Chwin, Stefan: Hanemann 2

Chwin, Stefan
Hanemann 2

recenze beletrie zahraniční

Polský spisovatel Stefan Chwin je autorem knih jak pro dospělé (Pewna historia jednego żartu, Ester aj.), tak i fantaskních románů pro mládež (pod pseudonymem Max Lars, např. Ludzie-skorpiony), a držitel některých ocenění (např. německé ceny Andrease Gryphiuse).

Muž, jenž nechtěl žít ve světě, který přicházel
Stefan Chwin: Hanemann, přeložil Petr Vidlák, Host, Brno 2005, 192 s.

„Za mlžným oparem jsme viděli tmavý pruh moře, táhnoucí se od kosy k orlovským útesům, a věděli jsme, že město tady bude navěky,“ charakterizuje meziválečné přímořské Trojměstí, tehdejší prusko-německá města Danzig, Zoppot a Gotenhafen, tj. nynější Gdaňsk, Sopot a Gdyni, šestapadesátiletý Stefan Chwin – autor knih jak pro dospělé (Pewna historia jednego żartu, Ester aj.), tak i fantaskních románů pro mládež (pod pseudonymem Max Lars, např. Ludzie-skorpiony), a držitel některých ocenění (např. německé ceny Andrease Gryphiuse).

Specifický prostor Trojměstí s sebou již po staletí nese zajímavého a proměnlivého ducha historie a genia loci, už jen z důvodu, že zde docházelo ke střetu několika národností a odlišných kultur (pruské, německé, polské či „severoevropské“…) . Od většiny polských měst se však odlišuje i z hlediska architektonického, kulturního či klimatického – vysoké gotické chrámy střídají dlážděné ulice či pobřežní mola, jež omývají chladné vlny Baltického moře a jsou obaleny vlhkým, ostrým větrem. Čas jako by zde plynul podle jiných pravidel a město ožívalo na několik směn – přes den v turistickém centru, v noci v četných klubech a na plážích. Není tedy divu, že nejeden autor se tímto prostorem nechal inspirovat – za všechny jmenujme třebas knihu německého spisovatele Gűntera Grasse Plechový bubínek nebo polské autory jako Paweł Huelle (Davídek Weiser) či Dorota Masłowská (Červená a bílá).

Vraťme se však k deset let staré próze gdaňského kritika, historika a profesora tamní univerzity – k příběhu o německém lékaři Hanemannovi, jenž „chtěl poznat tajemství a otevíral těla, která ležela na mramorovém stole, aby odhalil, proč se bojíme smrti“, sám se však smrti bál. Ke knize obalené aurou smutku, pomíjivosti a proměnlivosti materie, stejně jako naděje a příslibu budoucna, jež vzbudila vlnu zájmu nejen u čtenářů, ale pozitivní ohlas pronesli také publicisté a literární kritici. Nutno předeslat, že nejde o oddechovou četbu na cestu do autobusu, ale o symbolistní prózu plnou náznaků, která si vyžaduje klid a soustředěnost u šálku kávy či čaje, jejíž výchozím bodem je nešťastná smrt Hanemannovy životní lásky Luizy Bergerové (těsně před druhou světovou válkou).

Hanemann pracuje, účastní se rozhovorů s druhými lidmi („které jako by klouzaly po dávných událostech“), stal se z něj však muž bez duše, člověk samotný, vzdálený od přítomnosti druhých lidí. Jestliže „smrt je dílem duše a svět je rozdělen na lidi, kteří žijí, a ty, kteří hledají smrt, protože nemohou nalézt život“, Hanemann patří do té druhé skupiny. Je však zesláblý a strnulý, respektive chybí mu jakýkoli výchozí podnět či energie k tomu, aby smrt našel. Je člověkem tázajícím se, tápajícím, přesto ne duchovně zcela ztraceným: „Zemřít v pravý čas? Podivná myšlenka. Čas přece nepatří nám. Svoboda? Když přemýšlel o svém životě, uvědomil si, že nezažil žádné záblesky ani vrcholy.“

Z letargie ho vytrhne až nešťastná událost, která se v rámci životní kauzality vrací do děje přibližně v jeho polovině – onou osobou je přistěhovalkyně z východu, které náhodně zachrání život, a hluchoněmý chlapec Adam, o nějž se společně starají a později s ním utíkají před poválečnou justicí. Hanka je po dlouhé době prvním člověkem, ke kterému Hanemann projeví nějaké opravdové city, a to, že jde zpočátku o nenávist, pouze urychlí očistný proces probuzení se ze stavu duchovní imobilizace.

Hanemann je efemérní prózou plnou protikladů – z jedné strany jakési rezignace a existenciálního „bytí ke smrti“ bez možnosti návratu k minulosti, na straně druhé v něm čtenář najde skrytý humanismus a afirmaci aktivní činnosti, práce a života jako takového. Nejistotu děje a proměnlivost matérie udržuje nehybnost věcí, mezi nimiž se vznáší kauzalita. A také příběhy slavných sebevražd Heinricha von Kleista či polského spisovatele S. I. Witkiewicze a osudů jejich životních partnerek, které jsou jakýmsi přípravným cvičením k nastávající očistě. Autor tím nechce čtenáře nikterak poučovat či vychovávat, jako spíš donutit ho zamyslet se nad základními životními otázkami – kdo jsem? Co je mým úkolem? Jakou nesu zodpovědnost za své činy a jednání?

Stylisticko-kompoziční i myšlenkové podobnosti bychom našli u klasika meziválečné prózy, haličského Žida Bruna Schulze (konflikt mezi trvalými hodnotami a nedůvěrou k novým fenoménům) či u varšavské spisovatelky a překladatelky Magdaleny Tulli (město jako nástroj pohybu historie, ale i osobní či civilizační zkázy). Chwinovy texty jsou stejně tak členité a strukturně obtížné, což je velký úkol a závazek pro překladatele. Neztratit se v souvětích dlouhých na půl strany, převést je do spisovné češtiny a udržet jejich soudržnost a logický smysl dokáže opravdu jen dobrý znalec svého jazyka, což se úplně nepodařilo ani Petru Vidlákovi. To nejdůležitější, tedy nálada, melancholie textu a základní filozofické myšlenky, však v českém překladu zůstalo zachováno.

 

© Bára Gregorová
článek vyšel v v časopise HOST (5/2006)
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 149 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3413x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce