Utrpení umělce, nebo čtenáře?
Goebel, Joey: Torture the Artist

Utrpení umělce, nebo čtenáře?

Torture the Artist je druhý román teprve šestadvacetiletého rodáka z Kentucky Joeyho Goebela.

Torture the Artist je druhý román teprve šestadvacetiletého rodáka z Kentucky Joeyho Goebela. Mučení je tu samozřejmě míněno obrazně: Goebelova kniha je postavena na axiomu, že jen z velkého utrpení se může zrodit velké umění. A pokud není umělec dostatečně deprivován nešťastnými okolnostmi, je třeba mu je vytvořit.

Oním mučeným umělcem je Vincent Spinetti, jehož život snad ani nemohl mít horší začátek: narodil se totiž jako nemanželské dítě totálně nezodpovědné teenagerce, jeho starší (!) sourozenci jsou vesměs retardovaní, protože se jich matka snažila v těhotenství zbavit pomocí návykových látek. Biologický otec Vincenta je neznámý, jeho stálý náhradník v nedohlednu. Těch přechodných je zato až moc.
Vincent umí psát krátké a vtipné povídky, takže si jej do své nově zakládané akademie vyhlédne Foster Lipowitz, bývalý výkonný ředitel fiktivní mediální korporace IUI/Terner (což má být evidentně narážka na AOL/Warner, popř. Turner – k názvům a jménům, které něco nebo někoho připomínají, se ještě dostaneme). K Vincentově matce je tedy vyslán jistý Harlan Eiffler, zkrachovalý hudebník a recenzent nových alb pro jedno hudební periodikum, odkud byl vyhozen poté, co odmítl změnit veskrze negativní tón svých posudků. Eiffler je malá ryba, kterou řídí Sylvain, bývalý akční herec, který při natáčení svých veleúspěšných filmů (opět s neexistujícími názvy) přišel nejdříve o nohu, pak o dobré role a nakonec o agenta. Harlan se stane Vincentovým agentem, rádcem, otcem, manipulátorem a nakonec i kamarádem. Pro čtenáře je především podstatné, že Eiffler celý příběh vypráví.

Vincentova matka souhlasí pod podmínkou pravidelného přísunu šeků s tím, že povolí jakoukoli míru vlivu akademie na svého syna; přičemž tyto zásahy jsou přesně v souladu s titulem knihy veskrze negativní. Když se ukáže míra Vincentova talentu, začne s ním mít Nová Renesance (tak se jmenuje společnost, vlastněná zmíněným magnátem, fakticky však řízená Drew Prormpsem, typickým manažerem a vzorově odpudivou postavou) velké plány. Vincent se má stát umělcem, jenž spasí svět showbusinessu: bude psát scénáře k televizním seriálům, filmům, bude zásobovat rockové hvězdy těmi nejlepšími texty atd. Aby byla jeho díla vynikající, je mu potřeba utrpení – a o to se po několik desetiletí vzorně stará Harlan. Malému Vincentovi tak nejdříve pojde štěně, v šestnácti se s ním záhadně rozejde první dívka (z níž se samozřejmě vyklube školní štětka), ve dvaceti se stane alkoholikem a opět jej opustí dívka (za příslib vydání vlastního románu a obligátní přísun šeků). Když postupně všechny prostředky selhávají, vymyslí si Harlan, že Vincent trpí nevyléčitelnou formou tuberkulózy (která ovšem ve skutečnosti neexistuje, takže to vcelku slušně vzdělanému Vincentovi logicky přijde trochu divné), cpe jej amfetaminy, aby mu to lépe psalo, odvrací všechen zájem ze strany dívek a hlavně nutí Vincenta pořád psát a psát. Ten mu oplácí takřka bezvýhradnou důvěrou.

Postupem času se Harlanovi jeho úkol znechutí a když potká lásku svého života, dokonce jí slíbí, že se vším skončí. Tím ovšem poruší hlavní přikázání Nové Renesance: totiž že celý experiment musí zůstat přísně utajen. Když se Prormps dozví o Harlanově úmyslu všeho zanechat, začne jemu i Vincentovi vyhrožovat. Když se pak Harlan dozví o podivných okolnostech úmrtí svého přímého nadřízeného Sylvaina, jenž chtěl s prací pro Novou Renesanci seknout chvíli před ním, i o záhadné sebevraždě znovunalezené Vincentovy matky, vydává se se svou novomanželkou a chráněncem na útěk po Spojených státech. Jednoho večera přistihne oba v jedné posteli, spálí za sebou všechny mosty a ujíždí do Evropy. Usadí se v Londýně, kam jej po pětadvaceti letech přijede navštívit již takřka čtyřicetiletý Vincent se svou pětiletou dcerkou. Happyend sice není dokonalý (s manželkou se Harlan v knize neusmíří, ale při čtení posledních řádků se čtenář nemůže ubránit dojmu, že i to by jej čekalo, kdyby ruka autorova nezemdlela únavou, nedostatkem papíru či invence), avšak oba muži si vzájemně odpustí.

Čtenář cítí, že mu Goebel zůstal v závěru něco dlužný. Stejný pocit má ostatně celou knihu. Autor sice kritizuje myšlenkovou prázdnotu showbusinessu, ale zároveň se vyžívá v popisu nejrůznějších scénářů, které Vincent napsal. Všechny do jednoho jsou myšlenkově tuctové a veskrze nudné: například první úspěch Vincent zaznamená s námětem na trampoty party lidí, kteří pracují v supermarketu. Popisem glamour honosných party a korporační kultury, newspeaku jejich reprezentantů (zvláště Prormpse) i jejich nadprůměrného vzdělání a zálib (zde vzpomeňme Vladimíra Železného, který se ve své one-man show chlubil tím, že ty venezuelsko-brazilsko-mexické seriály nesleduje, protože je intelektuál a preferuje Felliniho, a že raději poslouchá operu než Helenku Vondráčkovou) se Goebel blíží Bretu Eastonu Ellisovi. Kouzlo staršího kolegy je však založeno na doslovnosti a autenticitě jmen i příběhů. Ellisovým hrdinou je Bret Easton Ellis, jeho nejlepší kamarád je Jay McInerney (ve skutečnosti i v románech), na party jsou supermodelky Elle McPherson a Gisele Bundchen. Románový Ellis pije vodu Volvic a nosí oblečení značky Prada; glamour tedy funguje se vším všudy. U Goebela najdeme místo Jennifer Lopez jakousi Kristinu Gomez, názvy úspěšných akčních filmů nezní ani jako béčkové tituly, spíš déčkové. Celé to působí dojmem počítačové hry z prostředí formule 1, na kterou si ovšem autoři nepořídili licenci, takže místo s Schumacherem ve Ferrari jezdíte s nositelem obskurního německého jména ve formuli, která připomíná italskou klasiku maximálně tak červeným lakem. Ellis je veličinou večírků newyorské hi society, Goebela znají možná tak v rodném Kentucky.

Dalším autorem často zmiňovaným v souvislosti s Goebelem je Chuck Palahniuk, snad pro zčásti brutální, zčásti groteskní experiment na umělci, díky němuž má vzniknout větší umění. Palahniuk tohle téma rozvinul hlavně v Deníku a v posledním románu Pronásledovaní, avšak podle druhého jmenovaného díla soudě, ani on se nedokázal s ošidným konceptem násilí páchaného na umělci vypořádat. Přesto je mezi Palahniukem a Goebelem pořád kvalitativní propast jako mezi obrazy Misty Mary Wilmotové a přihlouplými scénáři Vincentových sitcomů. Jak stojí v jednom komentáři na Amazonu, Goebel má k Palahniukovi stejně daleko jako Danielle Steel ke Kurtu Vonnegutovi jr.

Goebel se prostě ještě nenaučil zvládnout strukturu příběhu i všechny jeho atributy natolik, aby čtenář měl pocit, že jej při četbě čeká překvapení nebo aspoň napětí. Už po několika desítkách stránek se člověk nudí, kniha se dá přežít jen díky tomu, že autor umí zručně napsat dialog – na svých internetových stránkách ostatně Goebel uvádí, že je autorem několika scénářů. Kdyby zvolil nějakou kratší formu, třeba povídku, jako to udělal Palahniuk v Pronásledovaných, udělal by lépe. Takhle je Torture the Artist průměrná kniha, možná taky proto, že Goebel psal o prostředí, o kterém moc neví (i když by chtěl, viz jeho ambice stát se televizním scénáristou). Jeho první román The Anomalies je soudě z reakcí na Amazonu i z úryvku na autorových stránkách mnohem lepší.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

MacAdam/Cage Publishing, San Francisco, 2004, 265 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse