Nosková, Věra: Bereme, co je

Nosková, Věra
Bereme, co je

recenze beletrie česká

F. X. Šalda kdysi říkal o Karlu Poláčkovi, že by si měl pořídit dva psací stoly: jeden na práci žurnalistickou, druhý na „opravdové psaní“. Stejnému dojmu se nemůžu ubránit při čtení románové prvotiny Věry Noskové, která prošla mnoho zaměstnání, včetně žurnalistického.

Berme, co je 
Věra Nosková: Bereme, co je, Abonent ND, Praha 2005, 296 stran

F. X. Šalda kdysi říkal o Karlu Poláčkovi, že by si měl pořídit dva psací stoly: jeden na práci žurnalistickou, druhý na „opravdové psaní“. Stejnému dojmu se nemůžu ubránit při čtení románové prvotiny Věry Noskové, která prošla mnoho zaměstnání, včetně žurnalistického.

Příběh Pavly, odehrávající se ve Strakonicích, má být obrazem doby (v retrospektivách se dostává až do období před druhou světovou válkou, ale hlavní část je soustředěna do let 50. a 60.), maloměsta, maloměstské rodiny a vymykajícího se jedince, dívky, která není ochotna ani schopna přijímat svazující společenské normy. Konflikty s matkou, kdysi místní kráskou, dnes rozkřičenou ženskou z rodu domovnic, jsou na denním pořádku. Snad musí být: Pavlinou „vinou“ je, že se narodila ze svazku, z něhož její otec brzy odešel, je jakýmsi kukaččím mládětem, jež všem nepříjemně připomíná nepovedenou minulost.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Pominout lze, že Nosková, ačkoliv jinak s jazykem kouzlí obratně, si moc nerozumí s obecnou češtinou, jejíž vsouvání je neorganické, má charakterizovat situaci, jenže občas působí kvůli nedotaženosti, polovičatosti až směšně, jako třeba v rozhovoru dvou –náctiletých: „... Máme docela určitě pověst jako nejpustší děvky, proč si to nepřiznat? Moje matka mi už od třinácti nadává do kurev, což je sice jiná kapitola, ale také cosi vypovídá o protikladu faktů a závistivých fantazií. Jak můžeš věřit těm sprostejm tlachům?“ (s. 125) Jako by si autorka vzpomněla, že spisovnost se pro takovou chvíli nehodí... A nejistě se chová i v jiných situacích: „Zamyšleně si ji prohlížím, neboť tohle je to pravé místo pro jistej sen: Kráčím letní nocí k hradbě smrků šrafovaných břízkami, pozoruju světlušky, naslouchám nočním zvukům a právě zde potkám Neznámého.“ (s. 113) Kontrast spisovnosti až knižnosti a obecné češtiny v takové blízkosti snad má připomínat, že přemýšlí mladá dívka, ale dochází k naprosto jinému efektu – takto, říkám si, přemítá spisovatel, který píše mladou ženu.

Dalším, větším problémem, je závěr. Po dvou stech a padesáti stránkách, které přečtete ne-li jedním dechem, tedy aspoň snadno, přichází podivné romantické klišé, Pavla se vrací do vesnice svého (už mrtvého) otce na Slovensko, a přestože vidí bídu, kterou sebou odlišný způsob života nese, nelze přehlédnout vystavěný (vystavený) protiklad „město kontra vesnice“, v níž jsou vztahy čiré jak studánka, Pavla je po ústrcích od vlastní rodiny bezvýhradně přijímána...

Také snad to, že do Pavlina života zasahuje víc malé město a rodinné podmínky, že ona sama není tolik „smílána soukolím“ socialismu a že soudruzi jsou vykresleni jako maloměšťáci, vlastně stejní v jakémkoliv režimu, činí z některých dobových faktů divadelní kulisy, zbytečné, i když pravdivé. Tam, kde se objevují drobné detaily, Noskové věříme, u věcí vzdálenějších opět text „šustí papírem“: ženy, stojící u zavřeného krámu, aby dostaly maso, tvrdé housky, používané jako výplň drdolů atd., to disponuje silným charakterizačním potenciálem doby. Letmé připomínky poprav či Gottwalda řečnícího z rádia pouze přesně „umísťují do času“, zkonkrétňují obecné, a tím mu ubírají na síle zpodobení.

Přes nespornou sílu lyrických pasáží, prokreslenou psychologii hlavní postavy i psychologii maloměstské rodiny (a tam je Věra Nosková snad nejsilnější), se nutkavě vkrádá pocit, že román (když se podíváme na jeho výhradně kladná hodnocení) se tak trochu veze na současné vlně zájmu o zobrazení socialistického Československa, započaté Vieweghovými Báječnými léty pod psa a svůj vrchol mající v Pelíšcích a Pupendu. Nepřináší v podstatě nic nového, nic, co bychom neviděli už jinde, ať už se jedná o hierarchii místních soudruhů, příběh člověka mimo oficiální, jedině povolené struktury, nebo obraz rodiny.

