Údolí vášně
Jorge, Lídia: O Vale da Paixăo

Údolí vášně

Příběh z portugalského venkova v poválečném období se stěží může vyhnout tématu hospodářské emigrace. Lídia Jorge využila tento fenomén portugalské poválečné historie k tomu, aby objektivními událostmi a přesným časovým obdobím podložila niternou výpověď o hledání vlastní identity.

Příběh z portugalského venkova v poválečném období se stěží může vyhnout tématu hospodářské emigrace. Lídia Jorge využila tento fenomén portugalské poválečné historie k tomu, aby objektivními událostmi a přesným časovým obdobím podložila niternou výpověď o hledání vlastní identity.

V soužití a střetech mezi generacemi se děti vymezují vůči rodičům ve dvou diametrálně odlišných situacích. Nejprve to je vzpoura syna proti svazující přítomnosti dominantního otce, později, v další generaci, touha dcery vyrovnat se s otcem, který byl po většinu jejího života jen abstraktní postavou poskládanou z mnohdy rozporuplných příběhů, které jí o něm vyprávěli druzí.

Dějištěm románu je venkovský statek v jihoportugalském Algarve, patřící rodu Diasů, jemuž nekompromisně vládne otec Francisco Dias, jehož svět se řídí několika jasnými pravidly, o niž mlčky předpokládá, že je mají a chtějí respektovat i ostatní. V rutině každodenní dřiny vůbec není mnoho místa pro slova a lidé spolu hovoří jen velmi málo. Charakterizují je spíš pohyby, gesta a kroky.

Motiv kroků se opakuje a určuje i tři hlavní protagonisty prvního generačního konfliktu. Rozhodný a pevný krok Franciska Diase kontrastuje s nepravidelnými kročejemi nejstaršího syna, mrzáka Custódia a lehkým ležérním krokem nejmladšího Waltera. který se otci jako první vzepře a vzdorně opustí rodný dům. V žádném případě však nejde o šablonovité vykreslení lidských typů. Despotický otec je současně mužem, který se nezříká odpovědnosti za svá rozhodnutí a posléze i za činy nejmladšího syna, jemuž naopak vědomí odpovědnosti zcela chybí.

Na konci historie rodiny Diasů stojí nemanželská dcera Waltera Diase, která jako by ani neměla jméno, přinejmenším v knize není zmíněno, vlastnímu otci musí říkat strýčku, a vypráví příběh celého rodu proto, aby nalezla vlastní kořeny a pochopila, proč vůbec má být na světě.

Po dočtení závěrečné kapitoly si člověk uvědomí, jak nespravedlivě odsuzoval činy některých postav a má chuť využít privilegia, které na rozdíl od života kniha dává, vrátit se na začátek, prožít s nimi znovu ty okamžiky a vidět je jinýma chápavějšíma očima.

Anotace

Spisovatel:

Kniha:

Publiaçoes Dom Quixote, Lisabon, 1998, 2001.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse