Hesse, Herman
Souborné dílo (část 6)

studie beletrie zahraniční

Závěrečná studie k Soubornému dílu Hermanna Hesseho, vyšla jako doslov k X. dílu

(Studie vyšla jako doslov k desátému, závěrečnému dílu Souborného díla Hermanna Hesseho: Úvahy a imprese, Vzpomínky a listy přátelům, Politické úvahy, Mozaika z dopisů 1930-1961: o literatuře, recenze a články. Přeložil Vratislav Slezák. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2003)

Léta nacismu a války – poslední romány
Napjatou politickou situaci třicátých let Hesse sledoval, aniž se jí dal absorbovat, a pracoval na svých dvou posledních větších prózách – Pouti do Země východní a Hře se skleněnými perlami –, které s přítomností nemají přímo nic společného, ale ve vyšší rovině představují pozitivní, arci utopickou alternativu k ní. O fantazijním putování do Země východní (Pozn. 86) mluvil Hesse sám někdy i jako o „pohádce“, ale tím nemínil žádný lehčí žánr: hned po vydání prohlásil Pouť za jedno ze svých „nejdůležitějších“ děl a poskytl i vysvětlení záměru, který sledoval: "Tématem je osamělost duchovního člověka v naší době (…), touha po službě, hledání společenství, vysvobození z neplodně osamělé virtuozity umělce" (GW XI, 87).

Toto quasi-pohádkové ‚vyvolávání duchů‘ umění a filosofie všech dob, kteří vytáhnou jako obnovení rytíři svatého Grálu (Pozn. 87) za záchranu nadčasových hodnot kulturního lidstva uprostřed moderní doby, jež se od těchto hodnot odvrátila, míří proti dvěma (v autorových očích) nebezpečím modernity: na jedné straně proti extrémnímu individualismu, zde především uměleckému, který nezná nic než svou vlastní svobodu, chápe svou činnost jako nezávaznou hru, neuznává žádné závazky vůči společnosti a pojmy jako ‚služba‘, ‚povinnost‘ opovrhuje, na druhé straně (proti tomu mířili Hesseho všichni dřívější individualisté) proti ‚stádnosti‘ moderních mas. Idea takového společenství elitních individualistů (ne-li duchovního řádu), které by vyvážilo oba extrémy – jak bylo poprvé naznačeno v Demianovi –, nebyla kolem první světové války ničím výjimečným, spíš naopak, objevovala se v různých proudech a hnutích konzervativního myšlení, popř. ve variantách a sektách ‚alternativního idealismu‘. Nejrozšířenější z nich bylo, jak řečeno, ‚mládežnické hnutí‘, jehož mnozí příslušníci měli k Hessemu blízko, ale lze sem řadit i exkluzivní pokusy zachránit moderní lidstvo šlechtěním nové elity, jak se o to snažil kruh Stefana Georgeho. V podstatě se tu odmítala moderní sekularizovaná, pravidly mocenského boje řízená a konkurencí či profitem poháněná společnost a místo ní se mělo utvářet – na základě tradice, přirozené autority, ochrany jednotlivce celkem atd. – jakési ‚organické‘ společenství s výrazným příznakem zasvěcení, nebo dokonce vyššího posvěcení. Představa takového kulturního, či přímo kultovního srdce moderní civilizace tvoří základnu obou posledních beletristických knih. Už v Pouti ale nelze přehlédnout, že kronikář H. chtěl sepsat „historii bratrstva, v jehož existenci již nevěřil a kterému se zpronevěřil“ (SD VIII 278). Tento kulturní střed společnosti tedy Hesse – na rozdíl od georgeovců – neprezentuje zdaleka jako nepochybné centrum hodnot, jako něco, k čemu se lze uchýlit jako k jistotě, nýbrž naopak jako něco sice přitažlivého, ale zásadně ambivalentního.

V této ambivalenci je Pouť předchůdcem Hry se skleněnými perlami (Pozn. 88). Tento román patří k dílům stáří, v nichž autor vědomě završuje svou tvorbu sumarizací nejen svého celoživotního úsilí, nýbrž často i své doby – v tomto smyslu je Hesseho román pendantem k Doktoru Faustovi Thomase Manna (Pozn. 89). Už od počátku 30. let se rýsovala paralelita umělecké dráhy Hesseho a Th. Manna jako dvou hlavních reprezentantů závěrečné fáze tzv. ‚kulturní epochy‘, tedy éry kulturního měšťanstva, na jejímž počátku stála výmarská klasika. Po r. 1933 se tato paralelita potvrdila tak, že se oba pustili do románů, které jsou – každý svým způsobem – jakýmsi epitafem za měšťanskou kulturou, nebo alespoň modelují některé její slepé uličky (a v obou se rozpad kultury demonstruje hlavně na hudbě), přičemž u Manna je silnější aspekt národní a konkrétně historický, u Hesseho jde víc o konfrontaci nadčasového ideálu smysluplné individuální existence se specializovanou, organizovanou moderní společností; kompozice paralelních „tří životopisů“ (Pozn. 90), zrcadlících hlavní příběh v různých epochách, podtrhuje tento nadčasový záměr.

Oba romány se vztahují ke Goethovi – jako skeptické dovětky k jeho optimistickým, do budoucna ukazujícím dílům. Je-li Doktor Faustus odpovědí na Fausta, pak Hesseho román navazuje spíš na Viléma Meistera – na schéma bildungsrománu i na model quasi-zednářské „společnosti věže“ (z 1. dílu), popř. „pedagogické provincie“ (ve 2. dílu) jako kulturního jádra společnosti. Jestliže ale u Goetha mají tyto elity, při vší výlučnosti, jasný cíl pracovat pro společnost, má Hesseho Kastálie (Pozn. 91) – jak si uvědomoval Plinio Designori a později i Josef Knecht – jednak charakter vysloveně parazitní (Pozn. 92), jednak se vrchol její kultury Perlohra (nota bene: hra se skleněnými, nikoli pravými perlami) právě pro svou překultivovanost stává sterilním l‘art-pour-l‘artem. Idea hry vznikla jako pokus o překonání úpadkové kultury 20. století, ale celkové vyznění románu ukazuje, že tímto směrem se k záchraně sotva dojde: ta ‚překultivovaná kultura‘ roku 2200 nemůže být zárukou hodnot, srdcem civilizace, nýbrž je opravdu jen sterilní hrou.

Systém Perlohry je víceznačná alegorie, lze ji vztáhnout na autonomistické umění moderny, které už nepotřebuje žádnou životní zkušenost a vystačí si samo se sebou, ale i na jeho okolí humanitních věd, které své interpretace interpretací (popř. sekundární, terciální atd. interpretace) provozují již zcela bez ohledu na jejich užitečnost, jako samoúčel; stejně nepotřebná a koneckonců moribundní je i Kastálie, utopická obec intelektuálů. Odchod Josefa Knechta z Kastálie je bezpochyby výrazem autorovy skepse vůči umění a myšlení, které ztratilo nebo samo přerušilo svazek se společností. – Ale to už u Hesseho známe od jeho začátků: nikdy nesdílel Nietzscheho maximu, že „pozemské bytí a svět mají oprávnění jen jako estetický fenomen“ (Pozn. 93): umění se u něho už od Camenzinda vždy muselo ospravedlňovat před životem. „Knecht“ je jméno výmluvné, znamená člověka sloužícího – a Josef se z Mistra, jímž byl v provincii, rozhodne stát pokorným služebníkem (Pozn. 94), vychovatelem Pliniova syna mimo Kastálii, v ‚reálném‘ životě, tam, kde virtuózní duchovní ‚mistrovství‘ Hry není k ničemu. V tom je Knecht protikladem Goethova „Meistera“, propracovávajícího se k duchovnímu ‚mistrovství‘ jiného řádu, totiž plně využitelnému v praktickém životě (jak demonstrují Léta tovaryšská) a tuto praxi kultivující: duchovní elita (a její intelektuální výcvik: vzdělání, umění), která rozvinula Meisterovy talenty, nestála v rozporu se životem, byla přirozenou součástí humanity ve smyslu goethovského idealismu. Pro Knechta už existuje jen ‚buď – anebo‘ mezi oběma oblastmi; jeho odchod je pokusem překlenout propast, která se rozevřela mezi duchovní orientací a praktickou humanitou v době moderní, a jeho smrt by naznačovala, že takto vedená duchovní drezúra už návrat k životu neumožňuje.

Závěr života
Během více než deseti let práce na posledním románu a po jeho dokončení již Hesse psal jen básně a menší, většinou vzpomínkové prózy, jež vydával v řadě výborů (Pozn. 95). Pozornosti si zaslouží i jeho korespondence z poválečného období, zejména dopisy do Německa, v nichž svým rodákům říkal někdy velmi tvrdé pravdy o jejich podílu na katastrofě nacismu. V zásadním Dopise do Německa (Ein Brief nach Deutschland, 1946), otištěném mezi eseji, připomíná, že v četných dopisech, které dostával od Němců ze zajateckých táborů, mluvili pisatelé „jen o tom, co musí vytrpět [...]. O tom druhém, tom, co oni sami jako němečtí vojáci dlouhá léta páchali světu, se nikdy nikdo ani slovem nezmínil“ (GS VII 446). Hesse měl na tvrdá slova bezpochyby právo, protože patřil k těm, kteří již dřív věděli, že – jak říká v témž listě – „německá mizérie přece nezačala až Hitlerem“, nýbrž v roce 1914, kdy celý národ táhl s jásotem jako opilý do té první války. Co rodákům vyčítal nejčastěji, byla slepota a hluchota vůči nastupujícímu nacismu za výmarské republiky, kterou Němci „téměř jednomyslně sabotovali“ (tamtéž). Takto veřejně se však Hesse k politice vyslovoval jen sporadicky, neměl ambice stát se, jak mnozí jeho přívrženci očekávali, nějakým preceptorem německé duchovní a mravní obrody nebo vůbec nějak zasahovat do vývoje v rodné zemi.

Po válce se jeho dílu nejprve dostalo nejvyšších ocenění – v září 1946 to byla Goethova cena, v listopadu téhož roku Nobelova cena – a i v 50. letech ještě dostával řády a čestné doktoráty, ale jeho prezence v současném literárním dění německy mluvících zemí byla stále menší, což ovšem souviselo i s jeho stále křehčím zdravím (pro nemoc nemohl převzít ani Nobelovu cenu osobně) a ochabující produktivitou. Básně však psal do posledních dnů: ta úplně poslední, Skřípot nalomené větve (SD I , 163, Knarren eines geknickten Astes), dokládá, že patřil k těm nemnoha šťastným, kterým zůstala tvůrčí síla zachována až do samé smrti; ta přišla 9. srpna 1962.

Pozdní působení
V průběhu 50. let se okruh Hesseho příznivců pomalu zužoval na starší generaci, jejíž vkus byl ještě formován romantickou estetikou, a pro literární kritiky bylo kolem roku 1960 nepochybné, že jeho dílo patří minulosti. Jeden z nich (Pozn. 96) začal článek k jeho pětaosmdesátinám ironickým understatementem „Hermann Hesse je momentálně trochu z módy.“ Jinde (Pozn. 97) se píše, že „naše doba si pomalu uvědomuje, jak velice byl Hesseho úspěch vázán na dobu a módu.“ Hesseho starší obec byla nicméně ještě dost početná a odbyt jeho knih v německé oblasti až do r. 1957 mírně stoupal, ale pak prudce klesal až k nejnižšímu bodu r. 1965. – Je paradoxní, že v tomto roce už byla delší dobu v proudu velmi intenzivní hesseovská recepce na opačných koncích světa: od počátku 50. let na Dálném východě, v Koreji, a především v Japonsku: tam se Hesse vydával již od roku 1909, vycházel i mezi válkami (Pozn. 98), po 2. světové válce byl nejčtenějším německým autorem hned za Goethem a do r. 1957 vyšla tři souborná vydání (o 14, 16 a 19 svazcích) (Pozn. 99).

Rozhodující pro celosvětovou hesseovskou renesanci v 60.-70. letech však byl jeho úspěch v USA, který se samému Hessemu zdál nemožný. Když tam vyšel v letech 1947 Stepní vlk, 1948 Demian (s předmluvou Th. Manna) a 1949 Hra se skleněnými perlami, komentoval to Hesse v dopise z 27.4.1950 bagatelizující poznámkou "[...] v Americe byly v souvislosti s Nobelovou cenou přeloženy a vydány dvě nebo tři moje knížky, zbytečně, ale nedalo se tomu zabránit. Samozřejmě, že tuto setbu ta půda nepřijme“ (Br 323), a když začal dostávat dopisy od ‚opravdových‘ Američanů (nejen německých emigrantů), byl z toho dost rozpačitý a v otevřeném listu Z pošty (Pozn. 100) napsal, že „to musí spočívat na omylu, jestliže se tato mocná země pokouší přijmout za své mé jednak idylické, jednak problematické knihy“, a mladému Američanovi, který mu napsal, že se mu líbí Stepní vlk, odpověděl, „že by pro jeho zemi a lid bylo pravděpodobně prospěšnější, kdyby v takových knížkách našla zalíbení až některá pozdější generace“.

Prosadit Hesseho knihy v anglosaském světě se pokoušelo již v 50. letech několik významných mužů – např. Siddhártha vyšel 1951 na doporučení Henryho Millera –, ale žádný úspěch se nedostavil, v posledně citovaném dopise Hesse konstatuje, že většina nákladu zůstala ležet ve skladu. Teprve když koncem 50. let začal na Hesseho upozorňovat tehdy i v Americe populární anglický spisovatel Colin Wilson a těchto podnětů se chopili beatnici a po nich v 60. letech generace hippies, začaly se dít opravdu netušené věci. S jistou škodolibostí mohou Hesseho příznivci dodnes číst, jak v recenzi posledního básnického výboru Stupně z r. 1961 kritik (pozn. 101) prohlásil, že tato poezie je – vzdor všem buddhistickým motivům – „nezaměnitelně německá“ a shrnul apodiktickým soudem: "Jestliže totiž velké a obdivuhodné dílo Hermanna Hesseho něčím není, pak není světovou literaturou a není vhodné na Nobelovu cenu. Toto dílo má určitě svou platnost, a to asi i za hranicemi přítomnosti, nicméně však jedině ve velké oblasti německého jazyka, a sotva si lze představit anglické, francouzské, španělské nebo skandinávské kroužky, v nichž budou toto dílo – skrz naskrz romantické – milovat, uctívat, diskutovat [...]".

Přesně to, co kritik prohlásil za nemožné, se v té době už dělo, sice ještě ne v anglických atd. kroužcích, ale v americkém neakademickém intelektuálním prostředí. Od poloviny 60. let byla některými Hesseho díly stržena celá mládež a z titulů, které ještě před 10 lety byly ležáky, se najednou staly bestsellery: Siddhártha to podle šéfa Suhrkampova nakladatelství Siegfrieda Unselda dotáhl do r. 1983 na tři miliony, Stepní vlk se dvěma příliš nezaostával a trojici nejčtenějších doplňoval i Demian; celkový náklad Hesseho knih v USA tehdy obnášel asi 15 milionů exemplářů (pozn. 102).

Příčiny a zákonitosti autorské obliby, popř. ztotožnění početného čtenářstva s autorem v různých společenských skupinách a dobách se nikdy nedají zcela exaktně vysvětlit a nelze beze zbytku vysvětlit ani tuto hesseovskou renesanci; lze však najít dost pádné argumenty pro tvrzení, že do značné míry spočívala (jak už jsme si u některých titulů výše všimli) na menších až hrubých nedorozuměních, z nichž asi nejdůležitější byla tato: Mládež 60. let ztotožňovala Hesseho ‚nezařazené‘ a osamělé hrdiny se svým vlastním bojem proti všem autoritám a tradičním řádům, pro což nenajdeme v jeho díle oporu: jestliže Knulp odmítne sám za sebe dodržovat měšťanský řád, neznamená to ani v nejmenším, že by tím zpochybňoval zásadní smysl a oprávněnost tohoto řádu, že by, jako mládež 60. let, ze svého individuálního sklonu učinil obžalobu řádu, který takovým sklonům nepřeje.

Své vlastní odmítání západní civilizace (typu homo faber) a povrchní kult kvietistických, ne-aktivistických, přírodních apod. filosofií ztotožňovala tato mládež mylně s Hesseho zájmem o východní filosofie a náboženství, který ovšem neměl za cíl popření základní západní křesťansko-židovsko-antické orientace (viz mj. jeho eseje o Dostojevském), nýbrž, jak řečeno, její dílčí obohacení. Experimentálně ‚demontované‘ mysli jeho hrdinů, popř. jejich rozštěpené či fluktuující totožnosti neznamenají ‚východní‘ rozplynutí já v přírodě, tedy rezignaci na západní pojetí individuality, nýbrž pouze relativizaci jejího příliš rigidního či statického chápání.

Asi nejvíc přispěly k oblibě Hesseho textů fantazijní scény a snově-halucinační pasáže („Magické divadlo“), jež ona mládež chápala ve smyslu tehdejšího drogového hedonismu zcela jednostranně jako „chemickou stezku osvícení“ (Timothy Leary) a pilně přehlížela, že tyto scény nemají jen životní, nýbrž také literární inspiraci – jednak romantiku typu Hoffmannova, jednak psychoanalýzu – a symbolické funkce; „drogový transcendentalista“ Leary označil Hesseho za „mistrovského vůdce k psychedelickému zážitku“ (Pozn. 103). Samozřejmě, že z celého Stepního vlka dominovala v takových zjednodušujících (des)interpretacích především ona uvolněná obraznost, zatímco celá problematika kulturního přelomu kolem roku 1918 (a jeho, jak to vnímal Hesse, „chaotických“ důsledků ve 20. letech), která se v té obraznosti manifestuje, zůstala bez povšimnutí.

Taková nedorozumění ale provázejí, jak jsme zjistili, Hesseho dílo od počátku. Jestliže v něm čtenáři kolem I. světové války chtěli vidět vůdce a rádce, který jim ukáže cestu ven z měšťácké morálky a smýšlení, pasovali jej mladí 60. let doslova na svého „gurua“ (Pozn. 104). Nefalšovaný osobní vklad autorův do díla k tomu asi některé čtenáře vždy sváděl a bude svádět, ale na druhé straně byl asi také handicapem, pro který nemohl Hesse dosáhnout té ostrosti pohledu a formální důslednosti, jakou najdeme u určujících osobností moderny 20. století.

Poznámky
68 Srv. dopis Oskaru Loerkemu z 9.3.1927: „Dal bych hodně za to, kdybych byl zase venku“, Br 16.
69 Elias Canetti: Die Blendung. In: Neue Zürcher Zeitung 12.1.1936 (román vyšel 1935, čes. Zaslepení, 1937).
70 Bylo jich celkem šest; první, na Proces, otiskl Berliner Tageblatt 9.9.1925 a Prager Tagblatt 20.9.1925; velkou chválou („tento židovský Kierkegaard“ apod.) zahrnul Kafku hned v první ze 6 literárních zpráv, které psal p.t. Nové německé knihy (Nya Tyska Böcker) v r. 1935-36 pro švédský Bonniers Litterära Magasin (ÜL 553).
71 Kafka-Deutungen, GS VII 469nn.
72 Kurgast. Aufzeichnungen von einer Badener Kur. Berlin: Fischer, 1925; původně vyd. jako soukromý tisk p.t. Psychologia Balnearia oder Glossen eines Badener Kurgastes. Montagnola: vlastním nákladem, 1924.
73 „Jenže předmětem mého pozorujícího já byl hlavně lázeňský host Hesse“ (SD VII 69).
74 Die Nürnberger Reise. Berlin: Fischer, 1927.
75 Unterbrochene Schulstunde, SD VIII.
76 V Cestě do Norimberka již o ní říká zdrženlivěji a v minulém čase, že se jeho generaci „zdála být“ pomocí (SD VII 115n).
77 Der Steppenwolf, 1927 (SD VII); na románu začal pracovat za delšího pobytu v Basileji v zimě 1923/24, dokončil jej v lednu 1927 v Curychu, nakladatelství S. Fischer jej vydalo v červnu 1927 k Hesseho padesátinám. 78 Krisis. Ein Stück Tagebuch, vyd. v dubnu 1928, 85 str., GS V 688ff; výběr in: SD I 89-92.
79 V básni Při oblékání (Bei der Toilette, GS V 700) své, jak předem ví, marné pokusy o nový životní styl sebeironicky komentuje: „Tolik let jsem žil vzdálen světu /.../ Teď se učím /.../ vyrážet ve smokingu a nablýskaných botkách, / kolem boye, vstříc muzice taneční.“ – V básních sbírky Krize se Hesse i výrazově, jazykem, nečekaně přiblížil stylu ‚novověcné‘ poezie, jak ji ve 2. pol. 20. letech psali E. Weinert, J. Ringelnatz, E. Kästner a B. Brecht.
80 Dopis panu P.A. Riebemu asi 1931/32, Br 71; srv. řadu dalších dopisů, zvl. slečně G.D. z 21.7.1930, tamtéž s. 31n; slečně E.K. z října 1932, tamtéž s. 75 aj.
81 Dům pro Hesseho postavil a dal mu jej do doživotního užívání curyšský mecenáš, sběratel a lékař H.C. Bodmer (1891-1956). Srv. báseň Při stěhování do nového domu (Beim Einzug in ein neues Haus, GS V 729), s téměř brechtovsky zdrženlivou dikcí, a stejnojmennou autobiografickou prózu z r. 1931, vyd. v Gedenkblätter, 1937.
82 Narziß und Goldmund. Erzählung; vznikal od konce dubna 1927, vyd. 1930.
83 Jejich vzájemná korespondence (viz Briefwechsel Hermann Hesse – Thomas Mann. Ed. Anni Carlsson. Frankfurt a. M.: Fischer TB, 1988, 1. vyd. Suhrkamp 1968) začíná s jistou pravidelností od r. 1928; od té doby se také častěji osobně stýkali, zvl. o letních i zimních dovolených (Hesse i Ninon lyžovali) ve Svatém Mořici a jinde. Jejich vztah byl srdečný, nikdy však důvěrný (netykali si), při vší oboustranné sympatii v něm zůstávala jistá rezervovanost, odpovídající různosti naturelů i uměleckých programů.
84 Cit. dle LB 249; širší varianta, asi z r. 1932/33, je otištěna v GW X 515-20. – Srv. dopis synu Brunovi z konce prosince 1931, kde říká, že současné dění je „jednou z posledních etap hroucení kapitalistického hospodářství, které přežilo svůj rozkvět a svůj smysl [...]“, cit. dle LB 250.
85 Cit. dle Materialien zu Hermann Hesses „Das Glasperlenspiel“, I-II. Ed. Volker Michels. Frankfurt a.M.: Suhrkamp, 1973, 62. – Srv. závěrečné shrnutí vlastního vztahu ke komunismu v dopise Ottovi Baslerovi z dubna 1949: „Od samého začátku jsem komunismus pro sebe odmítal přesně tak jako fašismus, ale přece jen s tím rozdílem, že komunismus pokládám za pokus, který musí být podniknut, zatímco fašismus je pouze zbytečný pokus o krok zpátky“ (Br 268).
86 Die Morgenlandfahrt. Erzählung, vznik léto 1930 – duben 1931, vyd. 1932 (SD VIII).
87 Báseň Putování do Východní země (SD I 104) potvrzuje romantický zdroj povídky: zbloudilý křižák jde za vidinou „snové země“ jako vysmívaný „Don Quijote“, ale tu a tam se k němu přidá nějaký chlapec a následuje ho na pouti ke Svatému hrobu. – Srv. pozdější revokaci takového duchovního řádu v básni Se vstupenkou na Kouzelnou flétnu (Mit der Eintrittskarte zur Zauberflöte, GS V 775, asi z let 1937/38). – Inspirací pro takovou duchovní cestu v moderní době asi byl i Cestovní deník filosofa (Das Reisetagebuch eines Philosophen, I-II, 1919) od hraběte Hermanna Keyserlinga, který je na začátku povídky také jmenován; Hesse na jeho knihu napsal recenzi v r. 1920 (GW XII 466-69).
88 Das Glasperlenspiel. Versuch einer Lebensbeschreibung des Magister Ludi Josef Knecht samt Knechts hinterlassenen Schriften. Zürich: Fretz & Wasmuth, 1943, 2 sv.; Hesse začal psát v červnu 1932 („Úvod“) a rukopis dokončil 29.4.1942; několik kapitol a básní bylo otištěno časopisecky před knižním vydáním. Protože Peter Suhrkamp, pokračovatel nakladatelství S. Fischer, již nemohl román vydat v Berlíně, svěřil jej Hesse curyšskému nakladatelství. Suhrkamp jej vydal v listopadu 1946 ve 2 sv.
89 S podtitulem Das Leben des deutschen Tonsetzers Adrian Leverkühn erzählt von einem Freunde. – Th. Mann psal román od 23.5.1943 do 29.l.47; vyd. 1947 ve Stockholmu u Bermanna-Fischera.
90 Dva fragmenty čtvrtého životopisu, zasazeného do 18. století, byly otištěny až z pozůstalosti, PrN, 429-440.
91 Záměrně dvojznačné výmluvné jméno: obyvatelé představují zvláštní „kastu“, ale Kastalia byl i Múzám zasvěcený pramen ve starém Řecku.
92 „[Plinio] říká, že my Kastálci vedeme život uměle pěstěných zpěvavých ptáků, a přitom si sami nevyděláváme na chleba [...], neznáme a nechceme znát nic o té části lidstva, jehož práce i chudoba prý tvoří základ pro naši luxusní existenci“ (SD IX 000).
93 Zrození tragédie z ducha hudby (1872), kap. 5 a 24.
94 Téma služby je zdůrazněno mj. i ve stejnojmenné básni z Knechtovy „pozůstalosti“, srv. SD IX 000.
95 Mj. starší i novější povídky Stopa ze snu (Traumfährte, 1945; SD VI); Pozdní prózy (Späte Prosa, 1951; SD VIII); definitivní autorský výbor z básní Stupně (SD I, Stufen, 1961).
96 In: Tagesanzeiger 6.8.1962, cit. dle Hsia, 248.
97 Volksrecht 21.8.1962, cit. dle Hsia, 249.
98 Např. Peter Camenzind 1937, Pod koly 1938 (a po r. 1951 ještě vícekrát); v Koreji vyšel např. Peter Camenzind v letech 1954-74 čtrnáctkrát; údaje dle WW (v.v. pozn 1) I, 266nn, 281nn.
99 Christian Immo Schneider: Hermann Hesse. München: Beck, 1991, 194nn. – Japonští badatelé správně upozornili na optický klam západní kritiky, která zdůrazňovala paralelnost hesseovské vlny v USA a Japonsku: Japonci Hesseho objevili daleko dřív než Američané a jejich ztotožnění s ním mělo dost odlišné pozadí – příznačné je, že u nich patřil k nejoblíbenějším titulům román Pod koly: jeho téma se až do poválečné doby dotýkalo osobní zkušenosti japonských školáků; srv. WW I, 229n.
100 Allerlei Post, 1952, GS VII 811n.
101 Erich Pfeiffer-Belli, in: Süddeutsche Zeitung 29.7.1961; cit. dle Hsia, 504.
102 V Los Angeles byla r. 1968 založena rocková skupina The Steppenwolf; byly zfilmovány oba nejpopulárnější romány: 1973 Siddhártha (rež. Conrad Rooks), 1974 Stepní vlk (rež. Fred Haines).
103 Timothy Leary – Ralph Metzner: „Hermann Hesse. Poet of the Interior Journey“, in: Psychedelic Review, 1963, cit. dle LB 341.
104 Tak jej ovšem v dopisech oslovoval již dříve jeden starší čtenář, srv. Br 352.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2532x

Inzerce