Pigafetta, Antonio: Zpráva o první cestě kolem světa

Pigafetta, Antonio
Zpráva o první cestě kolem světa

recenze beletrie zahraniční

Když se roku 1519 připojil k Magalhãesově expedici Ital Antonio Pigaffeta, jistě nikdo netušil, jaké následky bude mít jeho vstup na palubu pro osudy celé expedice.

Za kořením kolem světa
Antonio Pigafetta: Zpráva o první cestě kolem světa (Primo viaggio intorno al globo), přeložil J. Hajný, předmluva a poznámky J. Ohlídal, Praha, Argo 2004

Když se roku 1519 připojil k Magalhãesově expedici Ital Antonio Pigaffeta, jistě nikdo netušil, jaké následky bude mít jeho vstup na palubu pro osudy celé expedice. V dobách, kdy se pozvolna začala zaplňovat bílá místa map s nápisy hic sunt leones a mapy samotné dostávaly jasnější kontury s nápisy nově objevených zemí a ostrovů, začal Fernão Magalhães připravovat výpravu, která měla natrvalo změnit představy o zemi a rozložení kontinentů. I když tyto výpravy nebyly primárně motivovány snahou o co nejlepší popsání zemského povrchu a objevení nových končin, přesto lze tuto expedici, vedle cesty Kryštofa Kolumba, považovat vskutku za epochální. Ve Fernãově případě byla hlavní motivací výpravy snaha objevit novou cestu k ostrovům v jihovýchodní Asii proslulým výskytem vzácného koření, Molukám.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Po odmítnutí tohoto záměru Portugalskem, Magalhães nabídl své schopnosti a vědomosti sousednímu Španělsku, které se rozhodlo výpravu podpořit, a tak byla v březnu roku 1518 podepsána smlouva o objevení ostrovů koření, kam hodlal Fernão netradičně dospět z východu, nikoli klasickou cestou podél afrických břehů a dále na západ.

Rodákovi z italské Vicenzy, Antoniovi, bylo při vyplutí osmadvacet let. V průběhu cesty si vše zapisoval a pozorně sledoval dění na lodi i kolem sebe. Výsledkem těchto pozorování byla zpráva o plavbě Primo viaggio intorno al globo, sepsaná ve směsici italštiny, benátštiny a španělštiny. Vtělil do ní zejména velmi cenné informace o vzdálených zemích a zvycích tamějších obyvatel, rovněž také podává svědectví o komplikované postavě vedoucí celou expedici Magalhãesovi, a jeho tragickém konci. Zprávu o cestě můžeme ale v obecnější rovině chápat také jako doklad praktického uplatňování smlouvy mezi Španělskem a Portugalskem o sférách vlivu, která se poměrně nešťastně promítla i do osudů některých členů posádky výpravy, kteří byli jako nevítaná konkurence zajati Portugalci.

Pigafettovo vyprávění podává odpověď na otázku, která sužovala již antické geografy o povaze naší země a jednotlivých kontinentech, svým stylem vypravování si však uchovává i něco ze středověkých Fyziologů, kde byla věnována pozornost výskytu bytostí na rozhraní bájí a fantastična. A tak se i v této zprávě dozvídáme o chodících listech (srov. str. 75: „... rostou tady zvláštní stromy. Jejich listy obživnou a běhají, spadnou-li někdy na zem... Po obou stranách krátké a špičaté hrudi mají dvě nohy, krev nemají, a pokud se do nich strčí, utíkají. Jeden z nich jsem držel devět dní ve škatulce, a když jsem ji otevřel, uviděl jsem, jak list chodí uvnitř kolem dokola.“) či podivných lidech žijících nedaleko Moluk (srov. str. 109: „... žijí zde muži i ženy vysocí sotva jeden loket, ale s tak dlouhýma ušima, že na jedno z nich večer uléhají a druhým se přikrývají.“), o nichž se Pigafetta dozvěděl z doslechu. V Antoniově cestopisu se tak mísí raně renesanční přístup spočívající na vlastním pozorování s nadšením pro vše kuriózní, jež jej pojilo jak s antickým Pliniem, tak v omezené míře s nadšením pozdního středověku pro vše podivuhodné a neobvyklé. Moderní přístup autora je možné dokumentovat i zápisem domorodých výrazů, které překládá a umisťuje do textu, čímž zprávu o výpravě oživuje a dodává jí na autentičnosti.

Ačkoli o Pigafettovi chybí podrobnější biografické údaje, je zřejmé, že se po návratu z cesty kolem světa vrátil do Itálie a pobýval střídavě v Mantově, Benátkách a Římě. Jeho neklidný cestovatelský duch ho zavedl také do Konstantinopole, kde zřejmě navštěvoval sultánův dvůr. Zkušenosti nabyté z cest po mořích a oceánech zúročil vedle svého hlavního díla také v teoretickém spise Regole sull’ arte di navigare (Pravidla námořního umění).

Pro popisy exotických končin či zvyků obyvatel z rozličných končin světa je kniha o cestě kolem světa čtivá i dnes po téměř pěti stech letech. Jako doklad její oblíbenosti v minulosti je možné uvést Shakespeara a jeho Bouři, kde anglický dramatik nechává zaznít jméno boha Seteba, o kterém se jako o božstvu v Patagonii Pigafetta zmiňuje (srov. str. 26). Kniha představuje poučený cestopis, z něhož lze poměrně dobře (s pomocí poznámkového aparátu) rekonstruovat trasu plavby a dozvědět se nejen o osudech a životě posádky, ale především o vzhledu a charakteru domorodých obyvatel a o vzájemných vztazích mezi nimi a členy výpravy.

Recenze byla publikována v časopise "Dějiny a současnost", 5/2006, str. 46-47.

Na obrázku dům Antonia Pigafetty ve Vicenze, foto autorka.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 83 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Pan Tau :), 02.10.2006 18:59
Pigafetta, Antonio: Zpráva o první cestě kolem světa
Ivo fakt skvěle vypracovaný!!!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.