Slovinský básník Niko Grafenauer se narodil 5. 12. 1940 v Lublani a již od šedesátých let, kdy vstoupil do literatury, se stal autorem bez kompromisů, s odvahou vyslovovat i to, co není shledáváno příjemným a politicky vhodným. Nyní je už dlouhá léta šéfredaktorem časopisu Nova revija, který vedle literárního obsahu přináší i polemické stati s významným společenským přesahem. Do dějin vstoupilo především 57. číslo, které na konci osmdesátých let otevřelo otázku národní identity Slovinců a rozpoutalo diskusi o smyslu setrvání ve svazku zemí Jugoslávie. Podobně pak také např. nedávno otázku vstupu do EU a místa a platnosti relativně malého Slovinska v ní.

Nesmírně objevné je také dílo Niko Grafenauera jako literárního teoretika (Kritika a poetika, 1974; Odevzdanost básni, 1982; Třetí slovo, 1991). Jeho cenné filosoficky založené eseje o předních slovinských i evropských básnících tvoří jak pandán (nikoli tedy jen doplněk nebo apendix) k dílu básnickému, tak také originální zhodnocení domácí literatury z pozic fenomenologie.

Vlastní básnické dílo Niko Grafenauera tvoří řada drobnějších sbírek pro děti a nečetné sbírky pro dospělé. Niko Grafenauer nikdy nebyl psavcem, extenzivním zapisovatelem stohů marginálií. Naopak usiloval vždy o konciznost, přesnost výrazu, ale také uměřenost formy. Jeho poezie je směle rozklenuta nad literární tradicí domácího i evropského modernismu od Mallarméa přes Guilléna po Bonnefoya. Staví se tak jakoby mimo časovost a módnost, v jeho verších se však zároveň protkává předivo významů, které reflektují také dnešek jako trvající čas propůjčený nám věčností. Tragédii u obce Crngrob, kde byli na konci 2. sv. války komunistickými oddíly pobiti bílí vracející se domů, spodobnil ve stejnojmenné elegii jako stále se dějící stigma, bodavé trnutí ne-bytí, které je propojeno s každým lidským krokem na hraně nicoty. Magie Grafenauerova jazyka probouzí k životu pomyslnou ponornou řeku, která se probíjí ke skále smyslu, pevnému a neochvějnému, aby ji obemkla a vynesla z ní na světlo alespoň oddrolené úlomky věčnosti.

Každá z jeho sbírek byla hodnocena jako „přelomová“, jako „zásadní zjevení“ apod. Dvakrát za ně dostal Jenkovu cenu (Palimpsesty, 1986, a Přetisky, 1999) za nejlepší sbírku posledních dvou let, je laureátem „malé“ (1980) i „velké“ (1997) Prešernovy ceny. Je patrné, že se každé Grafenaurově sbírce dostávalo ve Slovinsku enormní pozornosti a potvrzuje se tak, že Niko Grafenauer je ústřední osobností slovinské poezie střední generace.

Přes nespornou originalitu Grafenauerovy poezie k nám dosud pronikala jen vzácně, pravděpodobně právě pro obrovskou sevřenost textů, jazykovou cizelovanost a formální vytříbenost. U takové poezie je pak překlad vždy nutně spíše pokusem o paralelní komentář k originálu. Přál bych si, aby Grafenauerova poezie byla u nás vnímána také jako apel na cílenost, soustředěnost a pevnost básně, aby vyškrabování vrstev palimpsestů, kterými jsme obklopeni, bylo cestou k sobě, nasycováním nicoty leptající emulzí duchovnosti.