Organizace Unesco vybrala pro letošní rok výjimečně dvě „hlavní města knihy“ (World Book Capital) – Turín a Řím. V praxi to znamená, že zmíněná města v této sezoně nabídnou zájemcům nejrůznější akce, výstavy, přednášky a exkurze, které se týkají knih a literatury. V sobotu večer (22. 4. 2006) byl tento projekt inaugurován zároveň v Turínu a Římě.

Italská metropole zahajovací večer uspořádala v replice Shakespearova divadla Globe, nazvané Silvano Toti Globe Theatre a stojící v překrásném parku Villa Borghese. Již samotné divadlo udělá na návštěvníka velký dojem svou dřevěnou konstrukcí a nezvyklým uspořádáním prostoru, není to ovšem nic v porovnání se samotným programem sobotního večera, který spočíval v maratonu četby a hudby za účasti předních italských spisovatelů jako například Melanie Mazzuccové, Marca Lodoliho, Enza Siciliana, Edoarda Albinatiho nebo Valeria Magrelliho.

Během večera, moderovaného známým literárním kritikem Arnaldem Colasantim a herečkou Lunettou Savinovou, bylo literárně-hudební pásmo proloženo dalšími dílčími částmi programu. Na jeviště vystoupil populární římský primátor Walter Veltroni, aby se zamyslel nad úlohou knižní kultury v Římě a aby přečetl pozdrav od prezidenta republiky Carla Azeglia Ciampiho. Dále byla například představena kniha věnovaná asijským obětem tsunami, nedávno publikovaná právě v Římě, jehož instituce a obyvatelé se velmi angažovali v humanitární pomoci postiženým.

Většinu přítomných spisovatelů spojovala účast na právě publikované antologii Leggere Roma (Číst Řím), ze které převážně pocházely i texty vybrané autorské četbě. Domnívám se, že mezi nimi vynikla především povídka Marca Lodoliho, zpověď zasněného čtenáře, který si chodí číst na vrchol schodiště vedoucího ke kostelu Ara Coeli, na kapitolském vršku, a jak má celé město u nohou, okolní realita mu splývá s obsahem knih (skvělé a humorné jsou především dvojexpozice s Dostojevského romány).

Přestože jsem šel na toto setkání zejména za literaturou, největším zážitkem večera bylo nakonec vystoupení dvojice Ferruccio Spinetti (kontrabas) – Petra Magoniová (zpěv), oba virtuozně ovládající své „nástroje“. Magoniová je schopna svůj part podat s mimořádnou expresivností, která se netýká jen zpěvu a vydávání nejrůznějších zvuků (velmi vzdáleně něco na způsob Ivy Bittové), ale i originální choreografie a mimiky, oboje s nemalou dávkou sex-appealu. V mnoha pasážích se totiž zpěvačka odvrací od publika a pouští se do temperamentního souboje s kolegovým kontrabasem, doprovázejíc svůj projev přerývanými gesty a mimikou stylizovanou do panenkovsko-robotického výrazu.

Škoda, že tato literární a hudební exhibice na světové úrovni zůstala mimo větší zájem publika vinou organizačního kolapsu, který, žel, patří tradičně k italskému naturelu. O tomto setkání jsem se dozvěděl náhodou v knihovně, nevěděli o něm nic bližšího na lince kulturních informací, dokonce ani na radnici, která akci spolupořádala, v divadle nikdo nebral telefon, na internetu ani ň. Hodinu před začátkem setkání jsem byl svědkem toho, jak se několik zoufalých dam středního věku snažilo přes plot upoutat pozornost zvukařů a získat od nich nějaké informace.

Akce začala v poloprázdném divadle a teprve za další hodinu se divadlo zaplnilo do dvou třetin, když přišli lidé, kteří se o setkání dozvěděli z novin (noviny chybně uvedly začátek akce). Korunou všeho bylo umístění obří obrazovky na náměstíčko před divadlo (rozuměj pro davy, které se nevměstnají dovnitř). Když jsem odcházel, náměstíčko až na pár bezdomovců a jeden zamilovaný pár zelo prázdnotou.