Drakulić, Slavenka: Kao da me nema

Drakulić, Slavenka
Kao da me nema

recenze beletrie zahraniční

Román z válečné Bosny v roce 1992 je opravdu silné čtení. Ač se jedná o umělecké dílo, působí tak syrově a ostře, že máte často dojem, jako byste četli vzpomínky jedné z obětí.

Rána, která stále krvácí
Slavenka Drakulić
: Kao da me nema (Jako bych nebyla), nakl. Feral Tribune, Split 1999, 194 stran

Román z válečné Bosny v roce 1992 je opravdu silné čtení. Ač se jedná o umělecké dílo, působí tak syrově a ostře, že máte často dojem, jako byste četli vzpomínky jedné z obětí. Jistěže Slavenka Drakulićová vycházela z mnoha svědectví a příběhů, kterých byla v letech 1992-1998 Bosna plná, nicméně vytvořila solidní a silný román, který nezůstává jen u popisu událostí, ale zkoumá hlubší psychické stavy obětí.

Hlavní postavou je žena, učitelka ze Sarajeva, která na jaře 1992 zastupuje v jedné bosenské vsi kolegyni na mateřské. Jmenuje se S., více se nedozvíme, neboť autorka označuje všechny postavy v Bosně jen prvním písmenem křestního jména. V té době již naplno běží srbská agrese v Chorvatsku, ale lidé v Bosně se bláhově domnívají, že u nich se to stát nemůže. Omyl poznají záhy… Jedno květnové ráno přijdou do vsi srbští vojáci. Naloží všechny obyvatele do kamionů a odvezou je do lágru neznámo kam. Obyvatelé vsi jsou vesměs Muslimové, hlavní hrdinka je smíšeného srbsko-muslimského původu, ale to Srbům nevadí. Ženy jsou umístěny zvlášť, muži zvlášť. Domy jsou vykradeny a zapáleny. Nikdo z vesničanů neví, proč ani na jak dlouho odjeli, ale ptát se nemohou. Vypravěčka má tu smůlu, že je vybrána do tzv. „ženske sobe“ (ženského pokoje), kam byly přiděleny mladé či mladší pěkné ženy, aby sloužily srbským vojákům jako sexuální otrokyně. Vojáci přicházejí obvykle v noci, opilí a velmi násilní, mučení jim působí obzvlášť velkou radost. Řada žen a dívek na následky znásilňování umírá. Sama vypravěčka má to „štěstí“, že si ji vybere ředitel tábora jako svou speciální děvku. Do tábora pozvolna prosakují zprávy o cíleném zabíjení mužů a chlapců v sousedním lágru a pálení jejich mrtvol. Atmosféra je neuvěřitelně stresující. Koncem roku 1992 dochází k dohodě o výměně zajatců. Ženy mají štěstí, odjíždějí nejprve do Chorvatska a následně do uprchlických táborů po celé Evropě. Sama S. se dostává do Švédska. Bohužel je, stejně jako většina znásilňovaných žen, těhotná. Porodí ve Stockholmu s pevným rozhodnutím dítě předat k osvojení, neboť ona ho vnímá jen jako nechtěný následek války. Konec ale zůstává otevřený.

V monologu hlavní hrdinky nám S. Drakulić bravurně přibližuje mentalitu vězenkyně (jak podobné s 2. světovou válkou), která může být kdykoliv i bezdůvodně zabita, která musí být na své znásilňovatele milá, aby ji příliš nemučili. Přitom kolem sebe vidí neustále jen smrt a ubohost. Velmi silné jsou také pasáže, kdy S. uvažuje o dítěti – parazitovi v sobě a o tom, co po porodu s ním. Knížka patří do kategorie těch, které čtete jedním dechem a o nichž následně musíte přemýšlet i dlouho do noci. Zvlášť když si uvědomíte, že většina srbských zločinců, ne těch nejvyšších vůdců, ale těch každodenních mučitelů a znásilňovatelů, kteří si do války jen tak odskočili ze svého „normálního“ života, stále v klidu žije a bydlí v Bosně, Srbsku, a některý z nich třeba i mezi námi, v Praze.

  Drakulič Drakulic

© Jaroslav Otčenášek

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 171 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3782x

Inzerce