Zkrátka, na půl cesty. Po oslňujícím čtenářském zážitku je třeba poohlédnout se jinde. Je-li libo neunavující, dobře řemeslně odvedenou práci, středoproudovou, ale vkus rozhodně neurážející, je Nosková dobrou volbou.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 119 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lída, 18.08.2006 15:16
Nosková, Věra: Bereme, co je
Mně se knížka moc líbila. Je zajímavě psaná a má spád.
Vložil: Tomáš Fojtík, 20.07.2006 18:16
Nosková, Věra: Bereme, co je
Re Rita Kindlerová: Mě Vámi zmíněná kniha bohužel velmi nudila, nedočetl jsem se v ní nic jiného, než jsem věděl, či si mohl přečíst v denním tisku...
Vložil: Tomáš Fojtík, 20.07.2006 18:13
Nosková, Věra: Bereme, co je
Dovolil bych si nesouhlasit s autorkou recenze, byť jí neupírám právo na názor: pasáž ze Slovenska je pro mne jednou z nejdůležitějších v knize; právě proto, že představuje opozit vůči situaci ve vlastní rodině. Představuje jiný svět, který je hrdince příběhu na jednu stranu strašně cizí, na druhou... stranu velmi blízký. Ať čtu knihu podruhé či potřetí, nenacházím v ní slabšího místa, alespoň ne v nijak významné míře. Ale zásadně nesouhlasím s autorčiným zařazením této knihy mezi střední proud. Tato kniha jde tvrdě proti proudu současné české literatury, tahle kniha vyniká nad vším, co se dá dneska přečíst.
Vložil: judita, 14.05.2006 23:20
Nosková, Věra: Bereme, co je
Knihu jsem nečetla, jako četba, kterou pro rozhlas připravilo studio Č. Budějovice, je ale vynikající - krásně se poslouchá a zážitkem určitě je.
Vložil: Rita Kindlerová, 12.05.2006 13:04
Nosková, Věra: Bereme, co je
Doporučuji všem, které zajímá vliv masmédií (hlavně filmu a populární hudby) v době postkomunistické, týkající se zobrazování naší komunistické minulosti, knihu A. Drdy a P. Dudka: Kdo ve Stínu Čeká na Moc? Celá kniha stojí za přečtení, ale pokud by Vás zajímala jen kultura, pak je tam jedna velice... užitečná kapitola.
Vložil: Monika, 03.05.2006 21:28
Nosková, Věra: Bereme, co je
Máte pravdu, četla jsem to nedbale, za což se omlouvám. (Otázkou ale je, jestli divákovi v tomto případě vskutku šlo o to, že "jde o zobrazení socialistického Československa", anebo zde hrála prim skutečnost, že jde o nenáročné a vtipné filmečky se spoustou populárních herců... Nezodpověditelnou, jasně.)
Vložil: Tereza Žáčková, 02.05.2006 11:01
Nosková, Věra: Bereme, co je
Vážená Moniko, to myslím naprosto vážně. Z Vaší otázky usuzuji, že jim nepřisuzujete valné estetické kvality - všimněte si ale, prosím, že já o jejich kvalitách neříkám ni zbla. Zájem o zobrazení socialismu u nás je patrný nejen z boomu tvůrčích počinů na toto téma, ale také z recepce - a nemůžete... snad popřít, že všechny tři mnou jmenované tituly měly velký ohlas. To říkám, nic víc, nic méně.
Vložil: Monika, 01.05.2006 21:48
Nosková, Věra: Bereme, co je
"...a svůj vrchol mající v Pelíšcích a Pupendu." To myslíte vážně??
Vložil: Olcha, 28.04.2006 19:04
Nosková, Věra: Bereme, co je
Souhlasím s Jovankou, že převádění hovorovosti na papír neznamená pouhý přepis (aby literárně fungovala). A co se závěru týče...nepřišel mi geniální, ale nijak mi nevadil. Jenomže: původně kniha končila jinak, chystá se pokračování - a bývalý konec bude novým začátkem. A já si tedy rozhodně koupím i... pokračování, Bereme, co je se mi líbilo velmi. Rozhodně bych o tomto románu neřekla, že je "středoproudý".
Vložil: jovanka, 27.04.2006 18:44
Nosková, Věra: Bereme, co je
ahá, tak to ano
Vložil: Jan Vaněk jr., 27.04.2006 14:57
Nosková, Věra: Bereme, co je
Jak já uvedený odstavec chápu, ženy před krámy jsou uváděny spolu s houskami v drdolech jako drobné detaily disponující silným potenciálem; papírem mají šustit popravy a Gottwald.
Vložil: jovanka, 27.04.2006 11:59
Nosková, Věra: Bereme, co je
"neorganické vsouvání obecné češtiny"? Uvedené příklady mi nepřipadají nijak křiklavé: v románu jde vždy o stylizaci, nikoli o kopii hovorové řeči/obecné češtiny - a každý zkušenější autor dobře ví, že taková stylizace má své meze. Něco jiného jsou texty, kde hovorovost je hlavní součástí (často i... vůbec námětem), jsou vystavěné jinak, určené asi jinému publiku - a často se dobře píšou, ale špatně čtou. Podobně "ženy, stojící u zavřeného krámu, aby dostaly maso" - pro mě papírem nešustí, taková realita byla. Ale reaguji jen na základě uvedených příkladů, knihu jsem nečetla.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 5404x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce