Minulý rok se objevila na britských knižních pultech kniha jisté Mariny Lewycké, dámy, která neobyčejně rychle zareagovala na náhlý evropský zájem o Ukrajinu. Zprávy a informace o této zemi na stránkách evropských deníků, v televizi či rozhlase běžně nenajdeme. Ukrajina však vzbudila nebývalý zájem, když se na konci roku 2004 a na začátku roku 2005 její obyvatelé pokoušeli prosadit svobodné volby a nakonec v tzv. pomerančové revoluci uspěli, přes otevřenou nechuť Ruska, které si stále dělá geopolitické choutky na jednu z největších postsovětských republik. Jde již o několikátou úspěšnou změnu režimu v bývalém SSSR (viz Gruzie), Turkménům a Bělorusům se zatím vidina demokracie vzdaluje na hony. Všichni však můžeme pozorovat, že po úspěchu revoluce se zájem opět obrátil na západ či Blízký východ a v našich masmédiích po Ukrajině ani pes neštěkne.

Marina Lewycká je dcera ukrajinských rodičů, přestože se na Ukrajině nenarodila. Na své kořeny si vzpomněla právě po ukrajinské revoluci, a napsala autobiografickou knihu, která v anglickém originálu nese název A Short History of Tractors in Ukrainian, a dlužno přiznat, že český název je v mnohém výstižnější, i když částečně zavádějící.

Příběh má vcelku primitivní zápletku: hrdince (kniha je psána ich-formou) Nadě a její starší sestře Věře zemře matka a jejich čtyřiaosmdesátiletý otec (Nikolaj Majevskij) se rozhodne, že se podruhé ožení s rozvedenou mladou Ukrajinkou Valentinou, neboť ona ho prý miluje a on jí umožní plnohodnotný život na západě. Sestry jsou sice rozhádané kvůli matčině dědictví, ale vidina nerovného manželství jejich otce a ztráta dědictví je opět spojí v boji proti nežádané imigrantce… Postupně se před námi otevírá historie této ukrajinské rodiny, které se, na rozdíl od milionů jiných, podařilo po válce dostat do Velké Británie a úspěšně tam zakotvit. Autorka, přestože mohla z této situace vytěžit mnohé (emigrace, pobyt v utečeneckém táboře, integrace, ukrajinská diaspora, jazykové problémy, vyrovnání se s vlastní minulostí, humor…), zůstává čistě popisná, čtenář se nedozví nic, co by se nacházelo mimo okruh úzké rodiny, a snad jedině pokus o jakousi katarzi ve vztahu ke starší sestře (která se narodila ještě na Ukrajině a pamatuje si to, o čem Naďa nemá ani páru) můžeme nahlížet v úvahách vypravěčky. Ale tato katarze nedosáhne svého vrcholu, protože autorka ústy své hrdinky tvrdí, že o některých věcech a událostech je lépe mlčet.

Přestože najdeme v knize (zvláště ze začátku) humorné scény, vypjatější situace působí jakoby parodicky, čtenáře nepřesvědčí, že to aktéři myslí vážně. Černobílý příběh je plný černobílých postav a skoro neuvěřitelně se na konci objevuje stejně neuvěřitelná osoba Valentinina bývalého manžela, který do Anglie přijede, aby si ji zase odvezl zpátky na Ukrajinu. Než se však nově uzavřený sňatek zase rozvede, přebývá u Majevského, kde žije i Valentina, která se ukáže být navíc těhotnou (ale nikdo neví, s kým). Postava dobráckého ukrajinského inženýra, který svoji ženu miluje až za hrob, je tak naivně vykonstruovaná, že by čtenář dojetím plakal a vztekal se zároveň.

Vyprávění je prokládáno dlouhými pasážemi z knihy, kterou píše starý Nikolaj Majevskij a která se má stát přelomovým dílem v oblasti techniky, neboť pojednává o významu traktorů v dějinách (viz originální název knihy). Tyto pasáže se však od půlky knížky stanou téměř nečitelnými a tak nudnými, že se čtenář nakonec dovede ztotožnit s příbuznými Majevského, kteří jsou nuceni poslouchat jeho vyprávění o traktorech (viz stejný princip jako ve filmu Díky za každé nové ráno, kde otec hrdinky nutí příbuzné poslouchat své básně).

Kniha se může stát pro mnoho čtenářů potvrzením jejich pohledu na novodobé imigranty. Valentina je vyobrazena jako odbarvená tělnatá blondýna na podpatcích, která se rozhodla obrat starého Majevského o všechny úspory (chce stále lepší auta a vybavení domácnosti) tím, že se za něj papírově provdá, což on není ve své naivitě schopen pochopit, a obě sestry pukají vzteky. Kromě jiného má spoustu milenců, o domek a starého muže se nestará a dokonce ho i bije…

Je téměř fascinující, že si autorka dělala ambice na Booker Prize, ale jak je vidět, její vy(zne)užití politického zájmu o Ukrajinu se vyplatilo, kniha už byla přeložena do několika jazyků. Je s podivem, že se takováto „díla“ vydávají i u nás, přestože knih napsaných ukrajinsky a ukrajinskými autory (na nejrůznější témata včetně nelegálních přistěhovalců a diaspory) je nespočet a rozhodně nedosahují takové nekvality a plochosti, jako kniha Lewycké. Je zajímavé, že si autorka vybrala poruštělé formy ukrajinských jmen ("Nikolaj Majevskij" by bylo ukrajinsky "Mykola Majevskyj", nebo "Stěpaněnko" je ukrajinsky "Stepanenko"), a i tam, kde jde o přímou řeč, která má být ukrajinsky, jména zůstávají v ruštině!