Oster, Christian: Schůzky

Oster, Christian
Schůzky

recenze beletrie zahraniční

Již první věta Osterova románu Schůzky čtenáři napoví, že se nebude jednat o tradiční a zároveň tradičně vyprávěný příběh.

Schůzky
Christian Oster: Schůzky, z franc orig. Les Rendez-vous přel. Dana Melanová, Albatros, 2005, 152 stran

„Před třemi měsíci jsme se s Clémence rozešli a ještě stále jsem si s ní dával schůzky. Ovšem neříkal jsem jí to, připadalo mi to tak jistější. Kdyby věděla, kde, kdy a v kolik hodin se máme sejít, patrně by nepřišla a já bych trpěl o něco víc, zatímco takhle jsem jí nemohl zazlívat, že mě nenašla.“

Již první věta Osterova románu Schůzky čtenáři napoví, že se nebude jednat o tradiční a zároveň tradičně vyprávěný příběh. Ale ať si po přečtení první věty nadšeně říká, že to bude stát za to, nebo si naopak ťuká na čelo, nakonec tento nebanálně napsaný banální příběh nikoho nepustí. Pokud tedy čtenář nemá za sebou četbu více Osterových děl a nevypěstoval si na tohoto autora alergii - i to se může stát.

Hlavní hrdina a zároveň vypravěč celého příběhu Francis, jehož jméno se dozvíme jakoby jen náhodou asi někde v polovině knihy, je obyčejný muž, vykonávající obyčejnou, blíže nespecifikovanou práci někde v kanceláři. Před třemi měsíci ho opustila Clémence a on si s ní začne dávat každý den po práci schůzky. Raději jí o nich ale nic neřekne, protože pak by určitě nepřišla, kdežto takhle má aspoň nějakou šanci. Jednoho večera mu zavolá kamarád z dětství Simon, že by se s ním rád sešel. Simon pracuje ve zvěřinci „Jardin des plantes“, kde krmí tygry a kde se zároveň nachází jeho služební byt. Francis se dozví, že Simona i se dvěma dětmi právě opustila jeho žena Audry, a tak se rozhodne, že půjde se Simonem k němu domů a budou společně na Audry čekat. Připadá mu lepší čekat na cizí ženu u kamaráda v bytě, než na tu svou v kavárně, protože je tu větší šance, že se dočkají. Když se chystá jít druhý den opět za Simonem, najednou zazvoní telefon. Je to Audry a chce se s Francisem sejít. Francis má ale zrovna jít hlídat děti k Simonovi domů. Nastává absurdní, téměř surrealistická situace - Francis hlídá v bytě uprostřed zahrady plné šelem Simonovy děti a čeká, až usnou, aby mohl odejít za Simonovou ženou, která si s ním dala schůzku. Čtenář je stává svědkem netypického a překvapivého milostného příběhu, kdy hlavní hrdina je jen jakousi loutkou v rukách ostatních postav, které ho vlastně manipulují a dostanou ho tam, kde ho chtějí mít. Tato pasivita hrdiny však čtenáři nepřipadá nijak zvláštní, naopak spíše přirozená - v životě to tak často bývá.

Krátký příběh, ač vyznívá místy sebepodivněji, je naprosto jednoduchý a přirozený, postavy jsou tak upřímné a přesvědčivé, až si čtenář říká, jestli tohle už někdy někde nezažil. A to, že se hrdinové scházejí na netradičních místech, jako třeba v bytě uprostřed zoo, nebo se milují na hausbótu plujícím po Seině, vás po pár stránkách nebude nijak udivovat, ale spíše dodá příběhu na poutavosti.

Dalo by se říct, že minimálně stejně důležitý jako samotný příběh, ne-li důležitější, je Osterův styl. Oster tyto dvě složky dokonale sladil, takže si vzájemně nahrávají. Stejně jako příběh je i styl velmi propracovaný, ale zároveň velmi plynulý, věty jsou leckdy dlouhé a komplikované, ale přitom vyvolávají dojem mluvenosti. Vzhledem k tomu, že se z velké části jedná o monolog hlavního hrdiny vyprávěný v 1. osobě, jednotlivé věty zachycují hrdinovy myšlenky, tak jak se mu honí hlavou. Důležitou roli v textu hraje interpunkce, která zachycuje ty nejjemnější detaily jeho pocitů. Bez Osterova stylu by příběh byl jen trochu absurdní a možná až ztřeštěnou milostnou historkou. Díky němu však tato avantýra dostává jinou dimenzi - čtenáři jakoby vnucuje pocit, že vše je tak, jak má být, že se není vůbec čemu divit.

Vyprávění líně plyne, bez velkých zvratů, a přesto nás najednou něco překvapí. To něco, je osobitý autorův humor, který hraje také velkou roli. Není vůbec násilný, místy se zdá být dokonce nezáměrný – přitom je samozřejmě autorem dobře promyšlený.

Příznačné je, že postavy ani místa nejsou blíže charakterizovány. Tam, kde ostatní spisovatelé dlouze popisují a charakterizují, je Oster stručný. „Hodí“ čtenáře do situace, aniž by ho seznamoval s tím, jak se v ní postavy ocitly, nebo mu vykládal, jaké mají jednotliví hrdinové vlastnosti či minulost. Věci nevidí globálně, nehledá spojitosti, naopak čtenáři zprostředkovává jen výseky skutečnosti, které však stačí k tomu, abychom si o postavách utvořili svůj vlastní obrázek.

Pokud případný čtenář raději sází na jistotu, jistě ho může přesvědčit fakt, že Christian Oster není na poli literární tvorby žádný začátečník. Od počátku jeho spisovatelské dráhy je jeho jméno spojeno s elitním nakladatelstvím Minuit, kterému padl do noty. Svou roli ve výběru nakladatele jistě sehrál i fakt, že Osterovým velkým vzorem byl vždy Jean Echenoz, který rovněž publikuje v Minuit. A tak zde Oster v roce 1989 vydává knihu Volley-ball a v rychlém sledu vycházejí jeho další romány: L´Aventure (1993), Le Pont d´Arcueil (1994), Paul au téléphone (1996), Le Pique-nique (1997), Loin d´Odile (1998), Mon grand appartement (1999), za který získal prestižní literární cenu Médicis, La Femme de ménage (2001) a Les rendez-vous (2005).

Oster je často literárními kritiky srovnáván se svým „duchovním otcem“ Echenozem nebo také s Toussaintem (také vydává v Minuit), je tu však jeden podstatný rozdíl. Echenoz i Toussaint jsou mnohem složitější, jejich příběhy mnohovrstevnaté, nabité a tematicky obšírnější. Pro Osterovy příběhy je naopak typické jakési pomalé odvíjení více méně banálního příběhu, ve kterém se zdánlivě nic neděje a který občas čtenáře překvapí svým charakteristickým nenásilným humorem. Nechává čtenáře, ať si vybere, jestli chce příběh vnímat tak, jak leží a běží, nebo jestli bude hledat i pod povrchem. Dá se říct, že Oster nefilozofuje, nesnaží se být intelektuálním autorem – prostě jen vypráví. Vypráví ale mistrně, takže rozhodně ani náročného čtenáře neurazí.

V neposlední řadě je třeba podotknout, že Dana Melanová, která se ujala překladu tohoto „kousku“, předvedla také pěkný „kousek“. Dokonale propracovaný styl knihy, který se však zároveň tváří ležérně a čte se bez zadrhnutí, v překladu dokonale zvládla, zachytila všechny jemné nuance, vystihla Osterův humor, takže i český čtenář si může tento vtipně vypointovaný a zároveň mistrně vyprávěný příběh vychutnat bez omezení.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Barbara, 02.06.2016 16:25
Oster, Christian: Schůzky
Poutavá kniha, která se týká víceméně každého z nás. Introvertně zaujme a nepostřehnutelně uchvátí myšlenky čtenáře. Zpočátku nepochopitelný děj se po čase přímo strhujícím způsobem rozuzlí a odhalí nám, že nic v životě není nemožné a že naše přání, bývají mnohdy příliš krátkozraká. :)
Vložil: Théra, 10.06.2009 20:54
Oster, Christian: Schůzky
Výborná knížka :).... nedalo se od ní odtrhnout :)..... doporučuji :)
Vložil: Kamila, 10.04.2009 22:49
Oster, Christian: Schůzky
Dokonalá. Je tak zvláštní... Dokáže upoutat naprosto neotřelým způsobem.
Vložil: Lucie, 26.01.2008 11:27
Oster, Christian: Schůzky
Joooo souhlasím. Koupila sem jí ale tak nějak omylem :D Jelikož mi v knihkupectví spadla na zem:D a tak jsem si řekla že jí koupím;) Je fakt skvělá....hlavně je tam skvěle popsaný to vnitřní šílenství hlavní postavy;)
Vložil: Váhy, 04.10.2007 23:17
Oster, Christian: Schůzky
Úžasná knížka!!! Zcela mne pohltila, přečetla jsem ji během pár hodinek, nedala se odložit :-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 1612x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce