Churchwell, Sarah: The Many Lives of Marilyn Monroe (část 1)

Churchwell, Sarah
The Many Lives of Marilyn Monroe (část 1)

ukázka beletrie zahraniční

Někdy během noci ze 4. srpna 1962 se Marilyn Monroe předávkovala barbituráty. Zemřela osamocená, v ložnici svého nového domu na Fifth Helena Drive 12305, neokázalého španělského bungalovu v Brentwoodu v Kalifornii, který nedávno koupila. Byl to první dům, který jí opravdu patřil.

Mnoho životů Marilyn Monroe 1
Sarah Churchwell: The Many Lives of Marilyn Monroe

Sarah Churchwell
Marilyn Monroe

 

Úvod: strana 5–9
Někdy během noci ze 4. srpna 1962 se Marilyn Monroe předávkovala barbituráty. Zemřela osamocená, v ložnici svého nového domu na Fifth Helena Drive 12305, neokázalého španělského bungalovu v Brentwoodu v Kalifornii, který nedávno koupila. Byl to první dům, který jí opravdu patřil; v létě roku 1962 žila Marilyn Monroe, tehdy již třikrát rozvedená, sama. Její mrtvé tělo bylo nalezeno v posteli, nahé. Nezůstal žádný dopis na rozloučenou, zato se však na nočním stolku našlo několik tuctů tub s prášky, povětšinou prázdných. První policisté, kteří dorazili, zastihli Marilynu hospodyni při praní prádla. Tehdy vyslechli první z mnoha protichůdných výpovědí o tom, co se odehrálo mezi osmou hodinou odpolední 4. srpna a dobou, kdy byli 5. srpna ve 4:25 ráno přivoláni.

Tyto zprávy se s postupem času, kdy k už tak dost spletitému příběhu přibývaly další a další názory a teorie, stávaly čím dál zmatenějšími a neuspořádanými. Vzniklé rozpory se nikdy nevysvětlily, zato navzájem protichůdných historek míchajících fakta, spekulace, názory a obvinění neustále přibývalo. Koronerovým[1] oficiálním verdiktem byla „předpokládaná sebevražda“, jenže smyšlenky a mýty si z oficiálních dohadů nic nedělají. Pravidelně se objevují nové teorie a každá z nich slibuje, že odhalí světu skutečnou, nebo přinejmenším novou, pravdu. Většinou však jen nabízejí další zamotanou síť anekdot a dohadů. Tyto soupeřící smyšlenky tak představující jedinou „pravdu“, kterou máme k dispozici.

Podle některých verzí se Marilyn zabije sama, zoufalá z konce své kariéry nebo milostného vztahu, nebo obojího. V jiných nikdy nebyla šťastnější: její kariéra je na vzestupu a navíc se má vdávat. Většina příběhů se však točí okolo záhadné vraždy, pachatelé se liší verzi od verze. Kennedyovi (nejen John a Robert, v některých verzích i jejich otec Joseph) jsou zmiňováni nejčastěji, stejně tak však mohla být zavražděna mafií – nebo Jimmy Hoffou, nebo CIA, nebo J. Edgarem Hooverem a FBI, nebo komunisty (někteří preferují Chruščeva, jiní Castra). V jiných verzích je viníkem vraždy Marilynin psychiatr, v dalších zase její hospodyně. Byla to vražda. Šlo o nehodu. Byla zničena mocnými muži, pro něž byla jen pouhou loutkou. Nebo byla sama sobě úhlavním nepřítelem.

Každý z těchto konců uzavírá svoji vlastní zápletku, každá ze zápletek se liší v klíčových záležitostech – přesto však všechny trvají na tom, že vypovídají skutečný příběh života Marilyn Monroe.

Autoři těchto teorií nejsou všichni paranoidní blázni. Marilynini přední životopisci se také neshodují ohledně její smrti a mnozí respektovaní spisovatelé přijali možnost, že Marilyn mohla být zavražděna. Po skandálech Profumo a Watergate, po Vietnamu, válce proti Íránu a aféře Billa Clintona s Monikou Lewinskou není představa zastíracích manévrů a kamufláží v nejvyšších politických vrstvách paranoidní, je naopak zcela odůvodněná. Ve svém „románovém životopise“ Marilyn, vydaném v roce 1973, se Norman Mailer, předtím než přiznal, že důkazy o vraždě nejsou k nalezení, dlouho pozastavoval nad tím, jakým politickým zájmům by vražda Marilyn Monroe mohla posloužit. Téměř o třicet let později připsala Joyce Carol Oatesová ve svém biografickém románu Blondýnka (Blonde) vraždu Marilyn Monroe na vrub jistému „Ostrostřelci“ z vládního „Úřadu“, muži, který nevěděl, proč ji má zabít, a vlastně se o to ani nezajímal. Vražda byla buďto objednaná přáteli jistého „R.F.“ anebo jeho nepřáteli. (Nazývání vraha „Ostrostřelcem“ může snadno evokovat vraždu J.F.K., protože Oatesin Ostrostřelec ve skutečnosti nikoho nezastřelí, ale raději Marilyn zabije smrtící injekcí.) Teorie, které věří, nebo si alespoň pohrávají, s možností vraždy Marilyn, si svůj motiv berou z předpokladu, že měla poměr s Robertem Kennedym. Jenže tato teorie je sama o sobě neprokázaná, někteří životopisci ji nepřestávají odmítat coby nepodloženou.

A jaká je pravda? A jak je vůbec možné, že nevíme naprosto vše, co se dá, o jedné z vůbec nejproslulejších společenských ikon moderního světa?

Jen těžko pro vás bude novinkou, že smrt Marilyn Monroe zůstává kontroverzní. Překvapivější je, že záhady obklopující její smrt nejsou jedinými nejasnostmi v jejím příběhu. Nejistota totiž je, alespoň pro životopisce, příběhem Marilynina života: Nevíme o ní ani zdaleka tolik, kolik by si lidé mohli myslet. Přestože Marilyn Monroe byla jednou z nejslavnějších a nejfotografovanějších lidí dvacátého století, s jistotou víme o ní víme méně než o mnoha osobách z daleko vzdálenější minulosti.

Nejde jen o to, že její biografie se neshodují v odpovědích na mnohé z ožehavých otázek ohledně jejího života, osobnosti a zážitků. Tyto životopisy dokonce často ani neberou v potaz, že existují i jiné výklady života Marilyn Monroe. Často prezentují jako potvrzený fakt to, co jiné považují za naprostou lež, a s dohady pracují jako s ověřenou skutečností.

Ať už však čteme jakoukoli z mnoha biografií Marilyn Monroe, jsme okamžitě konfrontováni s osobností, která se zdá zmatená, skrytá, utajená. Životopisy poté slibují odkrytí těchto nejasností a tajemství. Tyto práce však naopak zmatek okolo Marilyn ještě umocňují.

„Proč bychom nemohli předpokládat, že všechny problémy ohledně jejího životopisu způsobuje samotná osoba Marilyn Monroe?“, ptá se s charakteristickou směsí dohadů a skutečného porozumění Norman Mailer. Tímto problémem má Mailer na mysli otázku, zda „můžeme nějakou osobu skutečně poznat pouze na základě událostí z jejího života“. Jenže v Marilynině případě nemůžeme s jistotou ani potvrdit, které z těchto událostí jsou skutečně pravé. Většina z toho, co si myslíme, že víme o osobě Marilyn Monroe, je ve skutečnosti extrapolováno z fenoménu „Marilyn“.

Mýtus Marilyn není bez s souvislostí k jiným životním příběhům: může být (a také často bývá) srovnávána s jinými společenskými ikonami, které zemřely mladé a jejichž příběhy jsou donekonečna omílány. S Elvisem si mohou určitě podat ruce, často ještě dotváří trojlístek James Dean. Jenže Marilyn, ikona nad-ženskosti, bývá nejčastěji přirovnávána k jiným mrtvým ženám. Nebo spíše, jiné mrtvé ženy jsou často přirovnávány k ní. Jen pro příklad, když v září roku 1997 zemřela princezna Diana, deník New Statesman napsal: „Tím, že zemřela mladá, na vrcholu slávy, se zařadila do svaté trojice nesmrtelných blondýnek. Krásnější Marilyn Monroe se předávkovala voníc Channelem číslo 5. Inteligentnější Sylvia Plath zemřela s hlavou v plynové troubě, podobná nedělní pečeni.“ Kdykoli zemře atraktivní mladá žena, je přirovnávána k Marilyn Monroe, ať už je blonďatá – a hloupá – nebo ne. Plathová, která byla blond pouze po dobu jednoho léta a zemřela šest měsíců po Marilyn, je pravidelně popisována jako „Marilyn Monroe literatury“. Další často zmiňovaná, Janis Joplinová - ne zrovna světlovláska, která by navíc srovnání s Marilyn asi ani moc nepotěšilo - je ještě více neladící členkou tohoto dámského spolku. Studie s názvem Virginie Woolfová: Ikona, napsaná Brendou R. Silverovou, končí kapitolou pojmenovanou „Monstrózní spojení Virginie Woolfové a Marilyn Monroe“. Byla srovnávána s Evou Perónovou a Marinou Cvětajevovou. A samozřejmě, když zemřela Diana, nebylo to jen srovnávání, co se opakovalo – stěžejní píseň mýtu, „Candle in the Wind“ (Svíce ve větru) - byla zrecyklována také.

Marilyn se posunula od sex-symbolu k objektu truchlení, od příslibu uvolnění sešněrovaných sexuálních mravů k varovnému příběhu o nebezpečenstvích opuštěnosti a staropanenství. A to všechno hlavně zásluhou popisování a přepisování příběhu jejího života.

The many lives of Marilyn Monroe (Nesčetné životy Marilyn Monroe) odporují téměř všemu, co by mohlo být bráno jako skutečný atribut její osobnosti. Existují mnohé dohady ohledně znění jejího pravého jména, identity jejího biologického otce, toho, zda byla v dětství znásilněna, mentálního stavu její matky – a jejího vlastního, její sexuality, krásy a slávy, jejích vztahů s mocnými muži – DiMaggiem, Millerem, Kennedyovými, a samozřejmě, ohledně příčiny její smrti. Kdekoli dojde ke shodě, tam se tato kniha nebude zdržovat: jde v ní o rozpory, vypráví příběh Marilynina života skrze tyto rozepře, skrze citlivá místa, ve kterých se jednotlivé teorie nemohou nebo nechtějí shodnout. Jde po nebezpečné a fascinující hranici mezi fakty a fikcí, mezi touhou a opovržením, znalostmi a pochybnostmi. Ze všeho nejvíc je však o klišé.

Marylininy životy slibují pravdu, častěji však omílají fráze, říkají nám, co už si myslíme, že víme, uspokojují naše očekávání. Předkládají obrazy tak stálé, tak jasně rozpoznatelné, že vytvářejí přehledný ucelený příběh. Ikony jsou něčím na způsob vizuálního klišé, šablonou jednotlivce namísto skupiny. Zatímco ikony jsou většinou idealizované, stereotypy nevylučují obavy, touhy a porušování tabu: existuje silná souvislost mezi stereotypem a chorobnými představami, neřestmi a nákazou (tudíž v anti-židovském stereotypu nejsou Židé jen hrabiví, ale také slizcí a podlí; v homofobických stereotypech nejsou homosexuálové jen promiskuitní, ale také obětmi a šiřiteli AIDS; v misogyních stereotypech jsou ženy volných mravů označovány jako „štětky“, což také symbolizuje jistou nečistotu apod.). Marilyn Monroe je ikonou žádoucnosti a zároveň stereotypem patologické ženskosti, všechno zkombinováno do jednoho celku. Je touhou a zároveň je smrtí.

Stereotyp, klišé, ikony, to všechno jsou pro nás myšlenkové zkratky. Odolávání stereotypu není jen otázkou jeho vyvrácení, dokázání opaku, protože každý stereotyp sám o sobě poukazuje na svůj protějšek (jako třeba v případě dvojice „panna/běhna“) a je dost pružný na to, aby odvrátil útok protipříkladu: někdo, kdo řekne „Na blondýnu jste překvapivě chytrá.“, vůbec nemusí ve skutečnosti přehodnocovat svůj názor na blondýnky obecně.

Marilyn Monroe se podílela na vytváření svého obrazu, pilně pracovala na tom, aby se do něj stylizovala. Později se pokusila tento obraz zničit. Neúspěšně. Stereotyp se nakonec ukázal být silnější než ona.

Citát: kapitola 5 – začátek
„Mám v úmyslu zůstat ve středu dění,“ řekla Marilyn reportérům, když si brala DiMaggia. „Ale zároveň se těším na to, že budu pro změnu ženou v domácnosti.“ „Filmy jsou práce,“ řekla, „ale Arthur je můj život. Tam kde zrovna je, tam chci být i já. Když jsme v New Yorku, šéfuje Arthur.“

 

Poznámky:
[1] koroner – soudní ohledavač mrtvol určující příčiny smrti

Přeložil Dominik Malý
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF
Na stránkách iliteratura.cz text neprošel redakční ani jazykovou úpravou

 

Diskuse

Vložil: Lenka, 29.01.2015 22:35
Churchwell, Sarah: The Many Lives of Marilyn Monroe (část 1)
Lze knihu sehnat i v češtině?
Vložil: Ayuna, 18.05.2011 08:13
Churchwell, Sarah: The Many Lives of Marilyn Monroe (část 1)
Tak asi 2 hlavní výhrady: 1/ Joyce Carol Oatesová ve svém biografickém románu Blondýnka ...Román "Blondýnka" se snad za biografický ani nedá pokládat.Je to v podstatě kombinace mnohými autory potvrzených faktů+představ autorky,které ale nelze brát jako fakta! 2/protože Oatesin Ostrostřelec ve skutečnosti... nikoho nezastřelí, ale raději Marilyn zabije smrtící injekcí...Smrtící injekcí???Vůbec nelze potvrdit,že by MM zemřela po smrtící injekci.Sám patolog Thomas Nogutchi potvrdil a léta tvrdí,že stopu po vpichu nenašel a přitom tělo MM ohledal pod lupou "centimetr po centimetru", jak sám uvedl...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3348x

Inzerce
Inzerce