PEN Voices 2006

aktualita beletrie zahraniční

Prvním z významných rozdílů, kterými se PEN Voices liší od některých zahraničních festivalů, je forma. Cílem je umožnit co nejširšímu okruhu čtenářu seznámit se s díly autorů, se kterými nepřicházejí tak často do styku.

Literární festival po americku
PEN Voices 2006: Faith and Reason, New York 25. – 30. 4. 2006

Ještě před pár lety byste na světě našli jen opravdu málo metropolí, které by neměly svůj vlastní významný literární festival. Vcelku překvapivě mezi ně patřil i New York. Neznamená to, že by se zde nikdy žádný literární festival nekonal, ani jeden z nich si však nevybudoval dlouholetou tradici. Vše se změnilo v dubnu 2005, kdy se americká sekce PEN International rozhodla uspořádat velký festival, a vybrala si pro něj právě New York. Výběr nebyl v ničem překvapivý, americká sekce PEN klubu patří mezi ty vůbec největší (má přes 2900 členů z řad spisovatelů, vydavatelů a překladatelů) a upřímně řečeno v Americe byste asi težko hledali tolerantnější a uvolněnější město než je New York.

Když PEN klub loňského roku zahajoval 1. ročník festivalu nazvaného jednoduše PEN Voices, činil tak s přesně daným cílem – naplnit konkrétně poslání, které si PEN Klub vytyčil již v době svého založení v roce 1921 (americká sekce byla založena roku 1922), a to: napomáhat otevřenému, celosvětovému dialogu, který by upřednostňoval literaturu jako takovou před jakoukoliv ideologií, náboženstvím či politikou. Druhým, čistě americkým záměrem pořadatelů, bylo úsilí o propagaci překladů beletristické tvorby zahraničních autorů u amerického publika. Jinde na světě neexistuje tak zjevný nepoměr mezi počtem domácích vydávaných knih a literatury překladové (pouhá tři procenta z celkového počtu vydaných knih). Jednou ze snah tohoto festivalu je tedy prostřednictvím nejlepších zahraničních literátů představit cizojazyčnou literaturu a přesvědčit tak o jejích kvalitách nejen americkou čtenářskou obec, ale také odbornou veřejnost, a zároveň motivovat dobré překladatele a projekty systémem grantů a projektů.

Loňský ročník přivítal spisovatele z více než 45 zemí, mj. i Václava Havla jako zástupce České republiky. Letošní PEN Voices se odbyl bez české účasti, ale ve srovnání s tím loňským v mnohém dospěl. Organizátorům se především podařilo najít vlastní tvář, což v konkurenci desítek zavedených literárních festivalů po celém světě není úplně samozřejmostí. Vyhraněnost newyorkského festivalu je dána v první řadě politickou angažovaností PEN International v boji za lidská práva a za svobodu slova. Ostatně bylo by zvláštní, kdyby tak politicky otevřené a liberární město jako New York nevyužilo této své (v americkém kontextu) nezvyklé anomálie a nevytvořilo festival, který vybočuje ve srovnání s ostatními tak trochu z řady. V jiném americké městě by nejen nebylo možné otevřeně vystupovat v takovém rozsahu proti americké zahraniční politice, ale především postavit vedle sebe tak různorodé typy spisovatelů, aniž by to nevyvolalo nelibost veřejnosti.

Prvním z významných rozdílů, kterými se PEN Voices liší od některých zahraničních festivalů, je forma, která byla zvolena pro veřejná čtení či diskuse. Nejde, jak tomu mnohdy bývá, o pouhopouhou propagaci nejnovějších děl těch či oněch autorů, sponzorovanou zainteresovanými vydavatelskými domy, ani o kulturní událost, kterou doprovázejí rauty a fotografování veřejných činitelů s literárními celebritami. Stejně tak není festival určen jen úzkému okruhu privelegovaných, právě naopak. Cílem festivatelu je umožnit co nejširšímu okruhu čtenářu seznámit se s díly autorů, se kterými nepřicházejí tak často do styku, ať již jde o hvězdy typu Salmana Rushdieho, Zadie Smithové či Martina Amise (zástupce anglicky psané literatury), či Chinuy Achebeho (Nigerie), Davida Grossmana (Izrael) či Suketu Mehty (Indie).

Hlavním z kladů festivalu je členění do série čtení a diskusí, které jsou vymezeny určitým tématem. Některé z nich, již dle názvu, naplňují původní záměr PEN Klubu i festivalu – oprostit se od náboženských a idelogických rozdílů a zaměřit se na to, co mají jejich autoři a díla společné. Jen tak mohou autoři pocházející z různých zemí najít společnou řeč např. na téma „Kdo se bojí Íránu“ (zúčastnila se mj. Azar Nafisi, autorka světového bestselleru Reading Lolita in Teheran), „Psát o víře“ (za účasti Colma Toíbína (Irsko) a dalších autorů např. z Egypta, Pákistánu či Mexika) či „Globalismus, fundamentalismus a ženy“.

Zajímavým rysem většiny diskusí či čtení je fakt, že až na výjimky nejsou – jak bývá obvyklé – moderovány profesionály, kteří mají často tendence zaměřovat se pouze na obecné rysy literárních děl. Organizátoři vedle sebe staví mnohdy zdánlivě neslučitelné dvojice osobností, které si svou diskusi či čtení řídí sami. Takto např. jedna z hvězd festivalu (a ředitel v jedné osobě) Salman Rushdie diskutuje s osobností, se kterou sice sdílí stejnou kosmopolitní zkušenost, ale diametrálně se liší zaměřením – partnerem je mu Amartaya Sen, laureát Nobelovy ceny za ekonomii. Jako příklad další kontroverzní dvojice autorů může sloužit čtení izraelského autora Davida Grossmana a libanonského spisovatele Eliase Khouryho, které se nakonec ukázalo jako nerealizovatelné, když libanonský autor, byť spojován osobním přátelstvím s izraelským kolegou, odmítl své čtení absolvovat díky patronátu izraelské ambasády nad tímto konkrétním vystoupením. I takovéto věci se na PEN Voices stávají a již jen z reakcí publika nad podobnými prohlášeními je patrné, že jsou vnímány s pochopením a že jsou pro svou otevřenost i oceňovány.

Jak je z některých uvedených názvů diskusí či čtení patrné, festival se nevýhýbá ani velmi citlivým tématům, např. souvisejícím s americkým působením v zahraničí, terorismem a islámským fundamentalismem. Zároveň mnohá setkání neplňují bezezbytku poslání PEN International – hájit svobodu slova, což v praxi znamená dát slovo i autorům, kteří jsou perzekuování, ať již ve své vlasti, nebo – což je do jisté míry šokující - v USA. PEN International se tímto způsobem snaží poukázat na do značné míry ostudnou historickou zkušenost, kdy byl mnohým literárním velikánům odepřen vstup na území USA čistě pro jejich názory či zaměření jejich děl. Během večera, které by se dalo volně nazvat „O nich bez nich“, významní spisovatelé a filmaři (letos třeba Martin Amis, Gioconda Belliová, Todd Solondz) předčítají z knih takových autorů, jejichž názory se v minulosti dostaly do sporu s domácí politikou USA, např. Pabla Nerudy, Grahama Greena, Doris Lessingové, Michela Foucaulta, či Gabriela Garcíi Márqueze. Snaží se tím nejen poukázat na dřívější svobodě slova a demokracii odporujícím praktikám USA, ale konkrétně též bojovat proti novým zákonům, která pod maskou protiteroristických opatření de facto omezují osobní svobodu a svobodu projevu. Letos se PEN International postavil na stranu dalších dvou akademických institucí, které zahájily soudní spor na obranu švýcarského profesora Tariqa Ramadana, jemuž bylo kvůli jeho muslimskému původu na základě dokumentu Patriot Act a jeho článku 411 znemožněno získat vízum, a tím pádem se konference zúčastnit. PEN mj. poukazuje na to, že díky podobným omezujícím opatřením se americká literatura a věda, a především jejich publikum, dostaly do izolace, která je zbavuje možnosti osobně konfrontovat podobné osobnosti a učinit si na jejich názory a dílo vlastní úsudek.

Mottem letošního ročníku PEN Voices je „Faith and Reason“ (Víra a Rozum). Autoři si kladou otázky, jakou roli sehrává literatura v souboji, ve kterém se střetávají náboženství, jež v podobě fanatismu přinášejí násilí, a zárověň rozum a technologický rozvoj, které díky svým amorálním přístupům mnohdy představují větší nebezpečí naž jakákoliv víra. PEN Voices hostí již druhým rokem neuvěřitelně pestrou paletu autorů doslova z celého světa, což je zárukou opravdu zajímavých diskusí, které by měly doplnit a dále rozvíjet hovory na podobná, palčivá témata současnosti. Jeden ze zlatých hřebů festivalu, středeční setkání nesoucí se v duchu mota „Faith and Reason“, opravdu dalo prostor nejrůznějším autorům lišícím se nejen místem původu, ale také věkem. Publikum tak mohlo bouřivě přivítat asi nejznámějšího představitele africké (resp. nigerijské) literatury, Chinuu Achibeho, hvězdy britského románu Martina Amise a mladou autorku Zadie Smithovou a především známou mediální osobnost Salmana Rushdieho. Každý z autorů pojal své vystoupení jinak, někteří přednesli zcela nový příspěvek, který reagoval právě na vytčené moto, jiní, bohužel v čele s Rushdiem, pouze v podobě sebereklamy prezentovali relevantní pasáže ze svých nejnovějších děl. Zrovna od Rushdieho by se vzhledem k tématu čekalo více.

Shrneme-li vše dohromady, PEN Klubu se v případě festivalu PEN Voices podařilo zdánlivě nemožné – nehledě na formální překážky ze strany imigračních úřadů a pro ameriku typickou všudypřítomnou politickou rovinu se díky festivalu mohlo sejít neuvěřitelné množství autorů a profesionálů, kteří opravdu dostáli slovu a velmi otevřeně hovořili i o tématech, která se v Americe moc nenosí. Hlavním kladem festivalu je pak, že je stoprocentně orientován na veřejnost, pokud to je tedy jen trochu možné, vystoupení jsou buď zadarmo, anebo jen za minimální polatek, díky čemuž se může zúčastnit opravdu kdokoliv – bohatý důchodce z Upper West Side či mladý student z některé z NY univerzit. PEN Voices nastolil dobrý trend, který doufejme napomůže alespoň částečně překonat americkou sebezahleděnost a otevře americkým čtenářům nové, netušené obzory.

 

 

© Markéta Musilová 
Vyšlo v časopisu A2
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2179x

Inzerce
Inzerce
Inzerce