Loe, Erlend: Naivní. Super. (in Host)

Loe, Erlend
Naivní. Super. (in Host)

recenze beletrie zahraniční

Naivní. Super. je Loeovým druhým románem, ale bezesporu tím nejznámějším a nejpřekládanějším.

Nic naivního mi není cizí
Erlend Loe: Naivní. Super., přeložila Kateřina Krištůfková, Doplněk, Brno 2005

Bylo víceméně otázkou času, kdy se slavný román norského spisovatele Erlenda Loea (nar. 1969) dostane mezi české čtenáře. Jeho úspěch věštilo i vydání na Slovensku, kde byl náklad prakticky okamžitě rozebrán, i udělení čestného uznání v překladatelské soutěži Jiřího Levého Kateřině Krištůfkové v roce 2004, ale až nakladatelství Doplněk se chopilo šance a zařadilo knihu do své edice současných norských autorů. Výběr Doplňku je tak výjimečně reprezentativní – těžko by se našli tři z hlediska stylu tak rozdílní autoři jako Hanne Ørstaviková, Lars Saabye Christensen a Erlend Loe.

Naivní. Super. je Loeovův druhý román, ale bezesporu ten nejznámější a nejpřekládanější. Pokud by byl zamýšlen jako propagace nového typu literatury, bylo by jistě snadné nazvat jej manifestem literárního směru Nový naivismus, který reagoval na čtenářsky náročnou literaturu 80. let. V kontrastu s obsahem knihy však slovo manifest působí dosti nepatřičně.

Bezejmenná hlavní postava prochází katarzí po osobní krizi vyvolané zdánlivě nevinnou událostí – oslavou pětadvacátých narozenin s bratrem a s rodiči. Po prohrané partii kroketu se antihrdina zhroutí („zvadne jako kytka“) a rozhodne se změnit svůj dosavadní život. Odejde ze studií, prodá knihy a televizi, vypoví podnájem a předplatné novin, uzavře se do bytu po bratrovi, který odjel do zahraničí, a začne bilancovat. Sepisuje si seznamy toho, co má a co nemá, co v něm probouzelo nadšení, když byl malý, o čem něco ví a o čem neví nic, co by si chtěl koupit atd. Jeho bilance je sice kladná, ale od mínusu jej dělí jen pár kroků. A hlavně, chybí mu směr a perspektiva. „Perspektiva by měla být něco, co by si člověk měl mít možnost koupit a aplikovat nitrožilně.“

Rozhodne se začít od nuly a hlavně pomalu. Jako by se snažil napravit svou předchozí existenci návratem do dětství – koupí si obyčejný dětský míč a každý večer si s ním hází, skamarádí se s malým klukem ze sousedství, jezdí na kole bez cíle, dělá prosté fyzikální pokusy, pořídí si dětskou zatloukačku a tráví dlouhé hodiny zatloukáním a vytloukáním kolíků. Všechno dělá pomalu, promyšleně, svou činnost pečlivě reflektuje a snaží se vyhýbat možným střetům se vším nepříjemným. Jakékoli i nechtěné pokusy kontaktovat předchozí život končí většinou nešťastně. Své první krůčky v novém životě jen opatrně míchá s četbou odborné literatury o času a teorii relativity.

Na cestě zpátky do společnosti má několik průvodců – nepřítomného kamaráda Kima, který mu posílá faxy odkudsi z osamělé meteorologické stanice, kluka Børreho ze sousedství, později se přidá dívka Lisa a nakonec i bratr, kterým to všechno začalo. Díky nim se odváží i na dalekou cestu do New Yorku, v jejímž závěru opět získá křehkou důvěru v sebe i v budoucnost.

Antihrdinův postup ovšem není ani směšný ani naivní. Takový nám může připadat jeho jazyk a jeho nápady (snaží se podomácku vyrobit vakuum a pozorovat v něm rychlost fotonů), ale tato naivita je viditelná pouze z naší vlastní perspektivy. Z pohledu vypravěče se jedná o jediný správný způsob, jak si obnovit sebedůvěru a získat jistotu, že věci spolu souvisejí. Otočením knoflíku na nulu získá úplně nový pohled na svět i na sebe samého, odstup od problémů a pseudoproblémů moderní společnosti a suché komentování vlastní existence mu dovolí pomalu se jako dítě znovu naučit žít ve společnosti.

I když kniha popisuje víceméně tristní události, svým lapidárním jazykem protkaným jemným a místy absurdním humorem dokáže ve čtenáři vzbudit bezbřehé nadšení a empatii. Stačí si jen představit, že podobný zlom v životě se může udát kdykoli a komukoli. Pokud se ale čtenář odmítne přepravit ze svého břehu řeky na břeh Loeova antihrdiny, může sympatie a úsměv nahradit hluboké pohrdání právě onou proklamovanou naivitou. Loeova naivita však není laciná, je z ní cítit, že dokáže být mocnou zbraní proti honbě za penězi a kariérou ve společnosti, která díky své prosperitě tak trochu zapomněla na některé základní lidské hodnoty. Z tohoto hlediska se ztráta devíti let, která prošla od vydání norského originálu, nejeví nijak osudově. Akcelerace životního stylu české společnosti zcela jistě ještě nedosáhla vrcholu a zatloukačky se na náš trh dostaly stejně až v poslední době.

 

 

© Daniela Mrázová
vyšlo v časopise Host 4/2006
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 218 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 6436x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce