový témbr nebo měkkou sladkost Hofmannsthalovu“ (E I 71); vypravěč nezastřeně straní matce, která synka, zkaženého městskými literáty, přivede ráznými výchovnými opatřeními k rozumu a zpátky k poctivému kupeckému povolání. To není ani tak přitakání měšťáctví, jako spíš odmítnutí prázdného intelektualismu. I Camenzindovi se „všichni ti novomódní básníci, umělci a filosofové“ (SD I 344) zdají především povrchní, ale jeho konečné odmítnutí těch, mezi něž chtěl původně patřit, je zásadnější, jeho despekt se vztahuje na celou tu „nabubřelou velkoměstskou modernu“ (SD I 378). Toto vyznání autobiografického hrdiny a celkový směr jeho vývoje z venkovské samoty přes intelektuálské prostředí a odtud zpět do odlehlého rodného Nimikonu, k ‚obyčejným‘ lidem, lze chápat (s ohledem na celé rané dílo) jako autorovo odmítnutí společenské i materiálně technické modernity.

Je paradoxní, že většina vůdčích uměleckých modernistů měla k ‚pokrokovým‘ změnám modernizace značnou nedůvěru, přesněji: kritizovali je jako nepřátelské vůči kultuře (Rilke: Malte, 1910) a nostalgicky revokovali bývalý lepší stav světa, nebo naopak formulovali vize alternativních řešení, nových společenských modelů (George: Hvězda svazku – Der Stern des Bundes, 1914). Hesse, už svým založením věru žádný pokrokář (Pozn. 20), hledal v prvním desetiletí své tvorby jakousi ‚třetí cestu‘ mezi dekadentním estétstvím a konvenčním, jen vnějškově kulturním měšťáctvím. Svůj ambivalentní vztah k uměleckému modernismu, reálné modernitě i měšťanské ‚normálnosti‘ vyjádřil asi nejzřetelněji v ironicko-humorné próze Napravovatel světa (Pozn. 21). Je patrné, že vypravěč chápe pohnutky hrdiny, mladého historika umění, v jeho dočasné vzpouře proti běhu doby: Berthold Reichard touží po „nové etice“ a jeho kritika přítomnosti obsahuje hlavní argumenty proti kapitalistické modernizaci hmotné i morální: „viděl města pošpiněná uhelným kouřem a zkorumpovaná lačností po penězích, venkov bez lidí, rolnictvo na vymření, každý opravdový životní vzruch ohrožený v zárodku“ (SD III 314) (Pozn. 22). Na druhé straně vypravěč neschvaluje a ironizuje hrdinova řešení: jeho příklon k mnichovské bohémské moderně kvalifikuje výslovně jako „zbloudění“ a její mladé stoupence podezřívá z toho, že víc žvaní, než pracují, a že takovým „mudrováním“ mohou „nahrazovat nebo omlouvat […] nedostatek přirozeného vkusu“ (SD III 310); proti jejich estetickému radikalismu staví jako pozitivní protiklad „cit pro prosté krásy venkovského založení našeho lidu“ (309). V reformátorovi belgického původu van Vlissenovi Hesse vykreslil dobově typickou figuru šarlatánského vůdce či svůdce těch, kteří se nedokázali z těch či oněch příčin vyrovnat s modernizací (Pozn. 23). Stejně ironicky je prezentována Bertholdova tolstojovská ‚selská‘ eskapáda. Řešením těchto dilemat je opět – podobně jako třeba v Eiseleinovi – mírně ironické přitakání měšťanskému zdravému rozumu: Agnes věděla předem, že každý pořádný švec je „lidstvu jistě užitečnější než tito proroci“ (SD III 315).

Hesse se ovšem v raném díle, zvláště v povídkách jako Mramorová pila, Krásné je mládí apod. (Pozn. 24), ocitl v odmítnutí modernity ještě kousek dál ‚napravo‘ než autoři jako Rilke, George, totiž dost blízko lidí, kteří neodmítali jen moderní velkoměsto, nýbrž i jeho kulturu včetně té opozice, kterou představovali zmínění autoři a která dostala kolem r. 1900 hanlivé jméno „asfaltová literatura“. Tím se vytvářela ještě sekundární alternativa mezi ‚antimoderní modernou‘ a „Heimatliteratur“, literaturou domoviny, provincie, která vyzdvihovala selský venkov, přírodu ještě nezničenou železnicí, doly a továrnami, ale i tradiční „společenství“, chránící jedince na rozdíl od moderní anonymní, tvrdé „společnosti“. Hesse měl ve své předválečné tvorbě i postojích k tomuto typu literatury i jeho představitelům (Pozn. 25) v lecčem i názorově dost blízko. Byl silněji než většina moderních autorů spjat se zemí svého původu, se švábsko-alemanskou provincií, ne sice přímo ve smyslu osudového spříznění ‚krve a půdy‘, ale nepochybně s mentalitou lidí a jejich nářečím, které, jak lze soudit z mnoha jeho vyjádření, bylo jeho ‚vnitřní‘ mateřštinou; tato primární vazba jej však – na rozdíl od většiny skutečných umělců ‚domoviny‘ – chránila, jak si sám uvědomil za první světové války, před patriotismem a nacionalismem vztahujícím se na celou německou říši: připisoval to svému původu z „alemanské vlasti“, rozdělené mezi Německo a Švýcarsko hranicemi, které vnímal po celý život „ne jako něco přirozeného, samozřejmého a posvátného, nýbrž jako něco svévolného“ (Pozn. 26). Za touto argumentací lze jistě vidět spříznění s národoveckým zdůrazňováním kmene jako ‚organického‘ společenství oproti ‚umělým‘, politicko-mocensky vymezeným společenstvím státu či země. U Hesseho však bylo toto partikularistické nebo provinciální sebeuvědomění spojeno s rodinnou tradicí otevřenosti vůči kulturám celého světa, a tato šťastná kombinace způsobovala, že jeho švábské vlastenectví nenese ani stopu obvyklého provinciálního resentimentu vůči všemu ‚přespolnímu‘, a naopak mu usnadňovala toleranci a otevřenost vůči všem kulturám.

Šok z modernizace vyvolal kritické reakce nejen mezi úzkými kruhy literátů, nýbrž i u nemalé části intelektuální mládeže, která řešení nacházela v rousseauovském útěku z civilizace do přírody a ke spontánním, alternativním společenstvím, jejichž projevem bylo už před r. 1900 masové „mládežnické hnutí“ (Jugendbewegung), popř. jeho nejznámější varianta Wandervogel jako výraz nechuti mladých lidí k velkoměstské civilizaci a pokus o obnovení životního stylu bližšího přírodě (Pozn. 27). Hesseho Camenzind sleduje sice podobné cíle (a hlavně utíká před týmž) jako jeho vrstevníci, ale volí jinou cestu než oni: nehledá žádné společenství, je důsledný individualista a nepřidá se k žádnému houfu: „nechce jít cestou mnoha, nýbrž svéhlavě jen svou vlastní cestou, nechce jít s jinými a přizpůsobit se, nýbrž zrcadlit přírodu a svět ve své vlastní duši“, jak to Hesse vysvětlil v jednom dopise z r. 1951 (GW XI 26); jeho samotářští hrdinové začali hledat jistá společenství stejně smýšlejících teprve od konce války – Emil Sinclair z Demiana byl první, ale „stepní vlk“ Harry Haller se zase vrátil do stop svých předchůdců.

Poznámky
1 V dopise jednomu čtenáři z 19.11.1935 shrnuje lapidárně: „Šel jsem cestou konfese“, Br 148. – Odkazy na naše Souborné dílo uvádíme se značkou SD, římskou číslicí svazku a arabskou číslicí stránky, např. „SD VI 256“. Na německá vydání Hesseho odkazujeme níže uvedenými zkratkami, např. „GS IV 72“ (pokud není uvedeno jinak, vyšla publikace v nakladatelství Suhrkamp, Frankfurt a.M.); odkazujeme na tato díla a vydání: Br: Briefe. Rozš. vyd., 1964. – E I-II: Die Erzählungen, I-II. Ed. Volker Michels, 1973. – GS: Gesammelte Schriften I-VII, 1958. – GW: Gesammelte Werke I-XII, (suhrkamp taschenbuch) 1987. – PrN: Prosa aus dem Nachlass. Ed. Ninon Hesse, 1965. – ÜL: Über Literatur. Ed. Fritz Hofmann. Berlin-Weimar: Aufbau, 1978. – Zkratkou odkazujeme i na tato nejčastěji citovaná díla odborné literatury: Hsia: Adrian Hsia (ed.): Hermann Hesse im Spiegel der zeitgenössischen Kritik. Bern: Francke, 1975. – LB: Volker Michels (ed.): Hermann Hesse. Sein Leben in Bildern und Texten. Frankfurt a.M.: Insel, 21987 (Suhrkamp 1979). – M: Eike Middell: Hermann Hesse. Die Bilderwelt seines Lebens. Leipzig: Reclam, 1972. – WW: Martin Pfeifer (ed.): Hermann Hesses weltweite Wirkung. Internationale Rezeptionsgeschichte, I-III., 1977, 1979, 1991. – Z: Bernhard Zeller: Hermann Hesse. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt (rm 85), 1993.
2 Všeobecně přijatému ‚čtenářskému‘ charakteru Hesseho díla odpovídají i dosavadní edice: jeho poválečné domovské nakladatelství Suhrkamp se nerozhodlo pro kritické vydání (s úplným aparátem, datováním jednotlivých textů atd.) ani v novém, nejkompletnějším souboru: Sämtliche Werke in 20 Bänden. Frankfurt a. M.: Suhrkamp, 2001nn; dosud vyšly svazky: I rané práce; II-V romány; VI-VIII povídky. – Dosud nejúplnější vydání dopisů: Gesammelte Briefe, I-IV. Eds. Volker und Ursula Michels ve spolupráci s Heinerem Hessem. Frankfurt a.M.: Suhrkamp, 1973-85.
3 Biografická data shrnul poprvé důkladně B. Zeller, po něm E. Middel, posledně, s využitím nových dokumentů, publikace vydaná V. Michelsem (vše viz pozn. 1).
4 Jeho vnuk Carl, Hesseho synovec, vstoupil pod romanizovaným jménem Carlo Ferromonte do Hry se skleněnými perlami.
5 Internátní střední škola v bývalém cisterciáckém klášteře v Maulbronnu pro 14-18leté žáky byla už od 16. století pozoruhodné, v Hesseho době vlastně již elitní učiliště, jakýsi švábský Eton, ale s tím rozdílem, že studium na ní financovala země, aby i nemajetní nadaní žáci mohli dosáhnout vyššího vzdělání a země neztrácela talenty; Maulbronn a tübingenská teologie byly doslova líhní, z níž vzešla celá plejáda významných osobností bádensko-württemberské kultury (Hölderlin, Hegel, Schelling atd.) i politiky.
6 Jak úspěšně, v tom se hesseovské monografie rozcházejí: podle jedněch skončil stejně jako Hans Giebenrath na 2. místě, ovšem ze 79 kandidátů – nikoli ze 118 jako v románě –, podle jiných až na 28. místě z celkem víc než 30 přijatých).
7 Začalo to hrou Probuzení jara (Frühlings Erwachen, 1891) Franka Wedekinda. Po r. 1900 patřil k nejznámějším román Emila Strausse Přítel Hein (Freund Hein, 1902) nebo Musilovy Zmatky chovance Törlesse (Die Verwirrungen des Zöglings Törless, 1906), později k nim přibyla řada expresionistických vzpour proti otcům, učitelům, škole, morálce atd., např. román Franze Werfela Ne vrah, zavražděný je vinen (Nicht der Mörder, der Ermordete ist schuldig, 1919).
8 Kromě zmíněného Listu Adele v řadě dalších autobiografických skic jako Kousek deníku (Ein Stück Tagebuch, 1918), Čarodějovo dětství (Kindheit des Zauberers, 1919n), Stručně pojatý životopis (Kurzgefasster Lebenslauf, vznik a otisk 1925, v Die Neue Rundschau; SD VI), Vzpomínka na Hanse (SD X, Erinnerung an Hans, po r. 1935), Žebrák (Der Bettler, 1948, SD VIII).
9 Romantische Lieder. Dresden – Leipzig: E. Pierson, 1898.
10 „Jeho slova klečí“ atp. – srv. Hsia, 15.
11 V září 1936, v době práce na románě, vzpomínal v jedné ze svých recenzí a úvah o německé literatuře pro švédský Bonniers Litterära Magasin na dobu, kdy přišel do Basileje s dychtivým očekáváním jako do města, kde žili a působili především Nietzsche a Burckhardt: „Když jsem tehdy přišel do Basileje, byl [Burckhardt] teprve několik let mrtev a já jsem zjistil, že celá duchovní Basilej je plná jeho ducha a vlivu, že nese jeho ražbu a znamení; tehdy začalo působit něco, co jsem v sobě dodnes upevňoval a posiloval, takže snad mohu říci: kromě Goetha na mě nezapůsobil žádný jiný duch tak silně jako Nietzsche a Burckhardt, a v průběhu let se pro mne stále víc stával Burckhardt tím důležitějším a plodnějším“ (ÜL, 625).
12 „Na tenhle poloopeřenecký nárůdek básníků a krasoduchů v podivných hábitech a účesech dokážu vzpomínat jen s hrůzou a soucitem, protože jsem si nebezpečí těch styků uvědomil až dodatečně“ (SD I 345).
13 Všechny povídky a fragmenty, včetně těch, které nebyly zařazeny do Gesammelte Schriften (GS) ani do paperbackové, mírně rozšířené verse Gesammelte Werke (GW), byly posthumně zpřístupněny ve dvou vydáních u Suhrkampa: Prosa aus dem Nachlass (PrN); Die Erzählungen (E I-II); vše viz pozn. 1.
14 Hinterlassene Schriften und Gedichte von Hermann Lauscher. Basel: R. Reich, 1901. 83 str.; již předtím, 1900, vydal autor knížku v 600 exemplářích sám na vlastní náklady; 1907 vyšlo p.t. Hermann Lauscher ve 2., o dvě prózy rozšířeném vydání (srv. SD I).
15 Gedichte. Berlin: Grotesche Verlagsbuchhandlung, 1902, 196 str.
16 Mimo spisy vyšlo u Suhrkampa souborné vydání Die Gedichte I-II, 1980.
17 Teprve později, po r. 1918, zúročil rané setkání s Heinem, kterého prý četl tajně, aby se otec o tom ‚prohřešku‘ proti jemnému vkusu i vlasteneckému smýšlení – tak byl Heine v jistých, ne právě úzkých kruzích ještě tehdy vnímán – nedozvěděl.
18 Byl dokončen v květnu 1903, v témž roce vycházel v Neue Revue, knižně v Berlíně u S. Fischera 1904 (SD I).
19 Rakouský spisovatel F.K. Ginzkey, in: Tagespost, Graz, 17.4.1904, cit. dle: Hsia, 39.
20 Autobiografická próza Novalis (Der Novalis, 1907), čerpající ještě z tübingenských zážitků, má podtitul „Z papírů staromódního člověka“.
21 Der Weltverbesserer, vznikal od r. 1906, vyšel 1911; SD III.
22 Skeptický až negativní vztah k technické modernitě zůstal v Hesseho myšlení ještě dlouho; aktualizovala jej válka i ‚amerikánská‘ technizace 20. let ; na začátku Cesty do Norimberka dává průchod své nechuti k „modernímu světu jako takovému, jímž rozumím celou tu kulturu strojů“ (SD VII 94); podobně založená je báseň Die Maschinenschlacht (Bitva se stroji, snad z poloviny 20. let, GS V 683), vyznívající v jakousi expresionistickou vizi vzpoury člověka proti strojům (navíc napsaná ve whitmanovsky uvolněném verši, v Hesseho poezii ne právě častém): „Brzy získají lidé převahu / a celá ta proklatá mechanika musí zajít“. V dopise M.A. Jordanovi z r. 1932 prohlašuje za užitečné „otřásat bludnou vírou dnešního průměrného člověka ve vysoký stupeň dosaženého pokroku, v jeho stroje, v jeho poživačnou a nezodpovědnou modernost“ (Br 80).
23 Hesse tu vycházel z reálné předlohy – vůdce jiné sekty, kterého poznal osobně: v dubnu 1907 strávil čtyři týdny ve vegetářské kolonii Monte Verità u Ascony, již 1900 založili Belgičan Henri Oedenkoven a Rakušanka Ida Hofmannová.
24 Die Marmorsäge, 1904; Schön ist die Jugend, 1907 (obě SD II).
25 V Gaienhofenu se přátelil např. s Emilem Straussem (1866-1960), známým švábským regionalistou a pozdějším přívržencem nacismu; již počátkem války se jejich názory rozešly.
26 Z „Alemanské konfese“ (Aus dem „Alemannischen Bekenntnis“), 1919, GW X 465.
27 Ve srovnání s naším trampským hnutím po r. 1918 měla německá obdoba silnější národní, až folkloristický ráz a opírala se o domácí romantiku, ne o mýtus Divokého západu.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2589x

Inzerce